Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Smrtelný výkřik roztrhané hvězdy ve vzdálené galaxii

Smrtelný výkřik roztrhané hvězdy ve vzdálené galaxii

Černá díra pojídající naporcovanou hvězdu
Černá díra pojídající naporcovanou hvězdu
V roce 2011 astronomové objevili klidnou černou díru ve vzdálené galaxii, která se rozzářila po konzumaci hvězdy roztrhané na kusy, jež se neprozřetelně přiblížila do její blízkosti. Vědci identifikovali výrazný signál rentgenového záření pozorovaný ve dnech následujících po vzplanutí, který přicházel z okraje proudu hmoty padajícího na černou díru.

Tento signál označovaný jako kvaziperiodická oscilace (QPO) je charakteristickou vlastností akrečních disků, které často obklopují nejkompaktnější objekty ve vesmíru - bílé trpaslíky, neutronové hvězdy a černé díry. Kvaziperiodické oscilace bývají pozorovány u většiny černých děr hvězdného původu. Mohly by poskytnout důkaz existence černých děr střední velikosti, které mohou mít průměrnou hmotnost v rozmezí 100 až 100 000 hmotností Slunce.

"Tento objev posouvá náš dosah až k vnitřnímu okraji černé díry vzdálené miliardy světelných roků, což je opravdu úžasné. To nám dává příležitost k výzkumu vlastností černých děr a možnost testování Einsteinovy teorie relativity v době, kdy byl vesmír relativně mladý a velmi odlišný než dnes," říká Rubens Reis (University of Michigan). Rubens Reis byl vedoucím týmu, který objevil signály kvaziperiodických oscilací na základě studia dat z japonské astronomické družice Suzaku a evropské kosmické observatoře XMM-Newton, které pozorují vesmír v oboru rentgenového záření.

Zdroj rentgenového záření známý jako Swift J1644+57 - který se nachází v souhvězdí Draka - byl objeven 28. 3. 2011 kosmickou observatoří NASA s názvem Swift. Původně se předpokládalo, že se jedná o zcela obvyklý typ vzplanutí označovaného jako záblesk záření gama, avšak jeho pozvolné slábnutí neodpovídalo ničemu, co bylo pozorováno dříve. Astronomové brzy změnili svoji představu, že to, co zde bylo pozorováno, je důsledek skutečně mimořádné události - probuzení podřimující černé díry ve vzdálené galaxii v důsledku roztrhání a pohlcení náhodně prolétající hvězdy. Galaxie je od nás tak daleko, že světlo emitované při této události potřebovalo na cestu 3,9 miliardy roků, než doputovalo na Zemi.

Hvězda je přitom vystavena intenzivnímu působení slapových sil. Jakmile se nejvíce přiblíží k černé díře, je velmi rychle roztrhána. Většina plynů, z nichž je složena, směřuje k černé díře a vytváří disk v jejím okolí. Vnitřní část tohoto disku se velmi rychle zahřívá na teplotu několika miliónů stupňů, která je dostatečná k emitování rentgenového záření. Ve stejném okamžiku v důsledku procesů, které stále ještě nejsou zcela známy, jsou vytvářeny v blízkosti černé díry protilehlé výtrysky částic (tzv. jety) kolmé na rovinu disku. V těchto výtryscích je hmota vymršťována pryč rychlostí větší než 90 % rychlosti světla podél rotační osy supermasivní černé díry. Jeden z těchto výtrysků náhodou směřoval přímo k Zemi.

Supermasivní černá díra pojídající naporcovanou hvězdu - zdroj rentgenového záření Swift J1644+57
Supermasivní černá díra pojídající naporcovanou hvězdu - zdroj rentgenového záření Swift J1644+57
"Protože se částice ve výtryscích pohybovaly tak rychle a směřovaly téměř ve směru našeho pohledu, relativistické efekty dostatečně zesílily intenzitu rentgenového záření, které jsme mohli zachytit jako signál QPO, který by byl jinak na tak velkou vzdálenost detekován jen obtížně," říká Tod Strohmayer, astrofyzik a spoluautor studie z NASA's Goddard Space Flight Center in Greenbelt, Maryland.

Jak horký plyn ve vnitřní části disku padá po spirále na černou díru, dosáhne oblasti, kterou astronomové označují jako nejvnitřnější stabilní kruhová oběžná dráha (innermost stable circular orbit, ISCO). Blíže k černé díře plyn rychle padá dovnitř horizontu událostí - do oblasti, odkud není návratu. Plyn padající dovnitř po spirální dráze má tendenci se nahromadit kolem oblasti ISCO, kde je intenzivně zahříván a začíná zářit v oboru rentgenového záření. Intenzita záření se charakteristicky mění, opakuje se v pravidelném intervalu a vytváří kvaziperiodické oscilace QPO.

Získaná data ukazují, že QPO oscilace objektu Swift J1644+57 se opakují s periodou 3,5 minuty. Z toho vyplývá, že zdroj záření se nachází ve vzdálenosti 4,0 až 9,3 miliónu km od středu černé díry. Přesná vzdálenost závisí na tom, jak rychle černá díra rotuje. Maximální vzdálenost tedy odpovídá šesti průměrům Slunce. Hmotnost černé díry byla určena na 0,45 až 5 miliónů hmotností Slunce.

"Informace o kvaziperiodických oscilacích nám poskytují údaje z oblasti velmi blízko okraje černé díry, která je ovlivňována relativistickými efekty, jež se stávají nanejvýš extrémními," říká Reis. "Schopnost nahlédnout do těchto procesů na tak velkou vzdálenost je vskutku obdivuhodný výsledek dávající velký příslib do budoucna."

Zdroj: spacenews.ru
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: NASA, Černá díra


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »