Související stránky k článku Organické molekuly objeveny na samém okraji Mléčné dráhy
V nedávné době se astronomové dočkali dalšího překvapení od nejlepšího kosmického teleskopu současnosti, Dalekohledu Jamese Webba. Ten se nedávno zaměřil na hvězdný systém s označením WL 20. Zjistil přitom, že jedna z hvězd, které k němu náleží, ta s označením WL 20S, je ve skutečnosti dvojhvězdou. Objev je o to zajímavější, že tento systém je studován již od sedmdesátých let minulého století a za tu dobu ho pozorovalo nejméně pět teleskopů, žádnému z nich se však tuto dvojhvězdu rozlišit nepodařilo.
Když astronomové pátrají po původu života, nemyslí tím hned zelené mužíky. Zajímají je především stavební kameny – jednoduché molekuly, které mohou dát vznik složitějším organickým látkám. Dosud jsme takové sloučeniny nacházeli hlavně v naší Galaxii, Mléčné dráze. Ale nový objev posouvá hranice o celý mezihvězdný skok dál.
Tým pod vedením španělské výzkumnice Izaskun Jiménez-Serra objevil v mezihvězdném prostoru první cukr: monosacharid erythrulózu. Nalezli jej v molekulárním oblaku, který se nachází blízko centra naší Mléčné dráhy. Představili také hypotézu, že mezihvězdná hmota mohla být zdrojem cukerných surovin pro prebiotickou syntézu prvních nukleových kyselin, a to nejen na primitivní Zemi.
Mezinárodní skupina vědců poprvé přesně určila okamžik, kdy se kolem hvězdy mimo Sluneční soustavu začaly formovat planety. Pomocí radioteleskopu ALMA, na němž se podílí Evropská jižní observatoř (ESO), a vesmírného dalekohledu James Webba (JWST) pozorovali vznik prvních skvrnek materiálu, z něhož se formují planety - horkých minerálů, které právě začínají tuhnout. Tento objev představuje první případ, kdy byl identifikován planetární systém v tak raném stádiu svého vzniku, a otevírá okno do minulosti naší vlastní Sluneční soustavy.
Pozorování Slunce v dlouhých vlnových délkách má odborníkům stále co nabídnout. V posledních letech, například s rozvojem interferometru ALMA, se vědci stále více zajímají o sledování Slunce v submilimetrových vlnových délkách. Tato oblast spektra, ohraničená na jedné straně infračerveným a na druhé mikrovlnným zářením, se totiž zdá být důležitá pro pochopení termálních i netermálních procesů v jevech sluneční aktivity.
Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) pořídil pomocí kamery NIRcam fotografii protohvězdy L1527 vzdálené 460 světelných let od planety Země, která se nachází v souhvězdí Býka. Jde o vznikající hvězdu s velice nestabilním tvarem, ve které však ještě neprobíhají termonukleární reakce. Kolem ní se díky gravitaci mísí hustá oblaka prachu, což lze jasně vidět na fotografii, kde oranžové odstíny reprezentují hustá mračna a modré ta řidší. Protohvězda při svém vývoji vyvrhává oblaka plynů. Tyto výtrysky se následně srážejí s okolní hmotou, čímž vyvářejí tvar připomínající přesýpací hodiny.
Pomocí radioteleskopu ALMA astronomové zaznamenali magnetické pole galaxie tak vzdálené, že jejímu světlu trvalo více než 11 miliard let, než dorazilo až k nám. Objekt tedy pozorujeme tak, jak vypadal, když byl vesmír jen 2,5 miliardy let starý. Výsledek astronomům přináší zásadní informace o tom, jak se utvářela magnetická pole galaxií podobných té naší.
Akreční disky, magnetická pole a s tím spojený vznik polárních výtrysků nejsou jen doménou aktivních galaktických jader. V menším měřítku takovou situaci najdeme u prakticky každé stálice ještě než se stane hvězdou. Anabella Araudo z ASU zjišťovala, jak je možné, že v takových systémech se pozoruje synchrotronové záření, svědčící pro přítomnost relativistických elektronů u těchto hvězdných nedochůdčat.
Působivý záběr, který zveřejnila Evropská jižní observatoř ESO, přináší důležité stopy vedoucí k odpovědi na otázku, jak by se mohly formovat planety o hmotnosti Jupiteru. V blízkosti mladé hvězdy vědci objevili rozsáhlé shluky prachu, které by se mohly zhroutit vlastní gravitací a vytvořit obří planety. Snímek vznikl kombinací dat pořízených pomocí dalekohledu VLT a radioteleskopu ALMA.
Astronomové identifikovali mladou hvězdu nacházející se ve vzdálenosti téměř 11 000 světelných roků od Země, která nám může pomoci pochopit, jak vznikaly nejhmotnější hvězdy ve vesmíru. Tato mladá hvězda o hmotnosti více než 30× převyšující hmotnost Slunce je stále ještě v procesu shromažďování materiálu z mateřského molekulárního oblaku a může být ještě mnohem hmotnější, až nakonec bude nabalování hmoty ukončeno.
Astronomové využívající radioteleskop ALMA, jehož evropským partnerem je ESO, objevili rozsáhlý rezervoár horkého plynu v rodící se kupě galaxií obklopující stejnojmennou galaxii Pavučina. Vůbec poprvé se podařilo pozorovat takto horký plyn v tak velké vzdálenosti. Kupy galaxií patří k největším strukturám ve vesmíru a tyto nové výsledky, publikované v časopise Nature, dále poodhalují, jak brzy v historii vývoje vesmíru se tyto útvary začaly formovat.
Umělecká kresba představuje ohňostroj, který doprovází zrození hvězdy. Mladý hvězdný útvar je obklopen diskem ve tvaru tlustého lívance, který tvoří prach a plyn, jenž je zbytkem smršťující se mlhoviny, z které se vytvořila hvězda. Plyn padá na mladou hvězdu, je zahříván na vysokou teplotu a část ho uniká podél rotační osy hvězdy. V důsledku interakce s magnetickým polem bipolární výtrysky osvětlují okolní prostor. Při pohledu z dálky se výtrysky podobají oboustrannému světelnému meči z filmové série Hvězdných válek.
Pomocí radioteleskopu ALMA pro milimetrové a submilimetrové záření astronomové detekovali vodní páru v protoplanetárním disku kolem hvězdy V883 Orionis. Pozorovaná voda nese chemické stopy osvětlující její cestu ze zárodečných oblaků plynu pro tvorbu hvězd až na planety a podporující domněnku, že voda na Zemi je dokonce starší než Slunce.
Vznikající protohvězda G35 okem létající observatoře SOFIAAutor: NASA Astronomové využívající létající observatoř SOFIA (Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy) pořídili v oboru infračerveného záření doposud nejdetailnější snímek vznikající masivní hvězdy uvnitř hustého kokonu prachu a plynu. Hvězda pojmenovaná G35.20-0.74 je obvykle zkráceně označována jako G35. Jedná se o jednu z nejhmotnějších známých protohvězd. Nachází se relativně blízko Země, ve vzdálenosti 8 000 světelných roků.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 13. 3. do 19. 3. 2023. Měsíc bude v poslední čtvrti. Na večerní obloze svítí hlavně výrazná Venuše. Níže je ještě vidět Jupiter a výše je Uran a Mars. Aktivita Slunce je nyní poměrně nízká. Kometa C/2022 E3 (ZTF) je v Eridanu, další trochu slabší komety najdeme ještě výše na obloze. Posádka z ISS mise Crew-5 přistála zpět na Zemi. Raketa Terran 1 společnosti Relativity Space zatím neodstartovala a japonská H3 opakovaný pokus o start taky nezvládla podle plánu. Před 75 lety zemřel kartograf Měsíce Karel Anděl. Před 65 lety odstartovala nejstarší družice stále obíhající Zemi, Vanguard 1. Před 30 lety začala vědecká pozorování dokončené observatoře Keck I.
Objev mladé dvojhvězdyAutor: NASA/ESA/JPL Dvě velké kosmické observatoře NASA – Hubble Space Telescope (HST) a Spitzer Space Telescope (SST) – společně pracovaly na odhalení záhadného hvězdného nemluvněte, které se navenek chová podobně jako policejní maják. Ve skutečnosti se jedná o mladou vznikající dvojhvězdu.
Pomocí radioteleskopu ALMA astronomové zachytili známky ‚horké skvrny‘ obíhající kolem superhmotné černé díry Sagittarius A*, která se nachází v centru naší Galaxie. Objev vědcům pomůže lépe pochopit dynamické okolní prostředí dosud obestřené řadou tajemství.
Díky novým měřením soustavy radioteleskopů ALMA vědci zjistili, že takzvané PSB (Post-Starburst) galaxie v sobě shromažďují plyn místo toho, aby ho rozptylovaly, jak se dříve předpokládalo. S tímto objevem ale vyvstává nová otázka. Co těmto galaxiím brání v tvorbě nových hvězd?
Hubbleův dalekohled pozoroval velmi starou kometu s extrémně velkým jádrem, vůbec největším v historii záznamů. Tento konkrétní objekt nese označení C/2014 UN271 (Bernardinelli-Bernstein). Jádro této komety by podle odhadů mohlo v průměru měřit až 135 km, což je zhruba padesátkrát více než u obvyklých těles tohoto typu. Nyní se nachází ve vzdálenosti méně než dvě miliardy kilometrů od Slunce, přičemž nejvíce se k němu přiblíží v roce 2031. Nepřekročí ale ani oběžnou dráhu Saturnu.
Sluneční protuberance patří mezi velmi dynamické projevy sluneční aktivity. Vznikají v komplikovaných strukturách koronálního magnetického pole, v nichž kondenzuje látka s vlastnostmi chromosféry. Určení teploty plazmatu v protuberancích je náročným úkolem. Petr Heinzel společně s dalšími kolegy ze Slunečního oddělení ASU i kolegy ze zahraničních institucí ukazuje, že s pomocí rádiového interferometru ALMA lze tuto úlohu vyřešit.
