V tomto díle Rozhovorů o vesmíru si naše akademická dvojice fyziků odchytla na festivalu vědy Starmus v Bratislavě známého amerického fyzika, Joela Parkera. Host nás zaujme vyprávěním o vesmírných sondách, podílel se např. na projektu sondy New Horizons, která se dostala až na hranici sluneční soustavy.
Hubbleův dalekohled během celé doby své činnosti v určitých časových odstupech pravidelně pozoruje všechny vnější planety Sluneční soustavy. V současné době je tento teleskop naší jedinou šancí, jak mapovat proměny atmosfér plynných planet v průběhu času. Zvláště nenahraditelný je v tomto ohledu v případě Saturnu, Uranu a Neptunu, jelikož žádnou z těchto planet teď nezkoumá aktivní sonda. Nedávno nadešel čas pro další fotografování Jupiteru a Uranu. V tomto článku se podrobněji podíváme na čtyři snímky těchto plynných obrů.
Zemská biosféra obsahuje všechny známé ingredience nezbytné pro život, jak jej známe. Nejvíce zmiňovanými jsou: kapalná voda, alespoň jeden zdroj energie a zásoba biologicky potřebných chemických prvků a molekul. Avšak nedávný objev snad biogenního fosfinu v oblacích Venuše nám připomíná, že přinejmenším některé z těchto ingrediencí existují rovněž jinde ve Sluneční soustavě. Takže kde jsou jiné nejslibnější lokality pro existenci mimozemského života?
Astronomové z Yale University a California Institute of Technology (Caltech) prohlašují, že ´Oumuamua – nedávno objevený a velmi diskutovaný kus kosmického kamene – se dá nejlépe vysvětlit jako kometa neobvyklých vlastností. Těleso je rovněž označováno jako 1I/2017 U1. Přestože se objevilo mnoho různých vysvětlení jeho původu, v žádném případě není cizí kosmickou sondou, jak navrhovali někteří odborníci.
Přítomnost dalších planet na okraji Sluneční soustavy navrhli v roce 2016 Konstantin Batygin a Mike Brown, astronomové z Caltech, k vysvětlení komplikované architektury oběžných drah těles Kuiperova pásu – prostoru ledových těles obíhajících kolem Slunce za drahou planety Neptun. Od té doby byli astronomové zaměstnáni shromažďováním důkazů o jejich existenci. Nyní Batygin, Brown a další dva astronomové z University of Michigan – Juliette Beckerová a Fred Adams – zhodnotili důkazy ve dvou článcích.
Astronomové poprvé pravděpodobně zaznamenali ve Sluneční soustavě asteroid (nebo možná kometu) přicházející z mezihvězdného prostoru. Těleso obdrželo předběžné označení A/2017 U1. Nejprve jej astronomové pokládali za kometu, avšak nyní se vědci domnívají, že se spíše jedná o planetku o průměru přibližně 400 metrů. Cizí návštěvník byl objeven 19. 10. 2017 pomocí dalekohledu Pan-STARRS 1 na observatoři Haleakala na Havajských ostrovech. Mezihvězdný původ tělesa byl stanoven na základě jeho dráhy, ale není známo, jak dlouho se toto těleso mohlo pohybovat mezi hvězdami naší Galaxie.
Pokud nahlédneme do české astronomické literatury, astronomických e-zinů nebo tištěných časopisů posledních let, setkáme se u psaní termínu „Sluneční soustava“ s velkou nejednotností (mám na mysli naší Sluneční soustavu, tj. seskupení těles vázaných gravitací ke Slunci). Převažuje sice psaní naší Sluneční soustavy s malým písmenem „s“ na začátku, zhruba třetina zdrojů ovšem preferuje psaní s velkým „S“. Co je tedy správně?
Na přelomu letošního ledna a února budeme mít zajímavou příležitost podívat se během druhé poloviny noci, respektive v průběhu svítání, hned na všech pět očima viditelných planet naší Sluneční soustavy. Tímto seskupením Jupitera, Marsu, Saturnu, Venuše a Merkuru bude navíc den po dni procházet couvající srpek Měsíce, blížící se k novu.
Naše Slunce je asi zloděj. Před více než čtyřmi miliardami roků zřejmě odcizilo stovky ledových miniplanet cizí hvězdě, která procházela v jeho blízkosti – a podivná planetoida Sedna o průměru zhruba 1000 km byla mezi nimi. Její extrémně eliptická dráha ji zavádí do vzdálenosti 200krát větší než je vzdálenost planety Neptun od Slunce, s dobou oběhu 11 400 roků.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 3. 10. do 9. 11. 2025. Měsíc bude v úplňku. Saturn je dobře vidět večer, později v noci se přidává Jupiter, ráno končí viditelnost Venuše. Čeká nás poslední týden viditelnosti komety C/2025 A6 (Lemmon) a v neděli začne další okno viditelnosti slabší komety C/2025 R2 (SWAN) na tmavé večerní obloze. Z evropského kosmodromu Kourou v jihoamerické Francouzské Guayáně má startovat raketa Ariane 6 s radarovou družicí Sentinel-1D. V rámci sdílené mise Bandwagon-4 byla vynesena také česká družice CevroSat-1. Na Floridě proběhl statický zážeh velké rakety New Glenn. Před dvaceti lety začala mise sondy Venus Express jež přinesla velmi zajímavé poznatky o atmosféře Venuše.
Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2025 obdržel snímek „Když se blýská v dáli“, jehož autorem je astrofotograf Lukáš Veselý Měsíc září je již dávno za námi a s ním i další kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce. A tentokrát se porota opravdu „zapotila“. Ze 42 zaslaných snímků vybrat ten
SH2-188 – „Kozmická kreveta“ v Kasiopeii Planetárna hmlovina Sharpless 2-188 (Sh2-188) leží v súhvezdí Kasiopeia vo vzdialenosti zhruba 3 000 svetelných rokov. Ide o zvyšok hviezdy podobnej Slnku, ktorá pred ~22 500 rokmi odvrhla svoje vonkajšie obaly a v jej strede zostal horúci biely trpaslík (WD 0127+581). Hmlovina je zapísaná aj pod označeniami LBN 633, Simeis 22 alebo PN G128.0-4.1. Na prvý pohľad vyzerá skôr ako supernovový zvyšok – jasný červený oblúk s dlhým chvostom. Nie je to náhoda: centrálny biely trpaslík sa pohybuje medzihviezdnym plynom rýchlosťou asi 120 km/s. Pred sebou vytláča oblúk rázovej vlny, ktorý na fotografii tvorí jasnú, jemne štruktúrovanú „krevetu/kozmickú vlnu“. Za hviezdou sa naopak tiahne veľmi slabý oblak plynu a prachu – materiál odfúknutý dozadu ako vlajka vo vetre. Celá bublina má priemer približne 2 svetelné roky a na oblohe zaberá niekoľko oblúkových minút, pričom najslabšie časti prstenca a chvosta siahajú až do priemeru ~15′. Sh2-188 objavili v roku 1951 Vera Gaze a Grigorij Šajn na Kryme a dlho sa považovala za pozostatok supernovy. Až spektroskopické merania v 80. rokoch ukázali, že ide o planetárnu hmlovinu s typickým bohatstvom prvkov ako vodík, hélium, kyslík, dusík a síra. Neskoršie snímky z Hα prieskumu IPHAS odhalili, že oblúk je v skutočnosti súčasťou takmer uzavretého prstenca s rozsiahlym chvostom – z Sh2-188 sa tak stal učebnicový príklad toho, ako medzihviezdne prostredie dokáže zdeformovať planetárnu hmlovinu a „zjasniť“ jej náveternú stranu. Na mojej fotografii dominuje červené H-alfa žiarenie ionizovaného vodíka, ktoré kreslí tenké vláknité štruktúry rázovej vlny na pozadí hustého poľa hviezd v rovine Mliečnej cesty. Je to veľmi slabý objekt – okrem jasného oblúka sú zvyšky prstenca a chvosta viditeľné len pri dlhých expozíciách a starostlivom spracovaní dát. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBH filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 83x180sec. R, 79x180sec. G, 70x180sec. B, 84x120sec. L, 83x600sec Halpha, master bias, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 8.10. až 1.11.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
