Související stránky k článku Astronomové zveřejnili první snímek černé díry v srdci naší Galaxie
Tento snímek je doslova potečkován tisíci hvězd, které vypadají jako bílé puntíky různých velikostí a jasností na temném pozadí dalekého vesmíru. Uprostřed záběru se nachází hustější shluk hvězd zanořený ve fialovém oblaku. Skupinu obklopuje Hadí mlhovina, která na této fotografii vypadá jen jako slabě zářící temně oranžový pás. Skrz něj je stále vidět celou řadu hvězd. Tento nový snímek byl pořízen v infračerveném oboru a odhaluje myriády hvězd ukrytých za slabou oranžovou září mlhoviny Sh2-54. Působivou hvězdnou porodnici ležící na obloze v souhvězdí Hada zachytil v nejjemnějších detailech přehlídkový teleskop VISTA pracující na Observatoři ESO Paranal v Chile.
Astrofyzikální proGResy z Opavy: V prestižním vědeckém časopise Nature byl v dubnu tohoto roku publikován článek “A Galactic centre gravitational-wave Messenger”, jehož hlavním autorem je profesor Marek Abramowicz působící na Fyzikálním ústavu Slezské Univerzity. V článku přichází s nápadem, jak by mohla cizí vyspělá civilizace dát najevo ostatním civilizacím v naší Galaxii, že existuje. Stačilo by umístit velmi hmotný objekt na oběžnou dráhu kolem obří černé díry v centru naší Galaxie a nenechat ho zcela podlehnout jejímu vlivu.
Když na počátku letošního roku objevily přehlídkové teleskopy neobvyklý zdroj okem viditelného záření, přijal oznámení s žádostí o detailní pozorování také dalekohled VLT Evropské jižní observatoře, a stejně jako řada dalších teleskopů se na cíl urychleně zaměřil. Jednalo se o superhmotnou černou díru ve vzdálené galaxii, která právě pohltila hvězdu a její pozůstatky vyvrhla ve formě výtrysků. Podle měření provedených dalekohledem VLT se jednalo o nejvzdálenější případ tohoto jevu, jaký byl dosud pozorován, a jelikož jeden z výtrysků je orientován téměř přesně směrem k nám, vůbec poprvé se podařilo tento jev objevit ve viditelném světle. Vědcům se tak nabízí zcela nový způsob, jak tyto extrémní objekty objevovat.
„Pozorování“ černých děr jsou obecně založena na studiu jejich interakce s bezprostředním okolím. Nejlépe lze tak studovat černé díry hvězdných hmotností nacházející se v těsném dvojhvězdném systému s akrečním diskem. Tým astronomů se silnou českou účastí z ASU publikoval práci prezentující pokročilý model záření akrečního disku okolo černé díry a ukazují, že různé přístupy k modelování fyzikálních procesů mají na výsledné záření kruciální vliv. Budoucí pozorování by tak mohla umožnit určení přesnějších informací o černých dírách samotných.
Evropská jižní observatoř dává již 60 let astronomům z celého světa možnost odhalovat tajemství vesmíru a získávat znalosti prospěšné všem. Významné výročí si ESO připomíná mimo jiné zveřejněním nového snímku hvězdné porodnice známé jako mlhovina Konus, který byl pořízen dalekohledem VLT.
Astronomové využívající radioteleskop NSF’s Karl G. Jansky Very Large Array (VLA) na National Radio Astronomy Observatory (NRAO) pozorovali 111 blízkých trpasličích galaxií do vzdálenosti jedné miliardy světelných roků od Země. Mezi nimi identifikovali 13 galaxií, které obsahují velmi hmotné černé díry. Tyto galaxie s hmotnostmi více než 100× menšími, než je hmotnost naší Galaxie, jsou mezi nejmenšími galaxiemi známé tím, že hostí hmotné černé díry. Zhruba v polovině těchto galaxií se však černé díry nenacházejí v jejich centrech. Černé díry mají průměrné hmotnosti kolem 400 000 ekvivalentů Slunce.
Tento pestrobarevný snímek zachycuje zbytky obří hvězdy v podobě proplétajících se plynných filamentů připomínajících potrhanou pavučinu - jedná se o pozůstatky po explozi supernovy v souhvězdí Plachet. Oblast nasnímal v neobvyklých detailech přehlídkový dalekohled VST, který provozuje Evropská jižní observatoř (ESO) na Observatoři Paranal v Chile.
Materiál, který padá do černé díry, vysílá do vesmíru rentgenové záření. Nyní se – za přispění českých vědců – poprvé podařilo zmapovat dynamiku nejbližšího okolí černé díry pomocí ozvěn tohoto záření pozorovaných rentgenovou observatoří XMM-Newton Evropské kosmické agentury (ESA).
Astronomové využívající dalekohled ESO/VLT objevili v atmosféře extrasolární planety baryum – dosud nejtěžší chemický prvek, jaký byl tímto způsobem zaznamenán. Nalezení barya ve vysokých vrstvách atmosféry hned u dvojice mimořádně horkých plynných obrů WASP-76 b a WASP-121 b – planet obíhajících kolem dvou různých hvězd ležících mimo Sluneční soustavu – bylo pro vědce překvapením. Nečekaný objev přináší řadu otázek týkajících se vlastností takto exotických atmosfér.
Titulní obrázek dnešního článku znáte asi všichni. Mediálním světem vloni v dubnu rezonovala historicky první fotografie černé díry. Ono historické pozorování provedla soustava pozemských radioteleskopů Event Horizon Telescope (EHT). Dnes ale nebude řeč o slavné fotografii z loňska, ale o výzkumu, který prováděla kosmická observatoř Chandra. Ta se zaměřila na horké výtrysky směřující z centra galaxie M87 v rentgenovém oboru elektromagnetického záření a přinesla nové zajímavé poznatky.
Dalekohled VLT Evropské jižní observatoře vyfotografoval následek mohutné kosmické kolize – obří galaxii NGC 7727, která vznikla spojením dvou menších galaxií. Proces jejich sloučení započal asi před miliardou let a uprostřed nově utvořené galaxie se stále nachází nejbližší známý pár superhmotných černých děr. Ten je rovněž předurčen k splynutí do jedné, ještě hmotnější černé díry.
V článku publikovaném 1. listopadu 2019 v časopise Science navrhla skupina astronomů nový způsob pátrání po hvězdných černých dírách a ukázala, že zde může existovat nová třída černých děr ještě menších, než ve vesmíru doposud pozorované objekty tohoto typu. Hvězdné černé díry často existují v binárních soustavách. To zkrátka znamená, že dvě hvězdy se nacházejí dostatečně blízko jedna vůči druhé uzamčené společnou gravitací při vzájemném obíhání kolem sebe.
Tým astronomů pozoroval pomocí dalekohledu VLT Evropské jižní observatoře nový typ relativně slabé hvězdné exploze, pro který použili označení mikronova. Ke zjasnění tohoto typu dochází na povrchu některých bílých trpaslíků. Při vzplanutí trvajícím jen několik hodin se termojadernou reakcí přemění více než 20 trilionů kg vodíku, což je hmotnost srovnatelná s planetkou Juno, jedním z velkých těles hlavního pásu asteroidů Sluneční soustavy.
Mezinárodní skupina astronomů včetně pracovníků Australian National University (ANU) informovala, že se jim podařilo vůbec poprvé detekovat černou díru polykající neutronovou hvězdu. Neutronové hvězdy a černé díry jsou mimořádně husté pozůstatky zaniklých hmotných hvězd. Dne 14. 8. 2019 detektory gravitačních vln na území USA a Itálie zaregistrovaly změny prostoročasu jako důsledek kataklyzmatické události, ke které došlo ve vzdálenosti zhruba 870 miliónů světelných roků od Země.
Mezinárodní tým astronomů využíval uplynulých 17 let řadu pozemních teleskopů včetně dalekohledu VLT Evropské jižní observatoře ke sledování teploty atmosféry planety Neptun. Podařilo se tak odhalit překvapivý pokles globální teploty následovaný dramatickým oteplením jižního pólu v posledních letech.
Astronomové dobře vědí o tom, že existují dva typy černých děr: malé hvězdné černé díry – což jsou objekty s hmotnostmi v rozmezí zhruba 10 až 100 hmotností Slunce. Jedná se o pozůstatky umírajících hvězd, jejichž hmota se smrštila do malého objemu. Druhou kategorii představují supermasivní černé díry. Jejich hmotnosti leží v rozmezí 100 000 až několik miliard hmotností Slunce a najdeme je v centrech většiny galaxií. Avšak podle názoru astronomů je napříč vesmírem rozptýleno několik domnělých černých děr mnohem tajuplnějšího typu.
Tým z Laidenské observatoře v Nizozemí pracující s radioteleskopem ALMA v Chile poprvé zaznamenal dimethylether v disku hmoty, ve kterém probíhá formování planet. Sloučeninu tvoří devět atomů a jde tak o největší molekulu, jaká byla dosud v discích tohoto typu identifikována. Z chemického hlediska se jedná o prekurzor větších organických molekul, které by mohly stát na počátku vývoje života.
Nové výzkumy přinesly první důkazy přítomnosti silných vanoucích větrů v okolí černých děr během jasných erupcí při rychlé konzumaci dopadající hmoty. Studie publikovaná v časopise Nature vrhla nové světlo na to, jak je hmota přenášena na černou díru a jak černá díra může ovlivňovat prostředí ve svém okolí. Vědci spolupracovali s mezinárodním týmem astronomů pod vedením oddělení fyziky University of Alberta.
V roce 2020 oznámil tým vedený astronomy Evropské jižní observatoře (ESO) objev Zemi nejbližší černé díry, která se měla nacházet jen asi tisíc světelných let daleko v systému hvězdy HR 6819. Výsledky této studie však řada vědců zpochybnila, mezi nimi i mezinárodní tým z university KU Leuven v Belgii. Původní autoři a jejich oponenti nakonec spojili své síly a ve společném článku dospěli k závěru, že v systému HR 6819 žádná černá díra není. Jedná se ale o dvojhvězdný systém s přenosem hmoty ve vzácné krátkodobé fázi vývoje.
Nová analýza dat z dalekohledu ESO/VLT a z jiných dalekohledů vůbec poprvé naznačuje, že pohyb hvězd v okolí supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy by mohl být ovlivněn efekty, jejichž existence vyplývá z Einsteinovy obecné teorie relativity. Výpočty naznačují, že dráha hvězdy S2 se jemně odchyluje od dráhy vypočítané s pomocí klasické fyziky. Tento výsledek je předehrou k mnohem přesnějším testům relativity, které provede přístroj GRAVITY, až bude pozorovat přiblížení hvězdy S2 k černé díře v roce 2018.
