Související stránky k článku Gravitační čočky potvrzují zrychlující se expanzi vesmíru
V průběhu svého rutinního každoročního monitorování počasí na vnějších planetách Sluneční soustavy poskytnul Hubbleův kosmický teleskop HST zřetelný pohled na bouři s dlouhou životností obklopující oblast kolem severního pólu planety Uran a odhalil novou záhadnou tmavou skvrnu na planetě Neptun. Podobně jako na Zemi se i na Uranu a Neptunu střídají roční období, což může mít na svědomí některé útvary v jejích atmosférách. Avšak jednotlivá roční období jsou zde mnohem delší než na Zemi: spíše než o měsíce se jedná o desítky roků.
Kulové hvězdokupy jsou pradávné skupiny několika stovek tisíc až miliónů hvězd, které jsou gravitačně vázány do kulových struktur o průměru 100 až 200 světelných roků. Tyto objekty patří mezi nejstarší hvězdná uskupení ve vesmíru. Jsou také favorizovanými cíli pro astronomy amatéry. Při pozorování malým dalekohledem vypadají jako větší „rozmazaná hvězda“. Kolem naší Galaxie jich krouží zhruba 180.
Hubbleův kosmický dalekohled HST vyfotografoval nejvzdálenější aktivní kometu, jakou se doposud podařilo spatřit. V té době byla v ohromné vzdálenosti 2,4 miliardy kilometrů od Slunce, tj. daleko za drahou planety Saturn. Nepatrně zahřívaná vzdáleným Sluncem již začala vytvářet neostrý oblak prachu o průměru 130 000 kilometrů – tzv. komu – obklopující malé pevné jádro zmrzlých plynů a prachu. Tato pozorování představují nejčasnější dosud pozorované známky aktivity komety přilétající poprvé do centra naší planetární soustavy.
Různé jevy napříč vesmírem emitují záření v celém rozsahu elektromagnetického spektra – od gama paprsků o vysokých energiích na jedné straně, které vznikají při nejenergetičtějších procesech v kosmu, až po mikrovlny a rádiové záření o nízkých energiích na straně druhé.
Hubbleův kosmický teleskop HST byl vypuštěn 24. dubna 1990 na palubě raketoplánu Discovery a následujícího dne naveden na oběžnou dráhu kolem Země. Z jeho polohy vysoko nad zkreslujícím vlivem zemské atmosféry pozoruje HST okolní vesmír v oboru blízkého ultrafialového, viditelného a blízkého infračerveného záření. V průběhu uplynulých 27 let vedla pozorování HST k průlomovým objevům, které způsobily doslova revoluci v oblasti astronomie a astrofyziky.
Publikovaná fotografie planety Jupiter byla pořízena v době, kdy se obří plynná planeta nacházela ve vzdálenosti 670 miliónů kilometrů od Země. Hubbleův kosmický teleskop HST odhalil spletité detaily nádherné oblačnosti Jupiteru uspořádané do pásů v rozdílných šířkách planety. Tyto pásy jsou vytvářeny vzdušnými proudy, které vanou odlišným směrem v jednotlivých planetárních šířkách. Světle zbarvené oblasti – tzv. zóny – jsou oblasti vysokého tlaku, kde atmosféra vystupuje výše. Tmavší oblasti nízkého tlaku, kde vzduch naopak klesá dolů, jsou označovány jako pásy.
Dvě kosmické sondy NASA s názvem Vyoager 1 a Voyager 2 se řítí napříč neprobádaným prostorem na své cestě za hranicemi naší Sluneční soustavy. Neustále provádějí měření mezihvězdného prostředí podél trajektorie letu, doposud záhadného prostředí mezi hvězdami. Hubbleův kosmický teleskop HST poskytnul cestovní mapu – na základě měření látky podél trajektorie sond při jejich pohybu vesmírem. Dokonce i po ukončení dodávky elektrické energie, kdy sondy Voyager již nebudou schopny posílat na Zemi nová data, což se může přihodit zhruba během příštího desetiletí, astronomové mohou využívat pozorování z Hubbleova teleskopu k určení charakteristik prostředí, skrz které tito mlčící vyslanci lidstva budou prolétávat.
Mezihvězdná předpověď pro blízkou hvězdu zní: silný déšť komet. Hubbleův kosmický dalekohled HST objevil komety prudce padající do atmosféry hvězdy HD 172555, jejíž stáří se odhaduje na pouhých 23 miliónů roků. Stálice se nachází ve vzdálenosti 95 světelných roků od Země. Exokomety – komety mimo naši Sluneční soustavu – nebyly přímo pozorovány v okolí hvězdy, avšak jejich přítomnost byla odvozena na základě detekce plynů, které pravděpodobně vznikly vypařením zbytků jejich ledových jader.
Kulové hvězdokupy poskytují jeden z nejvíce působivých pohledů na noční oblohu. Tyto třpytivé koule obsahují stovky tisíc hvězd a nacházejí se převážně na periferii galaxií. Naše Galaxie – Mléčná dráha – obsahuje více než 150 kulových hvězdokup. Jednu z nich s názvem NGC 362 vidíme na fotografii, která byla pořízena pomocí Hubbleova kosmického teleskopu HST (NASA/ESA). Je to jedna z výjimečných kulových hvězdokup.
Za drahou Neptunu je známa více než tisícovka objektů, tzv. transneptunických těles. Mezi nimi je i několik dalších těles, která mohou být zařazena do kategorie trpasličích planet, až budou upřesněny jejich rozměry. Největším z nich je těleso objevené v roce 2007, které bylo předběžně označeno 2007 OR10. Průměr tělesa, které ještě nemá své jméno, byl nedávno upřesněn na 1535 kilometrů. Kolem Slunce oběhne jednou za 547 roků. Jeho dráha je od Slunce vzdálena 33 až 101 astronomických jednotek AU (podobná jako u Eris). Nejblíže Slunci se objekt 2007 OR10 nacházel pravděpodobně v roce 1857. Ze spektroskopických výzkumů vyplývá, že povrch tělesa je pokryt vodním ledem a zmrzlým metanem.
Vesmír najednou vypadá podstatně víc přeplněný díky hloubkovému sčítání objektů z průzkumu uskutečněného pomocí Hubbleova kosmického dalekohledu HST (NASA) a dalších observatoří. Astronomové dospěli k překvapujícímu závěru, že v pozorovatelném vesmíru existuje přinejmenším 10× více galaxií, než se doposud předpokládalo. Tato zjištění mají zřejmé důsledky pro teorie vzniku galaxií, a také mohou vrhnout nové světlo na pradávný astronomický paradox – proč je noční obloha tmavá?
Velké ohnivé koule! Hubbleův kosmický dalekohled HST detekoval mimořádně horké koule (bloby) plynu, každá o hmotnosti dvojnásobku planety Mars, které jsou vyvrhovány z blízkosti umírající hvězdy. Plazmové koule se řítí tak rychle kosmickým prostorem, že by vzdálenost ze Země na Měsíc překonaly za pouhých 30 minut. Tyto hvězdné „střely z kanónu“ nepřetržitě tryskaly každých 8,5 roku po dobu uplynulých 400 roků, odhadují astronomové.
Astronomové využívající Hubbleův kosmický dalekohled HST (NASA) a podstatu optického klamu (gravitační čočky) potvrdili existenci planety obíhající kolem dvojhvězdy v soustavě OGLE-2007-BLG-349, která je od nás vzdálená 8 000 světelných roků ve směru na střed naší Galaxie.
Hubbleův kosmický dalekohled HST uskutečnil nejostřejší a nejdetailnější pozorování komety rozpadlé na kusy, k čemuž došlo ve vzdálenosti 108 miliónů kilometrů od Země. Na sérii snímků pořízených v rozpětí tří dnů v lednu 2016 Hubbleův dalekohled odhalil 25 úlomků velikosti domu včetně směsi ledu a prachu, které směřovaly pryč od komety velice pomalu, přibližně rychlostí chůze dospělého člověka.
Nejbližším hvězdným systémem vůči Zemi je proslulé uskupení Alfa Centauri. Nachází se v souhvězdí Kentaura (Centaurus), ve vzdálenosti zhruba 4,3 světelného roku. Tento hvězdný systém představuje především dvojice hvězd Alfa Centauri A a Alfa Centauri B, a dále slabý červený trpaslík Alfa Centauri C – známý též jako Proxima Centauri.
Za použití Hubbleova kosmického dalekohledu HST astronomové uskutečnili první průzkum atmosfér kolem planet podobných Zemi za hranicemi Sluneční soustavy. Objevili náznaky, které zvyšují šance na obyvatelnost těchto dvou exoplanet. Přesněji řečeno zjistili, že exoplanety TRAPPIST-1b a TRAPPIST-1c, které jsou od nás vzdáleny přibližně 40 světelných roků, nemají nadýchané atmosféry, v nichž by dominoval vodík, obvykle objevovaný u plynných planet.
Pomocí Hubbleova kosmického dalekohledu HST astronomové zjistili, že staré přísloví „co letí vzhůru, musí spadnout dolů“ se dokonce vztahuje i na obrovský oblak plynného vodíku ve vnější oblasti naší Galaxie – Mléčné dráhy. Neviditelný oblak letí směrem na naši Galaxii rychlostí přibližně 1 130 000 kilometrů za hodinu.
Publikovaný snímek, který pořídil Hubbleův kosmický dalekohled HST, ukazuje spirální galaxii NGC 4845, která je od Země vzdálena více než 65 miliónů světelných roků. Na obloze se promítá do souhvězdí Panny (Virgo). Orientace galaxie zřetelně odhalila pozoruhodnou spirální strukturu galaxie: plochý a skvrnitý prachový disk obklopující jasnou galaktickou výduť.
Umělecká kresba představuje ohňostroj, který doprovází zrození hvězdy. Mladý hvězdný útvar je obklopen diskem ve tvaru tlustého lívance, který tvoří prach a plyn, jenž je zbytkem smršťující se mlhoviny, z které se vytvořila hvězda. Plyn padá na mladou hvězdu, je zahříván na vysokou teplotu a část ho uniká podél rotační osy hvězdy. V důsledku interakce s magnetickým polem bipolární výtrysky osvětlují okolní prostor. Při pohledu z dálky se výtrysky podobají oboustrannému světelnému meči z filmové série Hvězdných válek.
Astronomové zapřáhli do výzkumu dva výkonné kosmické dalekohledy NASA – Hubbleův vesmírný teleskop a Spitzerův kosmický dalekohled – a podařilo se jim objevit nejslabší objekt raného vesmíru, jaký byl doposud pozorován. Existoval přibližně 400 miliónů roků po velkém třesku, který se odehrál před 13,8 miliardami roků.
