Čtyři miliardy let stará kometa s obrovským jádrem se přiblíží ke Slunci

Komety patří mezi vůbec nejstarší objekty ve Sluneční soustavě. V raných fázích jejího vývoje mohly být gravitačním působením planet „vymrštěny“ do vzdálených částí systému, na protáhlé eliptické dráhy až do Oortova oblaku. To je případ i této komety, která je tak označována za dlouhoperiodickou. Komety jsou kosmická tělesa, jejichž jádra ze směsi prachu a ledů v blízkosti Slunce vytváří řídké obálky (komu neboli hlavu komety) a miliony kilometrů dlouhé ohony. Jádro obvykle dosahuje průměru v řádu několika kilometrů, v tomto případě však dosahuje již výše zmíněných 135 km a hmotnosti 500 bilionů tun, tedy sto tisíckrát více než jiné komety! C/2014 UN271 se ke Slunci přibližuje rychlostí 35 200 km/h (necelých 10 km/s). Před touto kometou byla za tu největší považována C/2002 VQ94, jejíž průměr je odhadován na 96 km.

„Tato kometa je doslova špičkou ledovce z mnoha tisíc komet, které jsou příliš slabé na to, aby byly ve vzdálených částech Sluneční soustavy vidět,“ řekl David Jewitt, profesor planetologie a astronomie z University of California v Los Angeles (UCLA) a autor nové studie publikované v The Astrophysical Journal Letters. „Už od objevu jsme si mysleli, že je tato kometa obrovská, když je natolik jasná v tak velké vzdálenosti od Slunce. Dnes můžeme potvrdit, že je.“

Kometa C/2014 UN271 byla objevena astronomy Pedrem Bernardinellim a Garym Bernsteinem na archivních snímcích z Dark Energy Survey na Cerro Tololo Inter-American Observatory v Chile. Poprvé byla náhodou pozorována v roce 2010, když se nacházela tři miliardy km od Slunce, tedy přibližně ve vzdálenosti Neptunu. Od té chvíle je intenzivně studována jak pozemními, tak kosmickými dalekohledy. Výzvou ve zkoumání této komety se stalo odlišení pevného jádra od okolní komy z plynu a prachu. V současné chvíli je ale moc daleko, aby mohlo být její jádro Hubbleovým dalekohledem přímo zkoumáno. Namísto toho, data z HST ukazují jasný světelný bod v místě jádra. Man-To Hui z Macai University of Science and Technology v Taipě a jeho tým udělali počítačový model okolní komy a upravili jej tak, aby odpovídal snímkům z teleskopu. Následně odstranili záři komy, aby získali snímek samotného jádra.

„Jedná se o úžasný objekt vzhledem k tomu, jak je aktivní, i když je v takovéto vzdálenosti od Slunce,“ řekl Man-To Hui. „Tušili jsme, že tato kometa může být takto velká, ale k potvrzení jsme potřebovali lepší data.“ Právě Huieho tým použil Hubblea k pořízení pěti snímků C/2014 UN271 8. ledna letošního roku. Jasnost jádra porovnali s dřívějšími měřeními soustavy radioteleskopů ALMA v Chile. Zkombinovaná data vymezila průměr a odrazivost jádra. Nová data z HST se blíží předchozím odhadům z ALMA, ale přesvědčivě ukazují, že povrch komety je tmavší, než se dříve předpokládalo.

Kometa se přibližuje ke Slunci již více než milion let. Pochází z hypotetické zásobárny komet, Oortova oblaku. Jeho vnitřní okraj by se mohl nacházet ve vzdálenosti dvou až pěti tisíc astronomických jednotek (au) od Slunce, přičemž vnější okraj může sahat až do čtvrtiny vzdálenosti k nejbližšímu hvězdnému systému Alfa Centauri. To ale neznamená, že by se komety z něj formovaly v takto velké vzdálenosti od mateřské stálice, spíše byly před miliardami let “vyhozeny” z vnitřní části systému gravitačním působením velkých planet, když se stále vyvíjely oběžné dráhy Jupiteru a Saturnu. Tyto vzdálené komety se vracejí ke Slunci pouze tehdy, jsou-li jejich dráhy narušeny přiblížením jiné hvězdy.

Bernardinelli-Bernstein oběhne Slunce jednou za tři miliony let, přičemž se dostane do vzdálenosti až půl světelného roku od něj. Nyní je ve vzdálenosti dvou miliard kilometrů a přibližuje se na dráze kolmé k rovině systému planet. V této vzdálenosti se teploty pohybují kolem −210 stupňů Celsia. To je ale dostačující teplota k tomu, aby se pevný oxid uhelnatý měnil v páru (sublimoval), a tím vznikla i okolní prachová obálka (koma). Kometa napoví astronomům dosud stále jen hrubě odhadované informace o velikosti a celkové hmotnosti komet v Oortově oblaku. Ten byl poprvé předpovězen nizozemským astronomem Janem Oortem roku 1950. Stále však zůstává pouze hypotézou, jelikož komety, které by se v něm měly nacházet, jsou příliš vzdálené, a tudíž i příliš slabé na to, aby byly přímo pozorovány. Sondy Voyager by se mohly k jeho vnitřnímu okraji dostat za 300 let a dalších 30 000 let jím prolétat. To už budou samozřejmě jen němými svědky dávné civilizace, která je vyslala.

Nepřímé důkazy o existenci Oortova oblaku pochází ze sledování vzdalujících se komet. Ke Slunci komety přilétají ze všech směrů, z toho se dá usoudit, že oblak musí mít kulovitý tvar. Tyto komety jsou zmrzlými vzorky materiálu z doby vzniku Sluneční soustavy. Teorii existence Oortova oblaku podporují nejen tyto návštěvnické vzdálené komety, ale též simulace formování Sluneční soustavy. Každé další pozorování podobných těles pomůže astronomům dokonaleji popsat jak samotný Oortův oblak, tak dějiny našeho planetárního systému.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] hubblesite.org