Související stránky k článku Hvězdokupa s tajemstvím
Astronomům využívajícím radioteleskop ALMA, jehož evropským partnerem je ESO, se podařilo odhalit extrémně dalekou galaxii, která je překvapivě podobná naší Galaxii, Mléčné dráze. Díky efektu gravitační čočky vypadá na obloze jako zářící kruh. Je natolik vzdálená, že jejímu světlu trvalo více než 12 miliard let, než k nám doputovalo. Vidíme ji tedy tak, jak vypadala v době, kdy byl vesmír pouze 1,4 miliardy let starý. Galaxie je překvapivě uspořádaná, což je v rozporu s teoriemi, které říkají, že v mladém vesmíru panovaly v galaxiích divoké a nestabilní podmínky. Tento nečekaný objev představuje výzvu pro naše chápání vzniku galaxií a nabízí nový pohled na minulost celého vesmíru.
Mlhovina Koňská hlava na snímku z HST v oboru IR zářeníAutor: NASA/ESAAstronomové využili kvality známého Hubblova kosmického dalekohledu HST (NASA/ESA) a pořídili nový snímek fotogenické mlhoviny s názvem Koňská hlava. Fotografie byla pořízena nikoliv ve viditelném světle, ale v oboru infračerveného záření. Snímek byl získán 24. dubna 2013, v den 23. výročí vypuštění této mimořádné kosmické observatoře na oběžnou dráhu kolem Země na palubě amerického raketoplánu Discovery.
Mohutné plynné obálky mlhoviny NGC 2899 se táhnou až do vzdálenosti dvou světelných let od středu a jasně září mezi hvězdami Mléčné dráhy, jelikož plyn dosahuje teploty až deset tisíc stupňů. Za takto vysokou teplotu plyn vděčí intenzivnímu ultrafialovému záření přicházejícímu z centrální hvězdy, které nutí atomy vodíku a kyslíku v mlhovině zářit typickými odstíny červené, respektive modré barvy.
Kometa ISON na snímku z HSTAutor: NASA/ESAPublikovaný snímek komety C/2012 S1 (ISON) pořídil Hubblův kosmický dalekohled HST dne 10. dubna 2013, kdy se kometa nacházela nepatrně blíže ke Slunci než dráha planety Jupiter. Od Slunce kometu dělilo 621 miliónů kilometrů a od Země byla vzdálena 634 miliónů kilometrů. Kometa se blíží k Zemi i ke Slunci, kolem kterého prolétne v listopadu 2013.
Dalekohled VLT Evropské jižní observatoře pořídil vůbec první snímek mladé hvězdy slunečního typu, kterou doprovází dvojice obřích planet. Záběry systémů s větším počtem extrasolárních planet jsou dosud ojedinělé a zaznamenat přímo více než jednu exoplanetu obíhající kolem hvězdy podobné Slunci se astronomům zatím nedařilo vůbec. Taková pozorování však mohou vědcům pomoci pochopit, jak se formovaly a vyvíjely planety ve Sluneční soustavě.
HST pořídil snímek nejvzdálenější supernovyAutor: NASA/ESA Hubblův kosmický dalekohled HST překonal dosavadní rekord a objevil nejvzdálenější supernovu typu, který je využíván k určování vzdáleností ve vesmíru. Supernova s označením UDS10Wil přezdívaná SN Wilson podle 28. prezidenta USA, kterým byl Woodrow Wilson, explodovala před více než 10 miliardami roků. V té době byl vesmír v počátečním vývojovém stadiu, kdy hvězdy vznikaly ve velkém počtu.
Pomocí dalekohledu ESO/VLT astronomové zjistili, že v drobné trpasličí galaxii se ztratila nestabilní hmotná hvězda. Vědci se domnívají, že by se mohlo jednat o známku výrazného slábnutí spojeného s částečným stíněním světla prachem v okolí hvězdy. Mají však také provokativní alternativní vysvětlení – hvězda se zhroutila do černé díry, aniž by došlo k explozi supernovy. Pokud by tento druhý scénář byl skutečností, jednalo by se o první případ v historii, kdy by se podařilo takový konec života hmotné hvězdy zaznamenat.
HD 140283 - nejstarší známá hvězda ve vesmíruAutor: NASA, ESA, and A. Feild and F. Summers (STScI) Na kovy velmi chudá hvězda, která je od Země vzdálena pouhých 190,1 světelných roků, může být nejstarší známou hvězdou ve vesmíru. Její věk byl určen na 14,46±0,80 miliardy roků. Z toho vyplývá, že je téměř tak stará jako samotný vesmír. Tento závěr vyplynul z nové studie, kterou realizoval Howard Bond se svými spolupracovníky. Takovéto hvězdy chudé na kovy jsou pro astronomy mimořádně důležité, neboť nezávisle nastavují spodní limit pro stáří vesmíru, který může být použit k potvrzení stáří určeného jinými metodami.
Díky přístrojům Evropské jižní observatoře (ESO) astronomové objevili obří skvrny na povrchu extrémně horkých hvězd ukrytých v nitrech hvězdokup. Kromě výskytu magnetických skvrn dochází u některých těchto hvězd také k supererupcím – explozivnímu uvolnění energie nastřádané v magnetickém poli, které je milionkrát intenzivnější než podobné sluneční erupce. Výsledky publikované v prestižním vědeckém časopise Nature Astronomy pomohou vědcům lépe pochopit chování těchto podivných hvězd.
Galaxie M 106 na snímku z HSTAutor: NASAHubblův kosmický dalekohled HST – s malou pomocí amatérských astronomů – pořídil jeden z nejlepších snímků blízké spirální galaxie Messier 106 (zkráceně M 106). Od Země je vzdálena 23,5 miliónu světelných roků. Galaxie M 106 je jednou z nejjasnějších a nejbližších spirálních galaxií vzhledem k Mléčné dráze. Její poloha se promítá do souhvězdí Honicích psů. Je známa také jako galaxie NGC 4258.
Pozorování provedená dalekohledem ESO/VLT odhalila neklamné známky zrodu planetárního systému. Kolem mladé hvězdy AB Aurigae se nachází hustý disk plynu a prachu s nápadnou spirálovitou strukturou. V něm astronomové nalezli poruchu označovanou jako ‚twist‘, která může prozrazovat polohu vznikající planety. Tento útvar by mohl představovat první přímo pozorovaný doklad o procesu formování planety.
Objev prvotních galaxií v raném vesmíruAutor: NASAPomocí Hubblova kosmického dalekohledu HST astronomové objevili dosud nepozorovanou populaci prvotních galaxií v počtu sedmi objektů, které se zformovaly před více než 13 miliardami roků v době, kdy stáří vesmíru bylo menší než 3 % jeho současného věku. Doposud nejhlubší pohled HST do vesmíru tak poskytl první statisticky významný vzorek galaxií, které nám sdělují, jak hojný byl jejich výskyt v době, kdy se tyto první galaxie zformovaly.
Astronomové z Evropské jižní observatoře (ESO) a dalších institucí objevili černou díru, která leží jen asi 1 000 světelných let od nás. Jedná se tak o prozatím nejbližší nalezenou černou díru. Je součástí systému tří těles, jehož hvězdy jsou na obloze jižní polokoule viditelné pouhým okem. Členové týmu našli důkazy přítomnosti tohoto temného objektu díky pečlivému sledování pohybu jeho hvězdných souputníků pomocí dalekohledu MPG/ESO na Observatoři La Silla v Chile. Vědci se domnívají se, že tento systém by mohl být jen pomyslnou špičkou ledovce. V budoucnu by mohla být objevena řada podobných černých děr.
XDF - eXtreme Deep Field - doposud nejhlubší pohled do vesmíru Pod názvem eXtreme Deep Field (XDF) byla na základě složení velkého počtu snímků pořízených za 10 let výzkumu pomocí Hubblova kosmického dalekohledu (HST) vytvořena fotografie zachycující malou část oblohy. Tento úsek hvězdného nebe leží uprostřed původního ultra-hlubokého pole Hubble Ultra Deep Field (HUDF). Fotografie XDF zachycuje kousíček oblohy odpovídající jen nepatrné části úhlového průměru Měsíce.
Pozorování provedená dalekohledem ESO/VLT poprvé prokázala, že hvězda obíhající kolem superhmotné černé díry v centru naší Galaxie se pohybuje přesně tak, jak předpovídá Einsteinova obecná teorie relativity. Po mnoha obězích dráha hvězdy opíše v prostoru tvar připomínající květinu, nikoliv jednoduchou elipsu, jak říká Newtonova teorie gravitace. Dlouho očekávaný výsledek přinesla opakovaná měření prováděná se stále vyšší přesností posledních třicet let. Umožnila tak vědcům odhalit další tajemství obra ukrývajícího se v srdci Mléčné dráhy.
Pohled na otevřenou hvězdokupu uvnitř mlhoviny 30 Doradus (foto HST)Astronomové zkoumající data z Hubblova kosmického dalekohledu HST zachytili dvě otevřené hvězdokupy plné velmi hmotných hvězd, které se mohou nacházet v počátečním stadiu vzájemné srážky. Hvězdokupy jsou od Země vzdáleny 170 000 světelných roků a nacházejí se ve Velkém Magellanově oblaku, což je malá satelitní galaxie doprovázející naši Galaxii.
Pomocí dalekohledu ESO/VLT vědci pozorovali extrémní extrasolární planetu, u které předpokládají, že v její atmosféře prší železo. Na denní straně této mimořádně horké planety stoupají teploty až na 2 400 °C, což je dost na to, aby zde docházelo k odpařování kovů. Silný vítr pak odnáší železné páry na chladnější noční stranu, kde z ní kondenzují kapky kapalného kovu.
Pátý měsíc Pluta objevený HST na přelomu června a července 2012. Zdroj:ESA/NASA
Hubbleův vesmírný dalekohled pomohl najít už pátý měsíc trpasličí planety Pluto. Objev přitom následuje necelý rok po objevu čtvrtého
měsíčku, který ještě ani nedostal jméno.
Astronomové nedávno projevili obavy o vliv satelitních megakonstelací na vědecký výzkum. Kvůli lepšímu pochopení důsledků těchto konstelací pro astronomická pozorování zadala Evropská jižní observatoř (ESO) vědeckou studii, s primárním zaměřením na dalekohledy ESO pozorující ve viditelné a infračervené oblasti, ale která si všímá i dalších observatoří. Studie, která vzala do úvahy celkem 18 vyvíjených satelitních konstelací, mezi nimi SpaceX, Amazon, OneWeb a další, dohromady tvořící asi 26 000 satelitů, byla přijata k publikaci v časopise Astronomy & Astrophysics.
Herbig-Haro 110, HST/NASA
Hubbleův dalekohled zachytil novou podobu Herbig-Haro 110, kde gejzír horkého plynu proudí z právě zrozené hvězdy.
