Související stránky k článku Hladovějící černá díra způsobuje slábnutí kdysi jasné galaxie
Týmu astronomů pracujících s dalekohledem ESO/VLT se podařilo pořídit dosud nejdetailnější snímky hvězdného veleobra VY Canis Majoris. Provedená pozorování ukázala, jakým způsobem hvězda tváří v tvář smrti ztrácí obrovské množství hmoty prostřednictvím neočekávaně velkých částice prachu ve svém okolí. Proces, který vědci měli možnost zkoumat vůbec poprvé, je nezbytný, aby se takto obrovská hvězda připravila na působivý explozivní odchod v podobě výbuchu supernovy.
Mezinárodnímu týmu astronomů se s pomocí dalekohledu ESO/VLT podařilo objevit nejžhavější a nejhmotnější exemplář dotykové dvojhvězdy, tady takové, kde jsou složky tak blízko k sobě, že se doslova dotýkají navzájem. Hvězdy v tomto mimořádném systému s označením VFTS 352 však směřují k neodvratnému a dramatickému zániku, během kterého buď splynou v jednu obří hvězdu, nebo vytvoří dvojitou černou díru.
Dosud nejlepší pozorování prachového oblaku G2 potvrzují, že v květnu 2014 prošel nejbližším bodem své dráhy kolem superhmotné černé díry v srdci naší Galaxie, a že tento ‚manévr‘ přežil. Nové výsledky získané pomocí dalekohledu ESO/VLT ukazují, že zřejmě nedošlo k významnému protažení objektu a že je tedy poměrně kompaktní. Z největší pravděpodobností se jedná o mladou hvězdu, jejíž hmotné jádro stále shromažďuje okolní hmotu. Zatím nebyla zaznamenána žádná známka zvýšené aktivity černé díry.
Plyn a prach proudící z hvězd mohou za správných podmínek narážet do okolí hvězdy a vytvářet rázovou vlnu. Astronomové pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO) nyní zachytili nádhernou rázovou vlnu kolem mrtvé hvězdy – objev, který je nechal v úžasu. Podle všech známých mechanismů by malá mrtvá hvězda RXJ0528+2838 kolem sebe takovou strukturu mít neměla. Tento objev, stejně záhadný jako ohromující, zpochybňuje naše chápání toho, jak mrtvé hvězdy interagují se svým okolím.
Evropská centrála Evropské jižní observatoře (ESO) se otevře veřejnosti v sobotu 3.10.2026 (sobota), mezi 10:00 a 17:00, adresa: ESO, středisko výzkumných organizací v Garchingu (Forschungscampus Garching), Garching u Mnichova, Německo.
Astronomové využívající dalekohled Evropské jižní observatoře ESO s názvem VLT (Very Large Telescope) objevili obrovskou černou díru ukrývající se v centru objektu Holmberg 15A, což je superobří eliptická galaxie, která je centrálním a dominantním členem kupy galaxií pojmenované Abell 85. Hmotnost této černé díry se odhaduje na 40 miliard hmotností Slunce.
Astronomové objevili protoplanetární disk kolem mladé hvězdy ležící ve Velkém Magellanově oblaku, malé galaxii sousedící s naší Galaxií. Disk, v němž probíhá tvorba planet, podobný těm, které známe z naší Galaxie, byl přitom v cizí galaxii zachycen vůbec poprvé. Záběry odhalují mladou hmotnou hvězdu, která stále roste, vtahuje hmotu ze svého okolí a vytváří rotující akreční disk. Pozorování byla provedena pomocí soustavy radioteleskopů ALMA pracující v Chile, jejímž evropským partnerem je ESO.
Obrovská kulová hvězdokupa Omega Centauri už desítky let mate astronomy. Měla by být plná černých děr, které po sobě zanechaly explodující hvězdy, důkazy o jejich existenci jsou však vzácné. Nyní se astronomům pomocí archivních dat z Hubbleova vesmírného dalekohledu a podpůrných pozorování z vesmírného dalekohledu Jamese Webba konečně podařilo v tomto shluku lokalizovat první černou díru vzniklou explozí hvězdy. Objev první z této chybějící populace černých děr pomůže upřesnit současné teorie o vzniku černých děr v prostředích, jako je Omega Centauri.
Evropská jižní observatoř (ESO) pravidelně organizuje veřejné prohlídky svých observatoří (Paranal, La Silla). Nově zavádí rezervační formulář, vždy na jedno čtvrtletí (momentálně je otevřeno období říjen-prosinec). U některých prohlídek je organizována přeprava z Antofagasty či Taltalu.
Tým astronomů využil přístroj SPHERE a dalekohled ESO/VLT k zobrazení první extrasolární planety, která byla objevena na vzdálené dráze v trojhvězdném systému. Dosud se myslelo, že oběžná dráha takového tělesa musí být nestabilní a že vzájemné gravitační interakce v krátké době povedou k vypuzení planety ze systému. Tato exoplaneta však nějakým způsobem přežila. Neočekávané pozorování naznačuje, že podobné systémy by ve skutečnosti mohly být mnohem častější, než se doposud myslelo. Výsledky byly zveřejněny 8. července ve vědeckém časopise Science.
Pomocí radioteleskopu ALMA astronomové zaznamenali magnetické pole galaxie tak vzdálené, že jejímu světlu trvalo více než 11 miliard let, než dorazilo až k nám. Objekt tedy pozorujeme tak, jak vypadal, když byl vesmír jen 2,5 miliardy let starý. Výsledek astronomům přináší zásadní informace o tom, jak se utvářela magnetická pole galaxií podobných té naší.
V dubnu se zaměříme na dvě významná astronomická výročí. Prvním z nich je vzplanutí supernovy SN 1006, k němuž došlo před více než tisíciletím, druhou událost pak představuje relativně nedávný rozpad komety 73P/Schwassmann-Wachmann. Musela to být fascinující podívaná vidět hned dvě supernovy v letech 1006 a 1054, jak ukazují staré záznamy. A rozpadlou kometu možná mnozí ještě pamatují, hlavně její výhodný návrat s dalším rozpadáním v roce 2006.
Astronomové pozorovali vznik dvou planet v disku kolem mladé hvězdy s názvem WISPIT 2. Poté, co již dříve objevili jednu planetu, skupina nyní využila dalekohledy Evropské jižní observatoře (ESO) k potvrzení existence další. Tato pozorování spolu s jedinečnou strukturou disku kolem hvězdy naznačují, že systém WISPIT 2 by mohl připomínat mladou sluneční soustavu.
Nový snímek pořízený pomocí dalekohledu ESO/VLT na observatoři Paranal v Chile odhaluje v působivých detailech následky kosmické kolize, ke které došlo zhruba před 360 miliony lety. Mezi ostatními pozůstatky leží záhadná mladá trpasličí galaxie, která astronomům nabízí výjimečnou možnost zjistit více o podobných objektech. Předpokládá se totiž, že podobné galaxie se v mladém vesmíru vyskytovaly mnohem častěji než dnes. Pro pozorování současnou technikou jsou však příliš vzdálené a slabé.
Pomocí dalekohledu ESO/VLT se astronomům podařilo zaznamenat velkou tmavou skvrnu v atmosféře planety Neptun a nečekaně také menší světlou oblast, která s ní sousedí. Jedná se o vůbec první pozorování temné skvrny na Neptunu provedené pozemním teleskopem. Tyto dočasné útvary vyskytující se na pozadí modré atmosféry planety Neptun jsou pro astronomy stále záhadou a nová pozorování přinášejí důležité informace o jejich povaze a původu.
Téměř před tisíci lety zaznamenali lidé na obloze novou hvězdu. V Číně byla tato "hvězda host" popsána v roce 1054. Dnes víme, že šlo o supernovu tak jasnou, že byla viditelná i za denního světla po celé týdny. Dnes v jižním rohu Býka pozorujeme ze vzdálenosti 6500 světelných roků rozšiřující se pozůstatek, který dostal jméno Krabí mlhovina. Toto pojmenování vzniklo při pozorování u největšího dalekohledu 19. století, ale pozdější pozorovatelé zde už kraba příliš neviděli. Mlhovinu, kterou jako první spojil s historickými záznamy Edwin Hubble, podrobně studuje také Hubbleův vesmírný dalekohled. Nejnovější snímky opět odhalily nové změny v rozpínajícím se oblaku ionizoavných plynů.
Společnost AES Andes oznámila, že ustoupí od megaprojektu INNA, který měl být realizován v blízkosti observatoře Paranal Evropské jižní observatoře (ESO). ESO toto oznámení vítá a očekává, že projekt bude brzy stažen z chilské služby pro posuzování vlivů na životní prostředí (SEA), což by formálně potvrdilo, že INNA nebude realizován.
Mezinárodní tým astronomů zkoumal pomocí dalekohledu ESO/VLT pozůstatky destruktivní interakce mezi mrtvou hvězdou a tělesy v jejím okolí. Tento systém by mohl být předobrazem vzdálené budoucnosti Sluneční soustavy.
Magnetary – neutronové hvězdy s vysokou hustotou a mimořádně silným magnetickým polem – jsou objekty s nejsilnějšími magnetickými poli ve vesmíru a nalézáme je po celé Galaxii. Astronomové však zcela přesně nevědí, jak vznikají. Díky použití celé řady teleskopů po celém světě, včetně zařízení Evropské jižní observatoře ESO, se nyní vědcům podařilo nalézt hvězdu, která se pravděpodobně magnetarem teprve stane. Jedná se o hmotnou héliovou hvězdu se silným magnetickým polem – dosud nepopsaný typ hvězdného objektu, který by mohl původ magnetarů osvětlit.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 21. 4. do 27. 4. 2025. Měsíc bude v poslední čtvrti a poté se na ranní obloze potká s Venuší a Saturnem. Večer můžeme pozorovat Jupiter a Mars. Aktivita Slunce je na středně vysoké úrovni a nastala jedna silnější polární záře. Přistál Sojuz MS-26 s třemi členy dlouhodobé expedice z ISS. Očekáváme průlet sondy Lucy kolem planetky Donaldjohanson. Před 35 lety byl na oběžnou dráhu vynesen Hubbleův vesmírný dalekohled.
