Související stránky k článku ALMA a Slunce v Praze
31. ledna 2020 zachytila družice Swift mohutný záblesk gama označený GRB 200131A. Už po necelé minutě se k pozorování přidal ondřejovský robotický Small Binocular Telescope a pořídil snímky, které ukázaly prudký pokles optické jasnosti. Tak rychlý start měření je mimořádně vzácný – právě v těchto prvních minutách se může projevit krátkodobá, ale významná fáze výbuchu: tzv. reverzní rázová vlna, kdy část energie míří zpět do vyvržené hmoty.
První snímky pořízené sondou Solar Orbiter, společnou misí ESA a NASA, odhalily poblíž povrchu naší hvězdy všudypřítomné miniaturní erupce, jimž vědci podílející se na misi začali říkat „táborové ohně“.
ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) vůbec poprvé rozlišila tzv. sněžnou čáru v protoplanetárním disku. Tato hranice vymezuje oblast, kde teplota v disku poklesne dostatečně nízko, aby se z vodní páry mohl tvořit sníh. Dramatické zvýšení jasnosti mladé hvězdy V883 Orionis velmi rychle oteplilo vnitřní část disku a posunulo čáru sněhu do mnohem větší vzdálenosti, než je pro protohvězdy obvyklé. Díky tomu ji bylo možné vůbec poprvé přímo pozorovat. Výsledky pozorování jsou publikovány v časopise Nature, 14. července 2016. Vzplanutí může trvat stovky let.
Dlouhodobá astronomická pozorování přinášejí unikátní údaje pro studium zajímavých hvězdných systémů. Kataklyzmické proměnné představují fascinující kategorii objektů. V těchto těsných systémech proudí hmota z jedné hvězdy – obvykle vyvinuté chladné hvězdy – na druhou složku, kterou bývá bílý trpaslík. Oběžná dráha je typicky několik hodin. U většiny takových systémů se vytváří z proudící hmoty kolem tohoto trpaslíka akreční disk, ale existuje zvláštní podtřída, kde k tomu nedojde: tzv. polary. Nová studie porovnává dva konkrétní polary – BY Camelopardalis a AR Ursae Majoris – a ukazuje, že přestože patří do stejné kategorie, jejich dlouhodobé chování se zásadně liší.
Magnetická aktivita Slunce vede ke vzniku slunečních erupcí, koronálních výronů hmoty a dalších jevů kosmického počasí ovlivňujících naši planetu. Podobná aktivita na jiných hvězdách může vymezit obyvatelnost obíhajících planet. Ve studii publikované v časopise Science mezinárodní tým vědců analyzoval změny jasnosti u 369 hvězd slunečního typu k odvození jejich úrovně aktivity a zjistil, že Slunce je méně aktivní než většina hvězd podobných Slunci ve studovaném vzorku.
Mezinárodní tým astronomů využil radioteleskop ALMA k detekci záření kyslíku ve vzdálené galaxii, kterou pozorujeme tak, jak vypadala 700 milionů let po velkém třesku. Jedná se o dosud nejvzdálenější galaxii, ve které se kyslík podařilo jednoznačně pozorovat. Kyslík je zde pravděpodobně ionizován intenzivním vyzařováním mladých obřích hvězd. Tato galaxie by mohla být příkladem jednoho typu zdrojů zodpovědných za reionizaci vesmíru v raných fázích jeho vývoje.
Na Měsíci existuje voda. Samozřejmě pod povrchem. A to nikoli jen vázaná v minerálech nebo zachycená v hlubokém stínu kráterů, ale i ve formě vodního ledu v měsíčním regolitu, hlavně v blízkosti pólů a dokonce i jako podzemní jezera. Nová studie českých vědců přináší důkazy o výrazných rozdílech mezi polárními a nepolárními oblastmi Měsíce a identifikuje konkrétní místa, kde je pro výskyt vody větší pravděpodobnost.
V sobotu 9. listopadu 2019 od 10 hodin Sluneční sekce ČAS pořádá tradiční setkání svých členů, na němž, kromě výměny zkušeností členů zabývajících se pozorováním Slunce a sluneční fyzikou jako takovou, bude hlavní náplní několik přednášek známých osobností. Z toho důvodu toto setkání není určeno jen členům Sluneční sekce, ale srdečně zváni jsou všichni, kdo mají zájem o Slunce a vše, co se na něm děje, a nebo třeba se jen chtějí o něm dovědět něco zajímavého.
Nejzářivější známou galaxií ve vesmíru je kvasar W2246-0526. Nachází se tak daleko, že tak, jak jej dnes pozorujeme, vypadal, když byl vesmír mladší než 10% svého současného stáří. Mladá galaxie je, podle posledních pozorování získaných pomocí radioteleskopu ALMA, natolik bouřlivým prostředím, že vyvrhuje obrovská množství plynu, ze kterého mohou vznikat nové hvězdy.
Asteroidy nemusejí být jen osamělými poutníky Sluneční soustavou – některé jsou tvořeny více velikostně srovnatelnými tělesy, jiné mají své malé měsíčky, a další tvoří složité systémy měsíců se dvěma i více tělesy. Nová studie, u níž byli i pracovníci Oddělení meziplanetární hmoty ASU, se zaměřila na málo známou skupinu asteroidů s družicemi obíhajícími na velmi vzdálených drahách. Tyto tzv. „velmi široké binární systémy“ (VWBA, z anglického very wide binary asteroids) představují extrém v dynamice asteroidů a mohou odhalit klíčové stopy o jejich původu, vývoji, i o kolizní historii rané Sluneční soustavy.
Po dlouhé době se na Slunci dělo něco, co by mohlo zajímat i širokou veřejnost.
Astronomové využívající radioteleskop ALMA našli dosud nejpřesvědčivější důkazy existence planet několikrát hmotnějších než Jupiter v discích plynu a prachu kolem čtveřice mladých hvězd. Měření vlastností plynu v okolí těchto hvězd rovněž poskytla dodatečné informace o vlastnostech těchto planet.
Co kdyby černé díry nebyly jedinými extrémními objekty ve vesmíru? Nejnovější studie ukazuje, jak skalární a elektromagnetická pole ovlivňují gravitaci kompaktních objektů. Poukazuje tak na možnou existenci tzv. nahých singularit a upozorňuje na nečekané důsledky pro pohyb světla a překvapivé vlastnosti oběžných drah hmoty v jejich okolí. Jiří Horák z ASU byl hlavním autorem článku, který zkoumá možnosti detekce různých typů exotických objektů na základě speciálních vlastností oběžného pohybu, které se mohou projevit v přímém pozorování rentgenového záření akrečních disků, které tyto objekty zpravidla obklopují.
V pořadu Hlubinami vesmíru se tentokrát podíváme na vlastnosti Slunce a hvězd. Hostem bude doc. Mgr. Michal Švanda, PhD. z Astronomického ústavu Akademie věd ČR, slunečního oddělení. Přiblížíme si rotaci hvězd, jejich teploty, velikosti, vzdálenosti i jiné vlastnosti. Jak se dají zjistit tyto procesy i na vzdálených hvězdách? Čím jsou ovlivněny a jak probíhají?
Nový přístroj, který byl nedávno připojen ke dvanáctimetrové anténě radioteleskopu APEX (Atacama Pathfinder Experiment) pracujícího ve výšce 5000 metrů nad mořem v Chilských Andách, otevírá okno do naprosto neprozkoumaného vesmíru. Detektor SEPIA bude zkoumat slabé signály vysílané vodou a dalšími molekulami v naší Galaxii, okolních galaxiích i v mladém vesmíru.
Modří veleobři – hvězdy mnohonásobně větší a hmotnější než Slunce – procházejí dramatickými proměnami během svého života. Nová studie využívající družici TESS zkoumá, jak se tyto hvězdy vyvíjejí a jaké informace lze vytěžit z jejich proměnlivosti. Díky podrobné analýze jednačtyřiceti těchto hvězd získáváme nové poznatky o jejich vnitřní stavbě, rotaci, pulsacích i záhadném šumu nízkých frekvencí, jehož původ stále uniká jistému vysvětlení.
V sobotu 17. listopadu 2018 od 10 hodin sluneční sekce ČAS pořádá již tradiční setkání svých členů, na němž, kromě výměny zkušeností členů zabývajících se pozorováním Slunce a sluneční fyzikou jako takovou, bude hlavní náplní několik přednášek známých osobností. Z toho důvodu toto setkání není určeno jen členům sluneční sekce, ale srdečně zváni jsou všichni, kdo mají zájem o Slunce a vše, co se na něm děje, a nebo třeba se jen chtějí o něm dovědět něco zajímavého.
Radioteleskop ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) pro milimetrovou a submilimetrovou oblast elektromagnetického záření astronomové použili k pozorování těch nejvzdálenějších oblaků plynu - materiálu pro formování hvězd, jaké se dosud podařilo zachytit v normálních galaxiích v mladém vesmíru. Tato nová pozorování vědcům umožní začít zkoumat, jakým způsobem se první galaxie utvářejí a jak pomohly rozptýlit ‚kosmickou mlhu‘ v období reionizace vesmíru. Vůbec poprvé se totiž tyto galaxie podařilo pozorovat jako něco více než jen slabé skvrnky.
Jak se ve skvrnách na Slunci pohybují jasné útvary zvané penumbrální zrna, a co tento pohyb říká o vnitřní dynamice a magnetickém poli Slunce? Nová studie pomocí pokročilé počítačové simulace nabízí odpovědi, které rozšiřují výsledky předchozích pozorování a odhalují, jak složitý a proměnlivý je život penumbrálních zrníček.
Je pravdou, že naše nejbližší hvězda – Slunce – je docela průměrnou stálicí v porovnání se všemi ostatními, které známe v nekonečném a nádherném tajemném vesmíru. Ve svém nitru ve skutečnosti ukrývá docela malý nukleární reaktor udržující život hvězdy, která je pro naši planetu bytostně důležitá. Na jejím viditelném povrchu vznikají mj. sluneční skvrny a erupce a do prostoru vysílá proudy plazmy či různé druhy záření.
