Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Viděli jste největší úplněk?

Viděli jste největší úplněk?

Největší úplněk 2013. Autor: Brad Wood.
Největší úplněk 2013.
Autor: Brad Wood.
V neděli 23. června 2013 nastal ve 13:32 SELČ úplněk. Nic zajímavého krom každoměsíční tradice kochat se celou měsíční tváří. Ovšem pouhých 21 minut předtím se Měsíc rovněž octl na své dráze nejblíže k Zemi (356 991 km) a umožnil tak pohled na největší úplněk v tomto roce. Východ Měsíce v České republice sice přišel až o několik hodin později, ale i tak to byla mírně řečeno velmi vkusná podívaná. Dá se ale vůbec poznat, že je Měsíc největší?

Podle dostupných pramenů se dočtete dvě věci: Měsíc je v době úplňku a zároveň v přízemí větší o 14 procent oproti opačné situaci (kdyby byl nejdále) a na krajinu odráží o 30 procent více slunečního svitu. Za vhodných podmínek se tedy dají za úplňku i číst noviny, řidiči dokonce jezdí v noci bez dálkových světel. Situaci ovšem komplikuje fakt, že úplněk musí být dostatečně vysoko nad obzorem, neboť jas nízkých úplňků (v České republice v jarních a letních měsících) je výrazně tlumen sloupcem zemské atmosféry, kterým musí světlo Měsíce putovat až třeba na ty noviny. Navíc - vysoké úplňky jsou v naší zemi v zimním období, kdy krajinu rovněž pokrývá bělavý sníh a ten svit Měsíce krásně odráží.

Porovnání úplňků v perigeu a apogeu v roce 2006. Autor: Anthony Ayiomamitis.
Porovnání úplňků v perigeu a apogeu v roce 2006.
Autor: Anthony Ayiomamitis.
Tento červnový úplněk měl tu "smůlu", že nastal pouhé dva dny a asi 6 hodin po letním slunovratu. Měsíc tedy ležel takřka nejníže nad obzorem, jak může. Přesto ta milá shoda, že čas přízemí a fáze úplňku se odehrály necelou půlhodinu po sobě, vytvořila příležitost spatřit bezpodmínečně největší úplněk tohoto roku. V zásadě lze takovou příležitost zažít každý rok; vždy přibližně po necelých 14 měsících od předchozího "superměsíce". Vloni jsme se velkého úplňku dočkali z 5. na 6. května, příští rok to bude 10. srpna (2014). Ten dokonce bude o něco větší jak ten letošní a při maximálním přiblížení už uvidíme našeho kosmického souseda nad obzorem. Měsíc se octne v přízemí v 19:42 SELČ na vzdálenost 356 896 km a úplněk přijde o necelou půlhodinu později.

Zajímavostí ovšem je i fakt, že sám Měsíc není v přízemí vždy ve stejné vzdálenosti od Země. Bod přízemí se mění, neboť Měsíc koná kolem Země poměrně složitý "tanec", za nímž stojí i různé gravitační poruchy. Takže velikost úplňku neovlivňuje pouze co nejmenší časový rozdíl mezi fází úplňku a přízemím. Například při tomto červnovém úplňku náš kosmický soused procházel přízemím ve vzdálenosti 356 991 km. Nejblíže za poslední desetiletí byl ovšem úplňkový Měsíc 12. prosince 2008 (na vzdálenost 356 567 km) a 11. března 2011 (o 10 km dále). Další skutečně blízký úplněk nastane až 14. listopadu 2016 (356 511 km). Ovšem v tomto století se bezprostředně největšího úplňku dočkáme až 6. prosince 2052. Toho roku nás od Měsíce bude dělit "jen" 356 421 km...

Velký Měsíc. Autor: David Hoffmann.
Velký Měsíc.
Autor: David Hoffmann.
Naskýtají se samozřejmě otázky: Dá se to vůbec poznat? Ovlivňuje to člověka na Zemi? Má to nějaké katastrofické účinky? Začneme pěkně od konce. Pochopitelně můžeme mluvit o slapových jevech, které Měsíc při svém pohybu kolem Země způsobuje. V kompozici se Sluncem jsou slapové jevy nejsilnější v období novu a úplňku. Samozřejmě čím je Měsíc blíž, tím silněji vzedmá hladinu moří a tím výraznější jsou přílivy a odlivy. Ukazuje se však, že rozdíly jsou to docela malé - řádově centimetry vodního sloupce. Vyloudila se však zpráva, že kompozice největšího úplňku a Země v přísluní na počátku roku 1912 slapovými jevy dovlekla ledovce do nižších zeměpisných šířek tam, kde se jeden z nich v dubnu toho roku stal osudným při nechvalně známé katastrofě záoceánského Titaniku. Bohužel posádka měla tehdy smůlu, že ledovec neviděla, protože jak na potvoru té noci byl Měsíc ve fázi tří dnů před novem. Nakolik ovlivňuje úplněk člověka na Zemi, víme z vlastních zkušeností - ovšem i z pověr - docela dobře. Za úplňku se o něco hůře spí, lépe chodí noční krajinou, některé živočišné druhy se jím řídí v důležitých životních etapách a podobně. Zbývá tedy otázka: Dá se vůbec poznat, že je úplněk největší?

I tímto se již mnozí zabývali. Úplněk v přízemí je bezesporu jedinečná záležitost. Astronomové mohou potvrdit, že pohled dalekohledem jim náhle odhalí menší detaily na tváři Sluncem nasvíceného Měsíce a rovněž lze - zejména tedy v zimě - pocítit více toho světla než obvykle za jiných úplňků. Ovšem už tady jsme na hraně subjektivity. Kdyby vám to nikdo neřekl - četli byste ty noviny v noci? Shasli byste dálková světla aut? Asi ne. Přesto byste při východu našeho souseda jásali, jak je ten Měsíc obrovský a že to jste teda určitě ještě neviděli. Problém je ve dvou věcech. Ne při každém úplňku je jasno a ne každý úplněk vidíte vycházet nebo zapadat. Když už se tak ale stane, je doslova svátkem uzřít jej v plné kráse nad pozemským horizontem. A právě tady se rodí ten zdroj úžasu nad obrovským Měsícem. Pohled na něj si totiž zákonitě spojíte s pohledem na vzdálený zemský obzor tvořený například špičkami stromů, paneláky a podobně. Čím jsou předměty dál, tím se oproti nim Měsíc jeví větší a váš mozek se snaží zákonitě porovnávat nesrovnatelné. Zatímco předměty na obzoru jsou vzdálené desítky kilometrů a vnímáte je ještě jakž takž prostorově, Měsíc je řádově desetisíckrát dál a je součástí "koberce" z nebeských objetků, které si naši předci připnuli na vzdálenou nebeskou klenbu. Jde tedy o pouhou iluzi, kterou vás váš mozek roztomile balamutí. Nevěříte? Až příště budete číhat na východ úplňku s novinami v ruce, nebrte si je na čtení, ale pro názorný pokus. Jakmile Měsíc vystoupí nad obzor, udělejte si z novin ruličku s průzorem o velikosti Měsíce. Ruličku zpevněte třeba gumičkou a počkejte pár hodin, než Měsíc vystoupá vysoko nad obzor. Pak se skrze ruličku podívejte na Měsíc znovu. Je vážně o dost menší?

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Měsíční deník Pavla Gabzdyla (největší úplněk 2011)
[2] Prohlídka Měsíce Pavla Gabzdyla - Velký a rozplizlý Měsíc
[3] Článek na Astro.cz o největším úplňku 2012
[4] Galerie na Spaceweather.com




O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.

Štítky: Největší úplněk


25. vesmírný týden 2025

25. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 16. 6. do 22. 6. 2025. Měsíc bude v poslední čtvrti. Velmi nízko na večerní obloze je Merkur a výše ve Lvu Mars. Ráno se zlepšuje viditelnost Saturnu a nejjasnějším objektem je Venuše nízko nad obzorem. Aktivita Slunce je na středně vysoké úrovni a vidíme i řadu skvrn. Mohou se objevit oblaka NLC. Solar Orbiter nahlédl poprvé na póly Slunce. Mise Axiom-4 k ISS musela být odložena.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Simeis 147

Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech     „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Orlia hmlovina M16

Orlia hmlovina (iné názvy: Messier 16, M 16, NGC 6611) je mladá otvorená hviezdokopa v súhvezdí Had. Súvisí s difúznou hmlovinou alebo oblasťou H II známou pod názvom IC 4703. Táto oblasť vzniku hviezd je vzdialená asi 7000 svetelných rokov. Hviezdokopa M16 je veľká otvorená hviezdokopa, ktorá obsahuje asi 55 hviezd medzi 8. až 12. magnitúdou, na jej pozorovanie sa odporúča ďalekohľad s objektívom vyše 6 cm. Leží vo vzdialenosti asi 8 000 svetelných rokov. Obklopuje ju hmlovina s rovnakým označením M16. V slovenčine sa hmlovina M16 nazýva Orlia hmlovina, v češtine Orlí hnízdo. Oba názvy sa vzťahujú na jej tvar. Táto hmlovina, len ťažko rozoznateľná v amatérskom ďalekohľade, však na snímkach z Hubblovho vesmírneho teleskopu odkrýva úchvatný pohľad. Jasná oblasť je v skutočnosti okno do stredu väčšej tmavej obálky prachu. Pri podrobnejšom preskúmaní aspoň 20-centimetrovým ďalekohľadom v nej nájdeme oblasť tmavých hmlovín nazývané podľa svojho tvaru aj „slonie choboty“. V jasnej hmlovine objavíme aj ojedinelé tmavé škvrny – globuly, ktoré sú tvorené tmavým prachom a studeným molekulárnym plynom. Vidíme tu aj niekoľko mladých modrých hviezd, ktorých svetlo a nabité častice vypaľujú a odtláčajú preč zostatkové vlákna a steny plynu a prachu. Zhustené mračná sa považujú za zárodok hviezd alebo celých hviezdnych systémov - otvorených hviezdokôp. Orlia hmlovina sa rozprestiera sa na ploche s priemerom 60 svetelných rokov. Dá sa pozorovať už triédrom. Charakteristické stĺpy medzihviezdnej hmoty sa nazývajú Stĺpy stvorenia. Najvyšší stĺp dosahuje dĺžku jeden svetelný rok, čo je 9 460 000 000 000 km – štvrtina vzdialenosti nášho Slnka od najbližšej hviezdy. Vo vnútri stĺpov sa najhustejšie oblasti vodíka a hélia spolu s prachovými časticami uhlíka a kremíka zhlukujú a zohrievajú, až vytvoria nové hviezdy. Napriek tomu mnohé z nich nie sú vo svetle viditeľné, lebo sú dosiaľ zahalené do prachových mrakov. Tieto hviezdy sa dajú ale pozorovať v infračervenom svetle. Zaoblené konce výbežkov na najvyššom stĺpe nazývame globuly – „hviezdne vajcia“ Stĺpy ožarujú mladé hviezdy, ktoré vznikli z hmloviny pred niekoľko stotisíc rokmi. Ultrafialové žiarenie hviezd zahrieva riedky plyn medzi hustými prachovými globulami vajcovitého tvaru. Nastáva fotónová erózia – vyparovanie a ionizácia plynovo prachovej materskej hmloviny. Objekt je tiež zdrojom rádiových vĺn. Podľa najnovších pozorovaní zo Spitzerovho vesmírneho teleskopu Stĺpy stvorenia už pravdepodobne celých 6000 rokov neexistujú. Deštrukciu pilierov spôsobila supernova, ktorá vybuchla v ich blízkosti. Kvôli konečnej rýchlosti svetla obyvatelia Zeme uvidia deštrukciu stĺpov až približne za 1000 rokov. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 120x120 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 270x60sec. L, master bias, 400 flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4 Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 45x60 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 75x30sec. L, 108x360sec. Ha, master bias, množstvo flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »