Modří veleobři patří mezi největší, nejjasnější a nejteplejší hvězdy, které lze vůbec ve vesmíru najít. Přestože jsou pozorovány velmi běžně, astronomové již několik desetiletí debatují o tom, jak tato ohromná tělesa mohou vznikat. Nový výzkum vedený Kanárským astrofyzikálním institutem předkládá další možnou hypotézu jejich původu.
Supermasivní černé díry a způsob jejich vzniku poutají pozornost vědců po celém světě mnoho let. Tato vesmírná monstra s hmotností milion až 10 miliard hmotnosti našeho Slunce se nacházejí v centrech většiny velkých galaxií. Scénář jejich vzniku je však nejasný. Nové objevy naznačují, že tyto objekty vznikají jinak, než si astronomové dosud mysleli. Objevitelkou jednoho ze vzdálených „obrů“ a hlavní autorkou článku nedávno publikovaného v Astrophysical Journal Letters, který o objevu obří černé díry informoval, je Orsolya Kovács z Masarykovy univerzity.
Mezinárodní tým astronomů objevil velmi mladou hvězdu, která se teprve formuje, nedaleko supermasivní černé díry Sagittarius A* v samém středu Mléčné dráhy. Hvězda získala označení X3a; teoreticky by však takto blízko černé díry neměla vůbec být schopna existovat. Součástí vědeckého týmu byli i čeští astronomové.
Přesvědčivý důkaz existence supermasivních černých dvojděr v aktivních galaktických jádrech přinesl mezinárodní výzkumný tým, kterého součastí byl i astrofyzik Michal Zajaček z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Výsledky studie, která zpracovávala data získaná největšími radioteleskopy na světě, byly nedávno prezentovány v prestižním odborném časopise The Astrophysical Journal. Na výzkumu se podílel tým odborníků z pěti zemí a osmi vědeckých či univerzitních pracovišť.
Astronomové z USA a Jižní Koreje uskutečnili první pozorování s vysokým rozlišením pomocí radioteleskopu TRAO, kterým studovali molekulární oblaka uvnitř impozantní oblasti zrodu nových hvězd ve vnějších oblastech Mléčné dráhy. „Region se nachází za blízkým oblakem prachu a plynu,“ říká Charles Kerton, profesor fyziky a astronomie na Iowa State University a člen výzkumného týmu. „Tento oblak zastiňuje světlo vzdálenějšího regionu, a tak ke studiu oblasti s tvorbou hvězd jsme museli použít infračervené nebo rádiové záření.“
Kosmický dalekohled Jamese Webba objevil v rámci průzkumu CEERS dosud nejvzdálenější aktivní supermasivní černou díru. Skrývá se v galaxii, která je stará jen něco přes 570 milionů let od velkého třesku. Současně byly objeveny další dvě menší černé díry a přes deset extrémně vzdálených galaxií.
Výpočty, které uskutečnil Masafumi Noguchi (Tohoku University), odhalily doposud neznámé detaily o Mléčné dráze. Jeho závěry byly publikovány 26. 7. 2018 v časopise Nature. Hvězdy se v naší Galaxii zformovaly ve dvou rozdílných obdobích v důsledku odlišných mechanismů. Mezi nimi existovala dlouhá latentní perioda, kdy byl vznik hvězd přerušen. Ukázalo se, že naše mateřská Galaxie zažila mnohem dramatičtější období, než se původně předpokládalo.
Supermasivní černá díra uprostřed kvazaru H1821+643, který je vzdálen od Země asi 3,4 miliardy světelných roků, rotuje zhruba poloviční rychlostí světla. Kompozitní snímek kvazaru H1821+643 v úvodu článku obsahuje rentgenové záření zachycené družicí Chandra (modrá barva), které bylo zkombinováno s rádiovým zářením z radioteleskopu Karl G. Jansky Very Large Array (červená barva) a s optickým světlem z dalekohledu PanSTARRS na Havaji (bílá a žlutá barva).
V mladém vesmíru přeměňovaly zářivé galaxie s bouřlivým vývojem doslova zběsilým tempem obrovské zásoby plynného vodíku na nové hvězdy. Zásoby vodíku se tedy logicky v průběhu času ztenčovaly. Z tohoto důvodu není jasné, jakým způsobem si dokázaly některé galaxie udržet vysoké tempo tvorby mladých hvězd i dlouho po svém vzniku.
Nově objevená hvězda pojmenovaná S4716 dosahující rychlosti 8 000 km/s se přibližuje na vzdálenost 98 AU (astronomických jednotek) k objektu Sagittarius A*, což je supermasivní černá díra o hmotnosti 4,1 miliónu hmotností Slunce v centru naší Galaxie – Mléčné dráhy. Toto gravitační monstrum je obklopeno skupinou hvězd (označovanou jako S-cluster), která kolem černé díry obíhá vysokou rychlostí.
Když se řekne ‚exploze hvězdy‘, máme většinou na mysli výbuch supernovy, který představuje velmi působivou závěrečnou fázi vývoje hmotné hvězdy. Nová pozorování získaná pomocí radioteleskopu ALMA však přináší pohled na hvězdné exploze v úplně opačné fázi života stálice – během jejího zrodu. Při průzkumu pozůstatků dramatického raného vývoje skupiny hmotných hvězd astronomové získali tyto působivé záběry, které dokládají, že i vznik hvězd může být dynamickým a explozivním procesem.
HD1, tak zní označení potenciálně úplně nejvzdálenějšího kosmického objektu, který kdy lidé svými přístroji spatřili. Od této galaxie k nám světlo podle prvotních měření letělo 13,5 miliardy let. Díváme se tedy na vzhled objektu, jak vypadal ve chvíli, kdy vesmír existoval pouhopouhých 300 milionů let, což činí jen něco málo přes dvě procenta současné doby existence kosmu. Rudý posuv galaxie se rovná hodnotě 13,3. Tento, podle prvních měření opravdu mimořádný objev učinili vědci z Center for Astrophysics Harvard & Smithsonian Institut.
Výzkum provedený pomocí dalekohledu ESO/VLT odhalil procesy formování hvězd v mohutných proudech hmoty, které do svého okolí vyvrhují superhmotné černé díry ukryté v jádrech galaxií. Jedná se o první potvrzená pozorování hvězdotvorby probíhající v tomto typu extrémního kosmického prostředí. Objev má řadu důsledků pro naše chápání vlastností galaxií a jejich vývoje. Výsledky byly zveřejněny ve vědeckém časopise Nature.
Na připojeném obrázku je momentka z počítačové simulace ROMULUS ukazující středně hmotnou galaxii, její jasný centrální region se supermasivní černou dírou a polohy (a rychlosti) „toulajících se“ supermasivních černých děr (ty nepřipoutané k jádru; úsečka 10 kpc odpovídá vzdálenosti přibližně 31 000 světelných roků). Simulace studovala vývoj a četnost toulavých supermasivních černých děr – ty v raném vesmíru obsahovaly většinu hmoty soustředěné v černých dírách.
Rozložení molekulárního plynu v naší GalaxiiAutor: ESA - C. CarreauObjeven doposud neznámý stavební materiál pro vznik nových hvězd v naší Galaxii. Nově vzniklé hvězdy září velmi intenzivně, jako by přímo volaly: „Hej, podívej se na nás!“ Avšak ne všechny hvězdy v naší Galaxii jsou snadno pozorovatelné. Značné množství hmoty mezi hvězdami – studeného plynného vodíku, z kterého se mohou zrodit nové hvězdy – představuje téměř neproniknutelnou překážku při jejich pozorování.
Astronomové ze společného projektu Event Horizon Telescope (EHT) zobrazili výtrysk v srdci blízké rádiové galaxie Centaurus A a identifikovali polohu centrální supermasivní černé díry v galaxii s ohledem na rozdělený výtrysk (jet) z jejího jádra. Galaxie Centaurus A je od Země vzdálená zhruba 13 miliónů světelných roků a její poloha se při našem pohledu promítá do souhvězdí Kentaura.
Při použití radioteleskopu Arecibo a dalekohledu Gemini astronomové detekovali stěhovavou supermasivní černou díru v galaxii pojmenované SDSS J043703.67+245606.8 (zkráceně J0437+2456). Hvězdný ostrov J0437+2456 je spirální galaxií typu Sb, která je od Země vzdálena přibližně 230 miliónů světelných roků a její poloha se promítá do souhvězdí Býka. Supermasivní černá díra, která byla poprvé detekována v roce 2018, má hmotnost zhruba tři milióny hmotností Slunce.
Teoretičtí fyzikové z Itálie, Španělska a Argentiny navrhli nový mechanismus pro vytvoření supermasivních černých děr (neboli veleděr) z temné hmoty. Standardní modely vzniku vyžadují normální baryonickou hmotu smršťující se v důsledku působení gravitace do podoby černých děr, které následně v průběhu času zvětšují svůj rozměr nabíráním další hmoty.
V centrech galaxií se nacházejí supermasivní černé díry (SMBH – SuperMassive Black Holes) o hmotnostech několika miliónů až miliard hmotností Slunce. SMBH obklopují centrální hvězdokupy (NSC – Nuclear Star Clusters), což jsou nejhmotnější známé hvězdokupy, o rozměrech převyšujících 10 pc a hmotnostech okolo miliónu hmotností Slunce. SMBH a NSC se nachází ve středech molekulárních zón (CMZ – Central Molecular Zone) složených z hustých oblak mezihvězdné hmoty, kde se tvoří nové hvězdy. Jak však SMBH vznikají a rostou je jednou z nevyřešených otázek dnešní astrofyziky.
V třetím dílu Rozhovorů o vesmíru Norbert se Samuelem probírají přítomnost vody na osvětlené části Měsíce, Norbiho zážitky s pozorováním na létající observatoři SOFIA a jako hlavní téma si vybrali supermasivní a mikroskopické černé díry.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 19. 5. do 25. 5. 2025. Měsíc bude v poslední čtvrti a potká se s ranními planetami. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je zvýšená a minulý týden jsme shlédli několik velmi silných erupcí během jediného dne. Připravuje se devátý testovací let Super Heavy Starship. Europa Clipper si osahal Mars. Před 115 lety Země prošla ohonem Halleyovy komety a spustil se tak jeden z prvních velkých hoaxů o zamoření atmosféry kyanidem.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu
