Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Vyhlížejte barevné soumraky, stojí za nimi sopka

Vyhlížejte barevné soumraky, stojí za nimi sopka

Za sytými soumraky v létě a na podzim stojí prach ze sopky Raikoke.
Autor: Petr Horálek, ISS/NASA.

Nejspíš každý z vás pohlížel v posledních několika měsících do oblohy za soumraku a rozbřesku s nádechem výrazné romantické červenofialové barvy. Na obzoru se dokonce mohlo zdát, jakoby kdesi v dáli hořelo. Tyto syté odstíny v obloze na skloncích dne a noci mají poněkud více zajímavý původ, než by se mohlo běžně zdát. Stojí za nimi prach ze sopky na Kurilských ostrovech, který se větrnými poryvy neustále rozmělňuje vysoko v atmosféře nad severní zemskou polokoulí.

jako když hoří nebe

Výrazné karmínové krepuskulární paprsky 26. července 2019 nad Bukovany u Olomouce způsobené výskytem prachu ze sopky Raikoke. Autor: Pavla Válová
Výrazné karmínové krepuskulární paprsky 26. července 2019 nad Bukovany u Olomouce způsobené výskytem prachu ze sopky Raikoke.
Autor: Pavla Válová
Slunce zapadne a jen pár minut na to se podél západního obzoru rozzáří syté oranžové, červené a karmínové odstíny. Trvá to jen pár desítek minut a pak nebe úplně pohasne. Někdy se nad obzor vztyčí výrazné paprsky, které trčí jako prsty od směru, kde se před několika minutami s námi rozloučila naše mateřské hvězda. Co to vlastně pozorujeme?

Výrazné karmínové odstíny vycházejí z rozptylového efektu slunečního záření na drobných částicích, které kalí vyšší vrstvy naší atmosféry (zhruba ve výšce 15-20 kilometrů). Tyto drobné částice putují vysokými stokilometrovými rychlostmi vlivem větrných poryvů nad velkou plochou severní zemské polokoule ve strukturách jakýchsi hutsších a řidších vln a postupně se rozmělňují. Jejich původem je především sopka Raikoke na Kurilských ostrovech, v průběhu léta ovšem vzduch nasytily prachové částice z dalších sopečných erupcí na Zeměkouli. Nezvyklé "prsty" pak nazýváme krepuskulárními paprsky, které vznikají průnikem slunečních paprsku na vršcích kupovite oblačnosti. Světlo paprsků se opírá o sopečný prach a ten jejich zář rozptylem světla zvýrazňuje.

Velice výrazný poerupční soumrak 4. září 2019 nad Broumovem. Autor: Petr Horálek.
Velice výrazný poerupční soumrak 4. září 2019 nad Broumovem.
Autor: Petr Horálek.

Překrásný pohled na vulkanický soumrak na řeckém ostrově Lesbos 4. září 2019. Autor: Vladimíra Kršková.
Překrásný pohled na vulkanický soumrak na řeckém ostrově Lesbos 4. září 2019.
Autor: Vladimíra Kršková.

Malá sopka, velké divadlo

Erupce sopky Raikoke zachycená 22. června 2019 z paluby ISS. Autor: ISS/NASA.
Erupce sopky Raikoke zachycená 22. června 2019 z paluby ISS.
Autor: ISS/NASA.
Vulkán Raikoke na Kurilských ostrovech leží v neobydlené oblasti Ochotského moře, asi 950 kilometrů východně od ruského pobřeží. Ostrovní sopka měří asi 2,5 kilometru na šířku a sahá přibližne 550 metrů nad úroveň moře. Poslední zaznamenaná výrazná erupce se odehrála v roce 1924. Tedy až do letoška.

Silnou sérii erupcí, které vyvrcholily 22. června 2019 ve 4 hodiny tamního času, se do vzduchu dostalo několik milionů tun sopečného popela včetně oxidu síry. Sopečný oblak se díky opravdu velkému uvolnění energie dosápal do výšky nad 17 kilometrů nad zemí a začal putovat východním až severovýchodním směrem. O rozptyl prachu se pak postaraly větrné poryvy ve vrchní troposféře a stratosféře, kde se prach rozkládá doposud. Fantazií je, že erupce nepřinesla žádné katastrofické následky, ba naopak - mimo romantické soumraky focené po celém světě se výbuch samotné sopky podařilo zaznamenat z paluby Mezinárodní kosmické stanice ISS.

V průběhu léta pak došlo ještě k další sopečným erupcím, zejména pak na jižní polokouli u sopky Ulawn 3. srpna 2019 na Papui-Nové Guinei. Její prach poslední týdny ovlivňuje odstíny soumraků v rovníkových a jižních oblastech naší planety.

Družicový pohled na oblak sopečného popela nad sopkou Raikoke. Autor: ISS/NASA.
Družicový pohled na oblak sopečného popela nad sopkou Raikoke.
Autor: ISS/NASA.

Případy z minulých let

Pokud vás zprávy o silných sopečných erupcích, sopečném popelu a dalších aspektech vulkanické aktivity poněkud znepokojují, buďte v klidu. Sopečná činnost na celé Zeměkouli není o nic výraznější než v minulých letech, pozornost si získávají jen díky oněm soumrakům, neboť sopečný prach se případě letních erupcí dostal jen o něco výš do ovzduší. Ostatně ani jejich pozorování není ojedinělé, za posledních 11 let jsme i nad Českem pozorovali hned několik podobných případů.

Asi nejznámějším a nejvýraznějším z nich byl nasvícený prach z aljašské sopky Kasatochi, jejíž erupce na počátku srpna 2008 přinesla nejen úchvaná nebeská představení, ale dokonce znatelné potemnění v zemském stínu při zatmění Měsíce 16. srpna toho roku. V roce 2009 jsme pak měli další dva případy, v dubnu toho roku rovněž aljaškou sopku Mt. Redoubt a v červnu toho roku pak kurilský stratovulkán Saryčev. V roce 2011 k nám dokonce doputoval prach ze severoafrocké sopky Nabro, ruku v ruce se saharským pískem. Ve všech čtyřech  případech se nad Českem rozehrála barevná nebeská představení v podobě sytých barev během soumraků a rozbřesků, která trvala až několik měsíců. Ostatně, prohlédnout si je můžete v archivních čtenářských galeriích na Astro.cz.

Raritka: Prach z Raikoke ztmavil i červencové zatmění

Pokud jste pozorovali avizované částečné zatmění Měsíce 16. července (mimochodem, přesně na 50 výročí startu Apolla 11), mohlo vám případat, že bylo poměrně tmavé. Zejména v první polovině průběhu. Samozřejmě v jasu Měsíce pří zatmění hrála významnou roli jeho výška nad obzorem, nicméně mnozí fotografové svými výsledky potvrzují, že nešlo jen o optický klam. Zejména v druhé půli úkazu, kdy Měsíc pomalu vystupoval ze zemského stínu, se jak dalekohledem, tak i pouhým okem dalo poznat, že západní polovina zemského stínu je nápadně tmavší. Právě v tom směru se do zemského stínu promítala na Měsíc oblast, kde byly sluneční paprsky více pohlceny sopečným popelem v zemské atmosféře. Jak Měsíc proplouval zemským stínem směrem k východu, tmavá oblast se přesouvala přes jeho severní část zleva doprava. Na fotografiích, které nejsou "znásilněné" neuváženými jasovými úpravami, je to dosti patrné.

Tmavší oblast v zemském stínu během zatmění Měsíce 16. července 2019. Autor: Josef Kujal.
Tmavší oblast v zemském stínu během zatmění Měsíce 16. července 2019.
Autor: Josef Kujal.

Tmavší oblast v zemském stínu během zatmění Měsíce 16. července 2019. Autor: Petr Horálek.
Tmavší oblast v zemském stínu během zatmění Měsíce 16. července 2019.
Autor: Petr Horálek.

Pošlete nám fotografie

Poerupční soumraky budou jistě trvat následující dny, týdny, možná i měsíce. V případě zmíněné Kasatoshi se barevné soumraky objevovaly ještě 7 měsíců po erupci samotné sopky. Proto jistě buďte připraveni i s foťákem a soumračné fotografie nám zašlete do redakce. Samozřejmě pokud jste již podobné úkazy zaznamenali v minulý týdnech, budeme rádi, když se o ně podělíte také. Sejde-li se snímků více, vytvoříme čtenářskou galerii. Rovnež nezapomeňte na fotografickou soutěž Nebeské kouzlení, kde si právě takovéto snímky najdou jistě své favority.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Spaceweather.com: Perupční soumraky ze sopky Raikoke
[2] ISS zaznamenala výbuch sopky Raikoke
[3] Spaceweather.com: Proč jsou soumraky zbarvené do fialova?
[4] Archivní čtenářské galerie Astro.cz
[5] Nejnovější fotografie čtenářů
[6] Fotografická soztěž Nebeské kouzlení
[7] Galerie soumraků na Ukazy.astro.cz
[8] Celosvětová galerie na Spaceweather.com



O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.

Štítky: Nebeské kouzlení, Zatmění Měsíce 16. července 2019, Raikoke, Barevný soumrak, Sopky a poerupční soumraky


50. vesmírný týden 2024

50. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 9. 12. do 15. 12. 2024. Měsíc je nyní na večerní obloze ve fázi kolem první čtvrti a dorůstá k úplňku. Nejvýraznější planetou je na večerní obloze Venuše a během noci Jupiter. Ideální viditelnost má večer Saturn a ráno Mars. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Geminid. Uplynulý týden byl mimořádně úspěšný z pohledu evropské kosmonautiky, ať už vypuštěním mise Proba-3 nebo úspěšného startu rakety Vega-C s družicí Sentinel-1C. A před čtvrtstoletím byl vypuštěn úspěšný rentgenový teleskop ESA XMM-Newton.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Velká kometa C/2023 A3 Tsuchinshan-ATLAS v podzimních barvách

Titul Česká astrofotografie měsíce za říjen 2024 obdržel snímek „Velká kometa C/2023 A3 Tsuchinshan-ATLAS v podzimních barvách“, jehož autorem je Daniel Kurtin.     Komety jsou fascinující objekty, které obíhají kolem Slunce a přinášejí s sebou kosmické stopy ze vzdálených

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC1909 Hlava čarodejnice

Veríte v čarodejnice? Lebo ja som Vám hlavu jednej takej vesmírnej čarodejnice aj vyfotil. NGC 1909, alebo aj inak označená IC 2118 (vďaka svojmu tvaru známa aj ako hmlovina Hlava čarodejnice) je mimoriadne slabá reflexná hmlovina, o ktorej sa predpokladá, že je to starobylý pozostatok supernovy alebo plynný oblak osvetľovaný neďalekým superobrom Rigel v Orióne. Nachádza sa v súhvezdí Eridanus, približne 900 svetelných rokov od Zeme. Na modrej farbe Hlavy čarodejnice sa podieľa povaha prachových častíc, ktoré odrážajú modré svetlo lepšie ako červené. Rádiové pozorovania ukazujú značnú emisiu oxidu uhoľnatého v celej časti IC 2118, čo je indikátorom prítomnosti molekulárnych mrakov a tvorby hviezd v hmlovine. V skutočnosti sa hlboko v hmlovine našli kandidáti na hviezdy predhlavnej postupnosti a niektoré klasické hviezdy T-Tauri. Molekulárne oblaky v IC 2118 pravdepodobne ležia vedľa vonkajších hraníc obrovskej bubliny Orion-Eridanus, obrovského superobalu molekulárneho vodíka, ktorý vyfukovali vysokohmotné hviezdy asociácie Orion OB1. Keď sa superobal rozširuje do medzihviezdneho prostredia, vznikajú priaznivé podmienky pre vznik hviezd. IC 2118 sa nachádza v jednej z takýchto oblastí. Vetrom unášaný vzhľad a kometárny tvar jasnej reflexnej hmloviny silne naznačujú silnú asociáciu s vysokohmotnými žiariacimi hviezdami Orion OB1. Prepracovaná verzia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 150/600 (150/450 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Gemini EAF focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 209x240 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, master bias, 90 flats, master darks, master darkflats 4.11. až 7.11.2024 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »