Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  V souhvězdí Orióna objeveny nejmladší hvězdy

V souhvězdí Orióna objeveny nejmladší hvězdy

Oblast zrodu hvězd v souhvězdí Orion Autor: NASA/ESA/ESO/JPL-Caltech/Max-Planck Institute for Astronomy
Oblast zrodu hvězd v souhvězdí Orion
Autor: NASA/ESA/ESO/JPL-Caltech/Max-Planck Institute for Astronomy
Astronomové objevili několik vůbec nejmladších hvězd, jaké byly doposud pozorovány, a to díky průzkumu vesmíru pomocí kosmické observatoře Herschel Space Observatory, kterou provozuje Evropská kosmická agentura ESA. Objev byl uskutečněn s významným přispěním NASA a dalších kosmických i pozemních observatoří.

K tomuto objevu rovněž přispěla pozorování uskutečněná pomocí observatoře NASA s názvem Spitzer Space Telescope a pozemního dalekohledu Atacama Pathfinder Experiment (APEX) v Chile ve spolupráci zahrnující Max Planck Institute for Radio Astronomy, Německo; Onsala Space Observatory, Švédsko a Evropskou jižní observatoř ESO (European Southern Observatory).

Husté obálky plynu a prachu v okolí vznikajících hvězd (respektive protohvězd) téměř znemožňují jejich pozorování. Celkem 15 nově objevených protohvězd bylo pozorováno v největším nalezišti rodících se hvězd poblíž naší Sluneční soustavy – v souhvězdí Orióna. Objev dává vědcům možnost nahlédnout do jedné z nejranějších a doposud nejméně prostudovaných etap vzniku a vývoje hvězd.

„Kosmický dalekohled Herschel odhalil největší soubor tak mladých hvězd v jednom regionu hvězdotvorby,“ říká Amelia Stutzová, hlavní autorka článku publikovaného v časopise Astrophysical Journal, vědecká pracovnice na Max Planck Institute for Astronomy, Heidelberg, Německo. „Díky tomuto výzkumu jsme se dostali blíže k okamžiku, kdy se hvězdy začínají formovat.“

Hvězdy se probouzejí k životu v důsledku gravitačního kolapsu velmi hmotného oblaku plynů a prachu. Přeměna rozptýleného a studeného plynu do podoby koule mimořádně horké plazmy, kterou označujeme termínem hvězda, je relativně rychlý proces (v rámci vesmírných měřítek), trvající pouze několik set tisíc roků. Nalezení protohvězd v jejich nejranější fázi trvající velmi krátkou dobu, kdy jen velmi slabě září, je ale opravdu obtížné.

Astronomové dlouho studovali hvězdnou porodnici komplexu molekulárního oblaku v souhvězdí Orion – obrovskou koncentraci oblaků se vznikajícími hvězdami, avšak dlouho nemohli spatřit nové protohvězdy, dokud tuto oblast nepozorovala družice Herschel.

Kosmická observatoř Herschel „špehovala“ protohvězdy v oboru infračerveného záření (na delších vlnových délkách), tj. záření, které proniká i skrz hustá oblaka v okolí rostoucích hvězd, blokující záření na kratších vlnových délkách, včetně viditelného světla.

Nejmladší známé hvězdy v souhvězdí Orion Autor: A. M. Stutz (MPIA)
Nejmladší známé hvězdy v souhvězdí Orion
Autor: A. M. Stutz (MPIA)
Přístroj na palubě družice Herschel nazvaný Photodetector Array Camera and Spectrometer (PACS) shromažďoval infračervené záření o vlnové délce 70 až 160 mikrometrů, což je délka srovnatelná s šířkou lidského vlasu. Astronomové porovnávali tato pozorování s dřívějšími snímky oblastí se známou tvorbou hvězd v souhvězdí Orion, které pořídila Spitzerova observatoř (Spitzer Space Telescope). Na snímcích z Herschelova dalekohledu se jim podařilo identifikovat mimořádně mladé protohvězdy, které však byly příliš studené na to, aby mohly být spatřeny na záběrech ze Spitzerova dalekohledu. Jejich existence byla podpořena a ověřena také na základě pozorování na rádiových vlnách pomocí pozemního radioteleskopu APEX.

„Naše pozorování poskytla první letmý pohled na protohvězdy, které právě začaly žhnout v oboru dalekého infračerveného záření,“ říká spoluautorka článku Elise Furlanová, vědecká pracovnice na National Optical Astronomy Observatory, Tucson, Arizona.

Z 15 nově objevených protohvězd má jedenáct výrazně červenou barvu. To ukazuje na skutečnost, že hvězdy jsou stále ještě velmi hluboko usazeny v plynných obálkách, což znamená, že jsou velmi mladé. Dalších 7 protohvězd bylo již dříve pozorováno družicí Herschel, a to se stejnými charakteristikami. Tato skutečnost naznačuje, že velmi mladé hvězdy prožily snad 25 000 roků v této fázi svého vývoje, což je pouhý okamžik v porovnání s hvězdami, jako je naše Slunce, které se dožívají přibližně 10 miliard roků.

Vědci doufají, že se jim podaří chronologicky zdokumentovat každou etapu hvězdného vývoje a vyhotovit dostatečně podrobné rodinné album: od okamžiku před zrozením po období raného dětství hvězd, kdy se kolem nich rovněž vytvoří planety.

„Na základě těchto nedávných objevů jsme přidali důležité chybějící fotografie do rodinného alba hvězdného vývoje,“ říká Glenn Wahlgren, vědecký pracovník NASA. „Družice Herschel nám umožnila studovat hvězdy v období jejich raného dětství.“

Zdroj: www.nasa.gov a www.mpia.de
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Herschel space observatory, Protohvězdy, Souhvězdí Orion


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »