Úvodní strana  >  Na obloze  >  Měsíc

Měsíc

Měsíc aktuálně

 


Aktuální fáze Měsíce a procentuální osvit jeho přivrácené strany. Zdroj: www.calculatorcat.com.

Skriptem vypočítaný východ a západ Měsíce

 

Časy uvedené výše platí pro dnešní den a jsou vypočítané pro 50° severní šířky a 15° východní délky. Je třeba mít na paměti, že je-li Měsíc ve fázi úplňku, nejdříve ráno zapadá (západ Měsíce je tedy první platný údaj) a poté později večer zase vychází. V případě první čtvrti Měsíc vychází kolem poledne, zapadá kolem půlnoci, v poslední čtvrti vychází kolem půlnoci a zapadá kolem poledne a v době novu je jeho východ i západ podobný jako u Slunce.

 

Nejbližší zatmění Měsíce viditelné z České republiky:
polostínové 5. června 2020 (zbývá   dnů do úkazu).

Co vás dále zajímá?

 

Interaktivní mapy Měsíce

Společnost Google přinesla v roce 2005 interaktivní mapu Měsíce, a to včetně detailnějších pohledů na místa přistání misí Apollo na přelomu 70./80. let. Pomocí vyhledávače si můžete rovněž zadat hledané místo či informaci související se zobrazovanou mapou našeho kosmického souputníka. Krom viditelného povrchu si rovněž můžete zobrazit topografickou mapu Měsíce (klikněte na "Elevation") a také zobrazit místa přistání misí Apollo (klikněte na "Apollo"). Pakliže si zvolíte "Charts", budete mít možnost si zobrazit geologické či topografické mapy zvýrazněných oblastí přivácené strany Měsíce. Zdroj podkladových informací: NASA/USGS.

Vyzkoušet si rovněž můžete značně detailnější mapy vytvořené díky misi Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO). Ta již sonduje Měsíc od června roku 2009 a do nynějších dní poskytla data, díky nimž si můžeme prohlížet povrch Měsíce s rozlišením až půl metru. Mapy najdete v tomto externím odkazu.

 

Poněkud jednodušší mapa níže vám usnadní orientaci po očima viditelném povrchu Měsíce. Pouhým pohybem myši po mapě se v okénku nad ní ukáže název moře či výrazného kráteru, na kterém se kurzor nachází. Interaktivní atlas je převzat se stránek penpal.ru.

 

Při pohybu myší nad mapou se Vám zobrazí názvy kráterů a moří.
 

Crater Tycho Crater Copernicus Mare Fecunditatis (Sea of Fecundity) Mare Crisium (Sea of Crises) Mare Nectaris (Sea of Nectar) Mare Tranquillitatis (Sea of Tranquillity) Mare Serenitatis (Sea of Serenity) Lacus Somniorum (Lake of Sleep) Mare Vaporum (Sea of Vapors) Sinus Aestuum (Bay of Seething) Sinus Medii (Bay of the Center) Mare Frigoris (Sea of Cold) Mare Imbrium (Sea of Rains) Sinus Iridum (Bay of Rainbows) Sinus Roris (Bay of Dew) Oceanus Procellarum (Ocean of Storms) Mare Cognitum (Known Sea) Mare Nubium (Sea of Clouds) Mare Humorum (Sea of Moisture) Palus Epidemiarum (Marsh of Diseases) Mare Undarum (Sea of Waves) Mare Spumans (Sea of Foam) Palus Somnii (Marsh of Sleep) Mare Anguis (Sea of Snakes) Montes Alpes Vallis Alpes (Alpine Valley) Montes Caucasus Montes Apenninus Montes Haemus Montes Taurus Montes Pyrenaeus Rupes Recta (Straight Wall) Montes Riphaeus Montes Jura Crater Aristotle Crater Cassini Crater Eudoxus Crater Endymion Crater Hercules Crater Atlas Crater Mercurius Crater Posidonius Crater Zeno Crater Le Monnier Crater Plinius Crater Vitruvius Crater Cleomedes Crater Taruntius Crater Manilius Crater Archimedes Crater Autolycus Crater Aristillus Crater Langrenus Crater Goclenius Crater Hypatia Crater Theophilus Crater Godin Crater Stevinus Crater Ptolemaeus Crater Walter Crater Pitatus Crater Schickard Crater Campanus Crater Bulliadus Crater Fra Mauro Crater Gassendi Crater Byrgius Crater Billy Crater Crager Crater Grimaldi Crater Riccioli Crater Kepler Crater Aristarchus Crater Pytheas Crater Eratosthenes Crater Mairan Crater Timocharis Crater Harpalus Crater Plato

 

Prohlídka Měsíce: Co nás na Měsíci facinuje?

Superúplněk na chřibskými lesy v roce 2012. Autor: Pavel Řehák
Superúplněk na chřibskými lesy v roce 2012.
Autor: Pavel Řehák
Je stále více lidí, kteří neznají sílu skutečně tmavého hvězdného nebe a kteří neznají ani pás Mléčné dráhy. Měsíc naštěstí znají všichni. Je natolik nápadným objektem pozemské oblohy, že jej můžeme pohodlně sledovat i z přesvětlených měst. Právě Měsíc se proto může stát vstupní bránou do vzdálenějších končin vesmíru, které zdaleka překračují velikost našeho malého obydleného světa.

Jedním z prvních astronomických cyklů, kterých si lidé na obloze všimli, bylo vedle střídání dne a noci, střídání měsíčních fází. Měsíc se nám někdy jeví jako úzký srpek, jindy jako různě zaoblený kotouč a občas jej na obloze nevidíme vůbec. Náš kosmický soused všechny své podoby prostřídá během tzv. lunace, která trvá příbližně 29,5 dne, což se blíží jedné dvanáctině našeho kalendářního roku. Odtud také pochází její pojmenování nejen v češtině měsíc, ale i v jiných jazycích (angl. Moon – month, něm. Mond – Monat). Střídání měsíčních fází se také využívalo jako jednotky pro měření času. Muslimové a Židé dokonce používají měsíční kalendář dodnes.

Je to už velmi dávno, kdy Země přinutila Měsíc, aby k ní přivracel stále stejnou polokouli. Tento dvorný způsob tance, označovaný jako vázaná rotace, je ve Sluneční soustavě celkem běžný a každý z vás si ho dokáže snadno představit. Stačí si jen uvědomit, že Měsíc se kolem své osy otočí za stejnou dobu, za jakou oběhne kolem Země. Za těchto okolností si zejména za úplňku, často s velkým úžasem, prohlížíme tvář Měsíce lemovanou bělavými vráskami od největších kráterů, které zasahují do výrazných tmavých oblastí zvaných měsíční moře.

Měsíc s letadlem Autor: Rostislav Kalousek
Měsíc s letadlem
Autor: Rostislav Kalousek
Skutečný původ tmavých měsíčních skvrn je skryt v podobných srážkách, jaké daly za vznik kráterům. Jedná se tedy o stopy po pádech planetek o průměru až několik desítek kilometrů. Dopady takových těles vytvořily na měsíčním povrchu obrovské kotliny – impaktní pánve. Později, v době vulkanické aktivity našeho souseda, byly tyto rozsáhlé prohlubně vyplněny čedičovými lávami, které se na měsíční povrch vylévaly v obrovských ohnivých fontánách. Právě ztuhlé lávové příkrovy, složené z minerálů bohatých na železo a hořčík, vytvořily uvnitř těchto prohlubní tmavé pláně, kterým dnes říkáme měsíční moře.

Proč ale měsíční skvrny nazýváme moře, jezera, bažiny a nebo třeba zálivy, když ve skutečnosti nemají tyto plochy s vodou nic společného? Odpověď na tuto otázku musíme hledat na počátku sedmnáctého století. Tehdy se nejvíce tradovaly dva názory: ten první pocházel od řeckého učence Plutarcha, který stejně jako italský hvězdář Galileo Galilei věřil, že vodní plochy viděné z dálky se nám jeví tmavější než okolní pevnina. Druhý, zcela opačný názor pocházel z díla Dioptrica (1604) od hvězdáře Johanna Keplera. Po přečtení Galileových zpráv o pozorování Měsíce dalekohledem však Kepler své tvrzení, založené na pozorování řek a pevnin z vysokých kopců, opravil a v roce 1610 napsal: „Připouštím, že skvrny jsou moře (maria) a že jasné oblasti pevniny (terrae).“

Měsíc stáří 2,8 dne. Autor: Antonín Hušek
Měsíc stáří 2,8 dne.
Autor: Antonín Hušek
Možná zásluhou této zápletky se traduje, že pojmenování „moře“ dostal na Měsíc právě Galileo Galilei. Ukazuje se však, že proslulý italský hvězdář ve spojitosti s tmavými měsíčními plochami nikdy tohoto slova nepoužil a sám v existenci vody na Měsíci nevěřil. Ještě před vynálezem dalekohledu bylo totiž jisté, že kdyby na povrchu našeho souseda vodní plochy opravdu existovaly, museli bychom v období kolem úplňku pozorovat v měsíčních mořích Slunce odražené od jejich hladiny – obyčejné „prasátko“.

A nejsou to jen letmé pohledy, které Měsíci často bezmezně věnujeme. Jsou to i patřičné dávky pozornosti jeho někdy až nadpřirozeným schopnostem. Pochopitelně míněno s nadsázkou. Faktem totiž je, že už od samotného úsvitu dějin žijí lidé pod vlivem Měsíce. Jeho přitažlivá síla periodicky vzdouvá hladiny pozemských moří a působí jako účinný stabilizátor sklonu rotační osy Země. I když bývá vliv Měsíce na některé přírodní jevy často silně přeceňován, není vyloučeno, že některé souvislosti nám stále unikají...

A jakéže souvoslosti nám unikají? Co všechno Měsíc lidem dává a jak je ovlivňuje? Jak krásně může s měsíčním vzhledem "kouzlit" zemská atmosféra? Jaký je skutečný původ útvarů a oblastí viditelných na Měsíci prostým okem, dalekohledem nebo na fotografiích z kosmických misí? Jak vlastně Měsíc vznikl? A čeho všeho si na něm i krátkým pohledem můžeme všimnout? Pokud vás to zajímá, odpovědi na tyto otázky a spoustu dalších informací i zajímavostí naleznete na Prohlídce Měsíce.

(Mgr. Pavel Gabzdyl)

 

Kam dál?

 

Doporučujeme



O autorovi

Pavel Gabzdyl

Pavel Gabzdyl

Pavel Gabzdyl se narodil 23. dubna 1974 v Havířově. Je pracovníkem Hvězdárny a planetária Brno. O astronomii se začal zajímat už v útlém věku, kdy se věnoval pozorování především vzdálených vesmírných objektů. Po nějaké době se však jeho zájem upnul k Měsíci, který je jeho nejoblíbenějším objektem dodnes. Měsíční astronomii mohl totiž dokonale skloubit se svou druhou vášní – geologií. Tu vystudoval na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně v letech 2002 - 2007 a dosáhl z ní magisterského titulu. V letech 1999 - 2000 pracoval jako popularizátor astronomie na Hvězdárně ve Valašském Meziříčí. Od roku 2000 pracuje na Hvězdárně a planetáriu v Brně, kde se kromě verbální popularizace astronomie věnuje psaní populární literatury a tvorbě audiovizuálních pořadů. Je autorem několika populárních knih, většina z nich o našem kosmickém sousedovi. Patří mezi ně například „Měsíc v dalekohledu“ (1997), „Pod vlivem Měsíce“ (2002, v roce 2009 se dočkala audiovizuálního zpracování na brněnské hvězdárně), „Měsíc“ (2006, zevrubný průvodce Měsícem) nebo "Měsíční dvanáctka" (2012, ve spolupráci s Milanem Blažkem). Za internetový průvodce „Prohlídka Měsíce“ (mesic.astronomie.cz), získal v roce 2013 cenu Littera Astronomica.

Štítky: Úplněk, Měsíc, Zatmění měsíce, Fáze


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »