Zveřejněná animace, ze které pochází úvodní obrázek tohoto článku, názorně ukazuje, jak vznikají deformace v ledové kůře Jupiterova měsíce Europa a jak se vytvořenými prasklinami může dostávat voda z přítomného globálního podpovrchového oceánu Europy až na povrch měsíce.
Pomocí kosmické observatoře NASA s názvem Chandra X-ray Observatory astronomové zřejmě objevili důkazy existence nejhmotnějších černých děr, jaké byly doposud pozorovány. „Černá díra je neviditelným vesmírným objektem, jehož gravitační působení je tak silné, že žádná hmota a dokonce ani světlo ji nemůže opustit – přitahuje všechno ze svého okolí podobně jako obrovský vír,“ říká profesorka Julie Hlavacek-Larrondo, Department of Physics, Université de Montréal, Kanada.
NASA zvažuje možnost vyslat v roce 2069 první mezihvězdnou kosmickou sondu do soustavy Alfa Centauri a pátrat zde po životě. Informoval o tom 12. 12. 2017 Anthony Freeman na konferenci American Geophysical Union. Mise by měla být realizována na počest 100. výročí prvního přistání člověka na Měsíci v roce 1969 při letu Apolla 11. Ovšem tentokrát se nebude jednat o pilotovanou expedici, nýbrž o vyslání malé mezihvězdné sondy.
Nenechte si ujít videohovor s astronautem na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) – v historii Česka vůbec první videohovor s ISS! Koná se 4. 12. 2017 od 13 hodin Zengerově posluchárně (KN:E-107) v Praze na ČVUT na Karlově náměstí a kromě samotného videohovoru s italským astronautem Paolem Nespoli se můžete těšit na zajímavé přednášky, demonstrační pokusy, mobilní planetárium či virtuální realitu.
Když už byl po 13 letech na oběžné dráze Saturnu osud Cassini zpečetěn a bylo jasné, že skončí v oblačných vrstvách jeho atmosféry, otočila se naposledy k planetě svojí širokoúhlou kamerou, aby pořídila nádhernou rozlučkovou mozaiku. Celkem bylo k jejímu pořízení potřeba 42 snímků přes červený, zelený a modrý filtr. Snímky byly pořízeny 13. září 2017. Když byly potom poskládány do této úžasné barevné mozaiky v přibližně pravých barvách, vyniká nejen planeta se svými prstenci tak, jak ji ze Země nemůžeme nikdy spatřit, ale ještě malé měsíčky Prometheus, Pandora, Janus, Epimetheus, Mimas a Enceladus.
NASA vybrala šest návrhů astrofyzikálních projektů kosmických observatoří k dalšímu rozpracování. Navrhované mise budou studovat gama záření a rentgenové paprsky přicházející z kup galaxií a neutronových hvězd, stejně tak i infračervené záření galaxií v mladém vesmíru a atmosféry planet za hranicemi Sluneční soustavy. Vybrané návrhy – tři v rámci programu MIDEX (Medium-Class Explorer) a tři v programu Explorers Missions of Opportunity – se zaměřují na vědecké výzkumy a vývoj přístrojů, které zaplní vědecké „mezery“ ve velkých projektech NASA.
Nedávno v NASA vybrali dva projekty v rámci programu Discovery – sondy Lucy a Psyche se na cestu vesmírem vydají v letech 2021 a 2023, ale tím ani zdaleka nekončí plánování příštích misí. Ostatně ani program Discovery není jediný – jeho mise jsou omezeny hlavně rozpočtem do 450 milionů dolarů. V historii tohoto programu najdeme třeba sondy MESSENGER pro výzkum Merkuru, Dawn, která zkoumala asteroid Vesta a nyní obíhá kolem trpasličí planety Ceres, nebo InSight, který vyrazí v roce 2018 k Marsu. Ale nyní se rozjíždí otáčky dalšího vědeckého programu – tentokrát s názvem New Frontiers. V jeho rámci už byly uskutečněny mise New Horizons, která zkoumala trpasličí planetu Pluto, Juno, která krouží kolem Jupiteru, nebo OSIRIS-REx, která je na cestě k asteroidu Bennu, ze kterého odebere vzorky a dopraví je na Zemi. Mise v rámci New Frontiers už mohou být oproti těm z Discovery dražší – jejich cena se pohybuje okolo jedné miliardy dolarů.
Bude to vyžadovat více než šest let přípravy. Avšak pokud budou dlouho očekávané stopy života na Europě nalezeny, nově navrhované spojení americko-evropské cesty k tajemnému měsíci planety Jupiter bude stát za to. Plán s názvem „Joint Europa Mission“ (společná mise k Europě) byl představen 24. dubna 2017 ve Vídni (Rakousko) na výročním zasedání European Geoscience Union. Jestliže se na tom obě organizace dohodnou a NASA a Evropská kosmická agentura ESA spojí své síly k uskutečnění plánované mise, její start by mohl být realizován kolem roku 2025.
Znalosti o mezních hodnotách, jaké může mikrobiální život vydržet, jsou důležité pro zabránění kontaminace rudé planety pozemskými mikroby při přistání pozemských pilotovaných lodí či automatických kosmických sond. Je rovněž nezbytné vyvarovat se před mikroorganismy, které můžeme přinést se sebou, když budeme pátrat po životě mimo naši planetu. Jednou ze základních otázek, na které se NASA snaží odpovědět, je, jestli Mars byl vůbec někdy domovem mikrobiálního života, a zda je tam přítomný i dnes.
Poměrně neobvyklá situace nastala nyní u Marsu. Ukázalo se totiž, že americká sonda MAVEN se mohla nacházet s vysokou pravděpodobností ve stejnou dobu na stejném místě, jako měsíc Phobos. Aby se případná srážka definitivně vyloučila, provedla sonda úhybný manévr. K propočtům mohla trošičku přispět i Curiosity.
Oznámení o možném vědeckém významu přistávacího modulu (landeru) na povrchu Jupiterova ledového měsíce Europa bylo doručeno NASA a agentura nyní zapojila širokou vědeckou komunitu k zahájení diskuse o těchto návrzích. V úvodu tohoto článku je zveřejněno umělecké ztvárnění koncepčního návrhu potenciální budoucí mise k přistání automatické sondy na povrchu Europy. Přistávací modul je znázorněn s delším ramenem určeným k odběru vzorků, které předtím vyhloubilo malou prohlubeň v blízkosti modulu.
Život astronautů na ISS je z mnoha příčin závislý na obrovském objemu přenášených dat. Ta slouží k mnoha různým účelům – pozemní týmy s jejich pomocí řídí chod stanice, ale také mohou dálkově obsluhovat nejrůznější experimenty, zjišťovat výsledky vědeckých měření, sledovat technický stav všech možných systémů, ale i zdravotní stav posádky, nebo přijímat živé záběry s vysokým rozlišením z kamer rozmístěných po celé stanici. Každý kousek těchto dat cestuje na zemi poměrně komplikovanou cestou přes systém Space Network a již brzy se stanice dočká zdvojnásobení objemu dat, které může přenést za jedinou sekundu.
Dnes, 14. listopadu 2016, oslaví 60. narozeniny bývalý americký vojenský letec a astronaut Kenneth Dwane „Sox“ Bowersox. Účastnil se pěti letů do vesmíru a celkově strávil na oběžné dráze Země více než 211 dní.
NASA prezentovala na pondělní tiskové konferenci pravděpodobnou existenci gejzírů tryskajících z povrchu Jupiterova měsíce Europa. Ukazují na to snímky Hubbleova vesmírného dalekohledu, na kterých jsou jasně patrné útvary, které se periodicky zjevují vždy v době, kdy je měsíc před diskem planety. Vědci se domnívají, že jde o vodní gejzíry, vznikající v místech, kde jsou na povrchu měsíce trhliny, kudy proniká voda z oceánu, který se pod ledem nachází.
Americká agentura NASA 21. 8. 2016 znovu navázala kontakt se sluneční observatoří STEREO-B. Stalo se tak po téměř dvou letech. Sonda byla chybně orientována na Slunce a její panely slunečních baterií tak přijímaly nedostatečné množství energie. NASA přijímals signál ze sondy po dobu dvou hodin a poté byl vysílač vypnut, aby se ušetřila energie. Aktuálně se prošetřuje, co se vlastně se sondou stalo a v jakém stavu je její vědecké vybavení.
Americká sonda Juno v současné době není z pohledu zájemce o vesmír nijak zajímavá, vždyť jen letí prostorem a k planetě Jupiter dorazí až skoro za půl roku. Zdání ale klame – v lednu se robotický průzkumník stal nejvzdálenějším kosmickým plavidlem, spoléhajícím na sluneční baterie.
Základní parametry nového objevu: Mimořádně velká vzdálenost velmi hmotné kupy galaxií pojmenované IDCS J1426.5+3508, která byla detailně studována třemi velkými kosmickými observatořemi NASA. Publikovaný snímek se skládá z rentgenového záření zachyceného observatoří Chandra (modrá barva), z viditelného světla detekovaného pomocí HST (zelená barva) a infračervená data pořídila družice Spitzer (červená barva). Jedná se o nejhmotnější kupu galaxií detekovanou v tak mladé etapě vývoje vesmíru.
Při pohledu na první detailní snímek z nízké oběžné dráhy ve výšce 385 km nad povrchem trpasličí planety Ceres se nabízí otázka, na co se to vlastně díváme? Stačí obrázek trochu obarvit do červena a právě vyfotografovaný kráter nám nápadně připomene podobné útvary z Marsu. Pokud potom patříte mezi ty, kdo místo kráterů vidí kopce, nedívejte se na tento záběr v níže uvedeném výřezu moc zblízka, abyste dostali alespoň šanci si uvědomit, že to, co je na snímku zachyceno, je opravdu mladý kráter Kupalo o průměru 26 km. Rozlišení snímku je 35 metrů na pixel. Jméno kráteru připomíná praslovanského boha květů, sklizně a léta vůbec. Jeho svátek by v našem kalendáři vycházel na první dekádu července.
1. ledna 1801 objevil Giuseppe Piazzi první planetku za dráhou Marsu. Posléze se ukázalo, že jich tam je statisíce a že tato je pouze největší. Dokonce se vešla do kategorie trpasličích planet. V současnosti kolem ní operuje sonda DAWN a od prosince je na nejnižší oběžné dráze, která pro ni byla plánována. Jde o výšku kolem 385 km nad povrchem. To je asi třetina vůči průměru planetky, která má bezmála 1000 km. Začínají přicházet první snímky. A je to opravdu jiná dimenze pohledů na toto vesmírné těleso.
Když všichni tvrdí, že něco nejde, objeví se někdo, kdo to neví, a udělá to. Asi takto by se dal popsat naprosto bezkonkurenční výsledek dlouhodobé práce známého českého matematika, prof. Miloslava Druckmüllera z VUT v Brně. Ten už v minulosti vyrazil dech té nejzaujatější (nejen) astronomické komunitě svými neotřelými matematickými postupy, které odhalily z digitálních fotografických dat ty nejúchvatnější detaily do té doby jen těžce zachytitelných jevů. Ukázal nám například korónu při zatmění Slunce jako nikdo před ním, odhalil struktury prchlivých rudých skřítků nebo kometu ISON při jejím zániku nad Sluncem jako jediný pozorovatel na Zemi. To vše prostřednictvím matematiky. Ale nyní přišel s revolucí, která opravdu dokazuje, že pro Miloslava Druckmüllera neexistuje slovo „ne“. Z už tak pozoruhodných dat z kosmické sondy NASA SDO dokázal prostřednictvím matematiky bez nadsázky vyždímat maximum a světu předvést ty nejostřejší snímky Slunce. Odhalil tak dosud známé bouřlivé jevy ve zcela nové dimenzi. A vy se na to můžete podívat.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 6. do 7. 6. 2026. Měsíc po úplňku mění fázi k poslední čtvrti. Venuše je na večerní obloze opravdu výrazná a nyní se velmi nápadně blíží trochu slabšímu Jupiteru. Hodně blízko budou už v neděli 7. 6. Nízko už je večer vidět i Merkur. Velmi nízko na ranní obloze začíná být vidět Saturn. Sluneční aktivita je zatím nízká. Možná se objeví první noční svítící oblaka (NLC). V kosmonautice nejvíce, byť negativně, zaujala exploze rakety New Glenn během příprav k misi NG-4. Před 60 lety pokračoval intenzivně program Gemini a před 15 lety dolétal raketoplán Endeavour.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2026 obdržel snímek a video Karla Sandlera s názvem „Hodina Jupiterovy rotace“ Soutěž Česká astrofotografie měsíce je, jak již název naznačuje, zaměřena zejména na fotografie. Ovšem vesmír není statický, na obloze se vše pohybuje, a to od těch
NGC 5907 a supernova SN 2026kid – zánik hviezdy v galaxii pozorovanej zboku Na fotografii je špirálová galaxia NGC 5907 v súhvezdí Drak. Je známa aj pod prezývkami Knife Edge Galaxy alebo Splinter Galaxy, pretože ju zo Zeme pozorujeme takmer presne zboku. Namiesto klasických špirálových ramien tak vidíme predovšetkým jej úzky, pretiahnutý disk s výrazným prachovým pásom. Galaxia leží približne 46 až 50 miliónov svetelných rokov od Zeme a na oblohe má zdanlivú jasnosť okolo 11. magnitúdy. Zaujímavosťou tejto galaxie je aj jej okolie. Na veľmi hlbokých snímkach sa okolo NGC 5907 ukazujú mimoriadne slabé hviezdne prúdy – pozostatky dávnej gravitačnej interakcie, pravdepodobne po pohltení menšej trpasličej galaxie. Takéto štruktúry sú stopami dlhodobého vývoja galaxií a pripomínajú, že ani galaxie nie sú nemenné ostrovy hviezd, ale dynamické systémy, ktoré sa počas miliárd rokov vyvíjajú, deformujú a navzájom ovplyvňujú. Na tejto fotografii sa však nachádza ešte jeden mimoriadne zaujímavý detail. V disku galaxie je zachytená supernova SN 2026kid – výbuch hviezdy, ku ktorému došlo v tejto vzdialenej galaxii. Supernovu objavil japonský pozorovateľ Yasuo Sano 22. apríla 2026. Mne sa túto oblasť podarilo fotografovať práve v čase jej objavu a mám aj snímky z niekoľkých nocí predtým, na ktorých ešte tento objekt viditeľný nie je. Samostatný výrez priložený k fotografii ukazuje presnú pozíciu supernovy v galaktickom disku. Supernova typu II vzniká na konci života veľmi hmotnej hviezdy. Keď hviezda vyčerpá jadrové palivo, jej jadro už nedokáže odolávať vlastnej gravitácii. Prudko sa zrúti a vonkajšie vrstvy hviezdy sú odvrhnuté do priestoru obrovskou explóziou. Na krátky čas môže takáto udalosť zažiariť jasnejšie než miliardy bežných hviezd. Zároveň obohacuje svoje okolie o ťažšie prvky, z ktorých môžu neskôr vzniknúť nové hviezdy, planéty a aj chemické prvky potrebné pre život. Na snímke je SN 2026kid len nenápadný bod v úzkom páse vzdialenej galaxie. V skutočnosti však ide o svetlo z katastrofickej udalosti, ktorá sa odohrala pred desiatkami miliónov rokov. Jej fotóny putovali vesmírom približne tak dlho, ako je vzdialenosť galaxie samotnej, a dorazili k nám práve v čase, keď bola táto supernova objavená. LRGB+Ha+NIR verzia Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Baader SHO UltraHighspeed F2 3,5-4nm, Baader SLOAN i´, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 81x180sec. R, 66x180sec. G, 70x180sec. B, 288x120sec. + 98x180sec. L, 85x600sec Halpha, 27x120sec + 31x180sec. SLOAN i´, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 11.4. až 22.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
