Úvodní strana  >  Na obloze  >  Měsíc  >  Zatmění Měsíce  >  Zatmění Měsíce v letech 2031-2040

Zatmění Měsíce v letech 2031-2040

Následující přehled měsíčních zatmění plní zároveň funkci rozcestníku. Pokud je patřičné Datum odkazem, při kliknutí na něj se dostanete na stránku s podrobnými informacemi o zvoleném zatmění vztaženými na území České republiky. Pokud kliknete na Typ, dostanete se na informace o zvoleném zatmění na webu Eclipse Online, kde si budete moci prohlédnout mapku viditelnosti úkazu. Jestliže je úplné zatmění zvýrazněno tučně, znamená to, že tato fáze je z území České republiky pozorovatelná nad obzorem (či alespoň její část). Délka zatmění udává dobu (v hodinách a minutách), za kterou je Měsíc v průběhu zatmění ponořen v plném zemském stínu celý nebo alespoň zčásti (Č). Pokud v průběhu úkazu nastává i úplné zatmění (Měsíc se ponoří do zemského stínu celý), je uvedena i jeho délka (Ú). Nastává-li úplné zatmění v České republice nad obzorem, je tento údaj uveden tučně, a sloupec Max. ČR udává čas maximální fáze úplného zatmění v České republice (údaj je uveden ve středoevropském čase).

Datum Typ Délka (h:mm) Viditelnost Max. ČR ***
7. května 2031 polostínové * -- při západu Měsíce --
18. října 2032 úplné Č 3:16; Ú 0:47 celý průběh, večer 20:02
14. dubna 2033 úplné Č 3:35; Ú 0:49 po východu Měsíce 20:13
3. dubna 2034 polostínové * -- při východu Měsíce --
28. září 2034 částečné Č 0:27 celý průběh, ráno --
19. srpna 2035 částečné Č 1:17 celý průběh, ráno --
11. února 2036 úplné Č 3:22; Ú 1:14 celý průběh, před půlnocí 23:12
7. srpna 2036 úplné Č 3:51; Ú 1:35 před západem Měsíce 03:51
27. července 2037 částečné Č 3:12 při (a po) západu Měsíce --
21. ledna 2038 polostínové * -- celý průběh, ráno --
11. prosince 2038 polostínové * -- celý průběh, večer --
6. června 2039 částečné Č 2:59 při východu Měsíce --
30. listopadu 2039 částečné Č 3:26 po východu Měsíce --
18. listopadu 2040 úplné Č 3:40; Ú 1:28 celý průběh, večer 20:03
* polostínové zatmění není většinou pouhým okem
pozorovatelné
** z našeho území spatříme jen částečnou fázi, úplná
nastane pod obzorem
*** Čas maximální fáze úplného zatmění, pokud je tato fáze viditelná z České republiky. Čas je udáván v SEČ. V době platnosti letního času je třeba přičíst +1 hodinu.

 

Doporučujeme



O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.

Štítky: Zatmění měsíce


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »