Úvodní strana  >  Na obloze  >  Planety  >  Planety v dalekohledu

Planety v dalekohledu

Planety
Planety
Většina planet Sluneční soustavy je viditelná prostý okem. Určitě si každý z nás nejednou všiml silně zářící planety Venuše na večerní  nebo ranní obloze, která je po Slunci a Měsíci nejjasnějším objektem oblohy. Další planetou, která nejčastěji přitahuje zraky svým jasným, klidným a žlutým světlem je Jupiter. Při pohledu na zářící planety každého napadne otázka, copak uvidím, když se na takovou planetu podívám dalekohledem?

Velkou výhodou pozorování planet je fakt, že není nutné vyhledávat tmavou oblohu, jako je tomu v případě pozorování komet nebo objektů hlubokého vesmíru, kde je tmavá obloha klíčovým prvkem. Planety je tedy možné úspěšně pozorovat i na městské obloze nebo za svitu Měsíce.

Co uvidím v dalekohledu?

Setkání pozorovatelů na hradě Litice Autor: Martin Mašek
Setkání pozorovatelů na hradě Litice
Autor: Martin Mašek
Kdo měl možnost se poprvé podívat dalekohledem na Saturn, jistě zajásal nad jeho nádhernými prstenci. První pohled na Jupitera odhalil jeho čtyři nejjasnější měsíce – Io, Europa, Ganymed a Kallisto, které jsou dokonce viditelné i v triedru jako malé hvězdičky v řádce vlevo či vpravo u Jupitera. Při pozornějším pohledu lze spatřit na kotoučku Jupitera i tmavší rovníkové pásy.

Počáteční velké nadšení však může vystřídat do jisté míry zklamání, kdy začínající pozorovatel očekává od svého dalekohledu více, neboť již dříve spatřil prezentované snímky či kresby od zkušených pozorovatelů, které obsahují mnohem více podrobností, než právě vidí v okuláru. Začínající pozorovatel může mít pocit, že v podstatě nevidí nic.

Jupiter v dalekohledu, jak jej může vidět začátečník (vlevo) a zkušený pozorovatel (vpravo) Autor: Petr Sklář
Jupiter v dalekohledu, jak jej může vidět začátečník (vlevo) a zkušený pozorovatel (vpravo)
Autor: Petr Sklář
V této chvíli se to nesmí vzdát, pozorování planet se musí člověk naučit. Vytrénovat oko dá jistou práci, ale již po několika pozorováních se začnou objevovat některé detaily, které nebyl schopen začínající pozorovatel na začátku vidět. Postupné získávání zkušeností se odrazí ve schopnosti vnímat drobné detaily a jemné přechody odstínů.

Důležitá je také adaptace oka při pozorování samotném. Při prvním pohledu se může zdát planeta prakticky bez podrobností, lze spatřit jen nejzřetelnější útvary. Po delším zkoumání  se začnou ukazovat drobnější a jemnější detaily. Detail se často stane lépe viditelný na krátký okamžik a pak se zase ztratí, to vše vlivem neklidného vzduchu. Trénovaní pozorovatelé vyčkávají na takové okamžiky ve snaze zachytit z tohoto okamžiku co nejvíce.

Jednotlivé planety v dalekohledu

Každá planeta, která se jemně vlní v okuláru dává pocit radosti, vzrušení a objevování. A co vlastně uvidíme na jednotlivých planetách? Vezmeme to pěkně popořádku.

První planetou je Merkur. Ten je možné v určitých obdobích, tzv. elongacích spatřit i okem nízko nad obzorem. Tato planeta jeví fáze, podobně jako náš Měsíc.  V dalekohledu lze tyto fáze spatřit. Nic víc ale nečekejme.

Jarní Venuše Autor: Martin Černický
Jarní Venuše
Autor: Martin Černický
Další planetou je Venuše, která taktéž jeví fáze. Oproti Merkuru však srpek Venuše nabývá mnohem větších rozměrů. Zvláště působivý je tenký srpek. Venuši je možné najít na denní obloze, nejlépe v elongacích. Ze zkušeností lze říct, že právě tato pozorování dalekohledem jsou vhodnější neboť kotouček planety není přesvětlený jako při večerní či ranní obloze a také obraz planety není tolik deformován neklidem atmosféry, jelikož planeta se nachází vysoko nad obzorem, kde je vliv neklidu atmosféry přeci jen menší než v nízkých výškách nad obzorem.

Mars - opozice 2005 Autor: Tomáš Hynek
Mars - opozice 2005
Autor: Tomáš Hynek
Mars v době opozice (kdy je planeta na opačné straně oblohy, než Slunce) můžeme sledovat prakticky celou noc. Jeví se zajímavější planetou v dalekohledu z hlediska viditelnosti útvarů. Na kotoučku lze spatřit bílou polární čepičku a tmavé albedové útvary. Díky rotaci Marsu lze pozorovat jejich zdánlivý pohyb. Polární čepička pak může nabývat svých rozměrů nebo naopak se může zmenšovat v souvislosti s ročními obdobími Marsu.

Jupiter, GRS, měsíček Io a jeho stín Autor: Dalibor Oršulík
Jupiter, GRS, měsíček Io a jeho stín
Autor: Dalibor Oršulík
Jupiter je vůbec nejzajímavější planetou, neboť oblačná slupka této planety vykazuje neustálé změny. Výrazné rovníkové pásy (a nejen tyto pásy) mohou být obohaceny o řadu struktur jako jsou výčnělky, skvrnky, zálivy. Navíc se na Jupiteru nachází známá Velká rudá skvrna, která je pohodlně pozorovatelná za klidné atmosféry již 100 mm dalekohledem.
Své nezastupitelné místo u pozorování Jupitera mají samotné měsíce vykazující znatelný pohyb vůči sobě. V souvislosti s jejich pohyby dochází pravidelně k velmi zajímavým úkazům. Takový měsíc se může dostat do  stínu Jupitera a nastává tak jeho zatmění, které je obzvlášť působivé, neboť měsíc pomalu pohasíná, až nakonec zcela zmizí. Dalšími úkazy jsou přechody měsíců před jupiterovým kotoučkem nebo zákryty za Jupiter. Oblíbeným úkazem u pozorovatelů je přechod stínu měsíce na kotouči Jupitera, který je vidět zřetelně jako černý kroužek či tečka. Prográmek Jupiter2 pro předpovědi úkazů měsíců Jupitera a průchodů Velké rudé skvrny (GRS) naleznete zde.

Proměny Saturnu Autor: Vlastimil Vojáček
Proměny Saturnu
Autor: Vlastimil Vojáček
Saturn a jeho prstence jsou největším lákadlem pro pozorování této planety. Při pozorném pohledu lze v různých obdobích sledovat stín planety na prstenci, také lze vypozorovat, že je prstenec rozdělen černou linkou, tzv. Cassiniho dělení. Na samotné planetě je možné spatřit oblačné pásy, které se však jeví méně výrazné než v případě Jupitera.
Také okolo Saturnu obíhá mnoho měsíců a některé z nich jsou dobře pozorovatelné v dalekohledech menších průměrů. Jelikož nejsou tak jasné, představují výzvu pro různé průměry dalekohledů. Nejjasnějším a tudíž i nejsnadněji viditelným je Titan. Dalšími měsíci, které již vyžadují větší soustředění jsou Rhea, Tethys, Dione a další.

Uran se jeví jako nazelenalý objekt, který je v dalekhledu odlišitelný od hvězd. Je to malý kotouček, na kterém ale s největší pravděpodobností nic neuvidíme. Při velmi dobrých podmínkách je Uran viditelný také očima, pro pohodlnější vyhledání je však vhodné použít triedr.

Neptun je tak slabý, že je nutno použít triedr pro jeho nalezení. Zdánlivý úhlový průměr Neptunu je již velmi malý a pokud se podaří dalekohledem rozlišit kotouček planety, bude to maximum toho, co lze očekávat od této planety.



O autorovi

Petr Sklář

Narodil se v roce 1982, pochází z Břidličné, malého města v podhůří Jeseníků. Kvalita zdejší oblohy byla skvělým předpokladem pro vzrůstající zájem o astronomii, které se věnuje od svých 13 let. Od samotného začátku pozoruje především planety, jejichž kouzlu propadl při návštěvě Štefánikovy hvězdárny v Praze, kde probíhalo pozorování Jupitera. Jeho nejoblíbenější planetou je právě Jupiter, kterému věnuje nejvíce prostoru. Kromě této specializace občas pozoruje i Slunce, Měsíc, komety a deep-sky objekty.

    Štítky: Planeta, Pozorování , Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, Mars, Venuše, Merkur


    50. vesmírný týden 2024

    50. vesmírný týden 2024

    Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 9. 12. do 15. 12. 2024. Měsíc je nyní na večerní obloze ve fázi kolem první čtvrti a dorůstá k úplňku. Nejvýraznější planetou je na večerní obloze Venuše a během noci Jupiter. Ideální viditelnost má večer Saturn a ráno Mars. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Geminid. Uplynulý týden byl mimořádně úspěšný z pohledu evropské kosmonautiky, ať už vypuštěním mise Proba-3 nebo úspěšného startu rakety Vega-C s družicí Sentinel-1C. A před čtvrtstoletím byl vypuštěn úspěšný rentgenový teleskop ESA XMM-Newton.

    Další informace »

    Česká astrofotografie měsíce

    Velká kometa C/2023 A3 Tsuchinshan-ATLAS v podzimních barvách

    Titul Česká astrofotografie měsíce za říjen 2024 obdržel snímek „Velká kometa C/2023 A3 Tsuchinshan-ATLAS v podzimních barvách“, jehož autorem je Daniel Kurtin.     Komety jsou fascinující objekty, které obíhají kolem Slunce a přinášejí s sebou kosmické stopy ze vzdálených

    Další informace »

    Poslední čtenářská fotografie

    NGC1909 Hlava čarodejnice

    Veríte v čarodejnice? Lebo ja som Vám hlavu jednej takej vesmírnej čarodejnice aj vyfotil. NGC 1909, alebo aj inak označená IC 2118 (vďaka svojmu tvaru známa aj ako hmlovina Hlava čarodejnice) je mimoriadne slabá reflexná hmlovina, o ktorej sa predpokladá, že je to starobylý pozostatok supernovy alebo plynný oblak osvetľovaný neďalekým superobrom Rigel v Orióne. Nachádza sa v súhvezdí Eridanus, približne 900 svetelných rokov od Zeme. Na modrej farbe Hlavy čarodejnice sa podieľa povaha prachových častíc, ktoré odrážajú modré svetlo lepšie ako červené. Rádiové pozorovania ukazujú značnú emisiu oxidu uhoľnatého v celej časti IC 2118, čo je indikátorom prítomnosti molekulárnych mrakov a tvorby hviezd v hmlovine. V skutočnosti sa hlboko v hmlovine našli kandidáti na hviezdy predhlavnej postupnosti a niektoré klasické hviezdy T-Tauri. Molekulárne oblaky v IC 2118 pravdepodobne ležia vedľa vonkajších hraníc obrovskej bubliny Orion-Eridanus, obrovského superobalu molekulárneho vodíka, ktorý vyfukovali vysokohmotné hviezdy asociácie Orion OB1. Keď sa superobal rozširuje do medzihviezdneho prostredia, vznikajú priaznivé podmienky pre vznik hviezd. IC 2118 sa nachádza v jednej z takýchto oblastí. Vetrom unášaný vzhľad a kometárny tvar jasnej reflexnej hmloviny silne naznačujú silnú asociáciu s vysokohmotnými žiariacimi hviezdami Orion OB1. Prepracovaná verzia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 150/600 (150/450 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Gemini EAF focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 209x240 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, master bias, 90 flats, master darks, master darkflats 4.11. až 7.11.2024 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

    Další informace »