Observatoř Chandra objevila obrovské černé díry na kolizním kurzu

Za trpasličí galaxie považujeme takové, jejichž celková hmotnost je menší než 3 miliardy hmotností Slunce. Astronomové dlouho předpokládali, že trpasličí galaxie se v období poměrně krátce po vzniku vesmíru srážely, v důsledku čehož postupně začaly vznikat větší galaxie, které známe dnes.

Současné teleskopy však nejsou schopné tyto srážky prvních generací trpasličích galaxií pozorovat. Tyto galaxie jsou zkrátka příliš slabé a vzdálené na zachycení i těmi nejlepšími dalekohledy na Zemi. Druhou možností je pozorovat bližší a mladší trpasličí galaxie při srážce, jelikož výsledky jejich pozorování bychom vcelku jednoduše mohli aplikovat i na jejich starší předchůdce. Žádné takové galaxie se však doposud objevit nepodařilo.

I přesto však vědci nalezli způsob, jak alespoň částečně na tyto hvězdné ostrovy nahlédnout. V centrech těchto galaxií se totiž také nacházejí supermasivní černé díry. Materiál obklopující tato kosmická monstra je zahřátý na několik milionů stupňů Celsia a díky tomu vyzařuje velké množství energetického rentgenového záření, které je observatoř Chandra schopna zachytit.

Vědecký tým tak začal hledat páry jasných zdrojů rentgenového záření vycházejícího z černých děr v centrech srážejících se trpasličích galaxií. Neomezili se přitom jen na pomoc teleskopu Chandra, ale data jím získaná porovnali s infračervenými daty z další kosmické observatoře NASA, jež nese název WISE (Wide Field Infrared Survey Explorer), a s optickými daty z Kanadsko-francouzsko-havajského teleskopu (CFHT). Našli rovnou dva takové případy páru srážejících se trpasličích galaxií. 

První z nich, který můžeme v úvodním obrázku vidět nalevo, se nachází v galaktické kupě Abell 133 ve vzdálenosti 760 milionů světelných let od Země. Růžová barva na tomto obrázku zvýrazňuje data získaná observatoří Chandra a modrá ty od teleskopu CFHT. Tyto dvě galaxie se nacházejí již v pozdějším stádiu své srážky a můžeme  v jejich blízkosti vidět výrazný „ocas“ hmoty vytvořený slapovými silami, které při srážení galaxií vznikají. Dvě růžové oblasti ukazují materiál okolo černých děr každé z původních galaxií.

Vzhledem k tomu, že srážka je v tomto případě již u svého konce a původní hvězdné ostrovy prakticky splynuly v jeden, dali astronomové těmto objektům již jen jedno jméno, Mirabilis. Jedná se o název druhu ohroženého kolibříka, v češtině známého jako kolibřík podivuhodný. Tento kolibřík je totiž známý svým dlouhým ocasem podobně jako tento pár galaxií.

Druhý pár má domov v galaktické kupě Abell 1758S a od Sluneční soustavy ho dělí přibližně 3,2 miliardy světelných let. Tyto hvězdné ostrovy se naopak nacházejí v raném stádiu své srážky. Můžeme je tak ještě od sebe bezpečně rozlišit, ale už na sebe vzájemně gravitačně působí natolik, že mezi nimi vzniká jakýsi most tvořený hvězdami a mezihvězdným plynem a prachem. Růžově přitom opět vidíme oblasti u černých děr. Spodní galaxie byla pojmenována jako Elstir a horní jako Vinteuil. Jedná se o jména fiktivních umělců z románu francouzského spisovatele Marcela Prousta Hledání ztraceného času.

Zkoumání srážejících se černých děr a galaxií umožňuje astrofyzikům nahlédnout do minulosti naší vlastní Mléčné dráhy. Jak již bylo zmíněno na samém začátku tohoto článku, vědci předpokládají, že prakticky všechny galaxie začínaly jako malé trpasličí, které se v průběhu miliard let postupně srážely, což dalo vzniknout velkým hvězdným ostrovům, které známe dnes.

Nutno však podotknout, že v tomto článku mnohokrát skloňované spojení srážka galaxií není natolik hrůzná událost, jak by se mohlo zdát. Vzdálenosti hvězd v galaxiích jsou totiž natolik velké, že při srážení galaxií ke srážkám hvězd prakticky vůbec nedochází a galaxie se tak  spíš jen prolínají a vzájemným gravitačním působením deformují svůj tvar.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] www.nasa.gov