Související stránky k článku Skrytá tajemství Orionových oblaků
Když se řekne ‚exploze hvězdy‘, máme většinou na mysli výbuch supernovy, který představuje velmi působivou závěrečnou fázi vývoje hmotné hvězdy. Nová pozorování získaná pomocí radioteleskopu ALMA však přináší pohled na hvězdné exploze v úplně opačné fázi života stálice – během jejího zrodu. Při průzkumu pozůstatků dramatického raného vývoje skupiny hmotných hvězd astronomové získali tyto působivé záběry, které dokládají, že i vznik hvězd může být dynamickým a explozivním procesem.
Astronomové využívající dalekohled ESO/VISTA vytvořili rozsáhlý atlas zdrojů infračerveného záření v pěti blízkých oblastech s probíhající tvorbou hvězd. Mozaiky složené z více než jednoho milionu samostatných záběrů odhalují vznikající mladé hvězdy vnořené do hustých oblaků prachu. Díky těmto pozorováním astronomové získali jedinečný nástroj, který jim pomůže zodpovědět složité otázky spojené se vznikem hvězd.
Tento snímek je doslova potečkován tisíci hvězd, které vypadají jako bílé puntíky různých velikostí a jasností na temném pozadí dalekého vesmíru. Uprostřed záběru se nachází hustější shluk hvězd zanořený ve fialovém oblaku. Skupinu obklopuje Hadí mlhovina, která na této fotografii vypadá jen jako slabě zářící temně oranžový pás. Skrz něj je stále vidět celou řadu hvězd. Tento nový snímek byl pořízen v infračerveném oboru a odhaluje myriády hvězd ukrytých za slabou oranžovou září mlhoviny Sh2-54. Působivou hvězdnou porodnici ležící na obloze v souhvězdí Hada zachytil v nejjemnějších detailech přehlídkový teleskop VISTA pracující na Observatoři ESO Paranal v Chile.
Mlhovina Carina, jedna z největších a nejjasnějších mlhovin na nočním nebi, byla nově pozorována dalekohledem ESO VISTA na observatoři Paranal v Chile. Díky pozorování v infračerveném světle prokoukla VISTA skrz horký plyn a temný prach kolem mlhoviny a ukázala spousty hvězd, jak nově zrozených, tak na pokraji zániku.
Blízká trpasličí galaxie známá jako Malý Magellanův oblak je nápadným objektem jižní oblohy i při pozorování pouhým okem. Běžné dalekohledy pracující s viditelným světlem, ale neumožňují nahlédnout do nitra této galaxie, které je zastíněno značným množstvím mezihvězdného prachu. Dalekohled VISTA byl však navržen pro pozorování v infračerveném pásmu elektromagnetického záření a dovoluje astronomům spatřit myriády hvězd této sousední galaxie v dosud nevídaných detailech. Výsledkem provedených pozorování je tento unikátní záběr – největší infračervený snímek Malého Magellanova oblaku zaplněný miliony hvězd.
Pomocí přehlídkového dalekohledu pro infračervenou oblast ESO/VISTA se astronomům podařilo ve středu Galaxie poprvé nalézt prastaré stálice, které označují jako typ RR Lyrae. Tyto hvězdy se obvykle nacházejí v populacích starších než 10 miliard let. Objev ukazuje, že výduť naší Galaxie pravděpodobně vznikla postupným sléváním prvotních hvězdokup. Objevené stálice by tak mohly představovat pozůstatky jedné z nejhmotnějších a nejstarších přeživších hvězdokup celé Galaxie.
Přehlídkový dalekohled ESO/VISTA se zaměřil na skupinu dosud skrytých hmotných galaxií, které existovaly ve vesmíru již krátce po jeho vzniku. Vědcům se s jeho pomocí podařilo objevit a zkoumat více těchto galaxií než kdykoliv předtím. Zjistili tak, kdy poprvé se obří galaxie ve vesmíru objevily.
Nový díl Rozhovorů o vesmíru opět zanese naši představivost do místa, kolem kterého se vše v naší Galaxii točí: obrovské a jasné hvězdokupy obsahující supermasivní černou díru. Miško Zajaček nám představí spoustu zajímavých objektů, které se v ní nachází, a s pomocí nejnovějších poznatků poodhalí, co jsou G objekty: tajemní obyvatelé centra, kteří se chovají jako hvězdy, ale vypadají jako plyn.
Bystré „oko“ dalekohledu Jamese Webba svým objevem znovu překvapilo astronomy. Teleskop se zaměřil na jednu z nejjasnějších mlhovin na noční obloze, která zdobí meč známého souhvězdí mytologického lovce Oriona, a sice Velkou mlhovinu v Orionu. Jedná se o hvězdotvornou oblast nacházející se 1 350 světelných let od nás. Její šířka dosahuje asi 33 světelných let a na nočním nebi je o něco větší než Měsíc v úplňku.
Astronomové objevili protoplanetární disk kolem mladé hvězdy ležící ve Velkém Magellanově oblaku, malé galaxii sousedící s naší Galaxií. Disk, v němž probíhá tvorba planet, podobný těm, které známe z naší Galaxie, byl přitom v cizí galaxii zachycen vůbec poprvé. Záběry odhalují mladou hmotnou hvězdu, která stále roste, vtahuje hmotu ze svého okolí a vytváří rotující akreční disk. Pozorování byla provedena pomocí soustavy radioteleskopů ALMA pracující v Chile, jejímž evropským partnerem je ESO.
Přímo na Halloween byl nad chilskou observatoří Paranal Evropské jižní observatoře (ESO) spatřen strašidelný netopýr. Díky svému širokému zornému poli dokázal teleskop VST (VLT Survey Telescope) zachytit tento velký mrak kosmického plynu a prachu, jehož fascinující vzhled připomíná siluetu netopýra.
Vesmírný dalekohled Jamese Webba nalezl řadu zmrzlých látek v temném molekulárním oblaku v souhvězdí Chameleona. Tyto látky by se hypoteticky mohly stát i základními stavebními kameny života na planetách obíhajících kolem hvězd, které z tohoto oblaku vzniknou. Pro vznik života jsou ledy velmi důležité, protože obsahují řadu klíčových prvků, jako je uhlík, vodík, kyslík a síra.
Kometa C/2020 M3 (ATLAS), jak vidíme, byla objevena observatoří ATLAS na Havajských ostrovech. V současné době jde o nejjasnější kometu na obloze s jasností mezi 8 a 9 mag. Kometa prolétá relativně blízko Zemi, jeví se tedy poměrně velká a difúzní, což také znamená, že není zdaleka tak snadná ke spatření, pokud se na ni podíváme z oblastí ze silným světelným znečištěním. Nejlépe vynikne ve velkém binokuláru, kde ji uvidíme snadno jako nápadně velkou mlhavou skvrnu kulatého tvaru.
Pomocí radioteleskopu ALMA astronomové zaznamenali magnetické pole galaxie tak vzdálené, že jejímu světlu trvalo více než 11 miliard let, než dorazilo až k nám. Objekt tedy pozorujeme tak, jak vypadal, když byl vesmír jen 2,5 miliardy let starý. Výsledek astronomům přináší zásadní informace o tom, jak se utvářela magnetická pole galaxií podobných té naší.
Na noční obloze se nachází místo, které je zcela skryto před našimi zraky. Jedná se o oblast za jádrem Mléčné dráhy, které se v angličtině říká „Zone of avoidance“ (ZOA), což by se dalo do češtiny přeložit jako „Zóna vyhýbání“. A právě v této oblasti kosmu byla nedávno objevena masivní struktura, která se zdá být obrovskou galaktickou kupou.
Hluboko uvnitř záplavy hvězd a za mračny tmavého prachu se uvnitř naší Galaxie známé jako Mléčná dráha nachází obrovský oblak plynu a prachu, kde probíhá intenzivní tvorba nových hvězd. Tato oblast označovaná jako W51 byla objevena v rádiovém oboru v roce 1958. Postupným vývojem techniky se podařilo proniknout skrz neproniknutelná oblaka prachu, a to především v infračerveném oboru. Díky tomu se dnes můžeme dívat na detaily dění uvnitř mlhoviny. Jedny z nejlepších snímků pořídily vesmírná observatoř Spitzer a létající dalekohled SOFIA.
Titul Česká astrofotografie měsíce za květen 2017 obdržel snímek „Příběh Orionu po 84 letech“, jehož autory jsou Jindřich Zeman a Zdenek Bardon.
Je mrazivá zimní noc roku 1933. Na zahradě rodinného domku na okraji Hradce Králové stojí za téměř úplné tmy u dalekohledu muž. Svou typickou „rádiovku“ vyměnil tentokrát za kulicha a dokončuje poslední otáčku kličkou. Pohon dalekohledu se zastaví, expozice končí. Muž točil kličkou bez ustání více než 2 hodiny. Přitom nespustil v okuláru svého dalekohledu z oka hvězdičku, kterou udržoval přesně ve středu záměrného kříže. Ještě ho čekají chvíle nervozity, než vyvolá exponovanou desku. Pak už jde klidně spát. Ostatně, dnešní expozice souhvězdí Orionu nebyla z nejdelších. Již exponoval i 6 hodin. Ten muž se jmenoval Jindřich Zeman.
Díky mimořádné pozorovací kampani, na které se podílelo 12 pozemních i kosmických teleskopů včetně zařízení Evropské jižní observatoře ESO, se astronomům podařilo odhalit podivné chování pulsaru – kompaktního pozůstatku hmotné hvězdy s mimořádně rychlou rotací. Záhadný objekt je známý rychlými přechody mezi dvěma módy aktivity, což bylo až dosud pro astronomy nepochopitelné. Nyní však vědci objevili, že za toto podivné ‚přepínání‘ jsou zodpovědné náhlé krátkodobé emise hmoty z pulzaru.
Přehlídkový dalekohled ESO/VISTA pořídil pozoruhodný nový snímek velkého Magellanova oblaku, jednoho z našich nejbližších galaktických sousedů. VISTA provádí přehlídková pozorování Velkého i Malého Magellanova oblaku a jejich nejbližšího okolí s velmi vysokým rozlišením. Program astronomům umožňuje sledovat velké množství hvězd a otevírá novou cestu ke studiu proměnných hvězd, hvězdného vývoje a dynamiky galaxií.
Na co se těšit na sklonku 2015? Vánoční obloha nám již za přízně počasí odhalila zimní klenoty nočního nebe v podobě slabé polární záře nebo zákrytu Aldebaranu Měsícem. Obecně kalendářní rok 2015 zanechal na obloze stopy po docela slušných úkazech. Tento rok ještě neskončil a obloha si už „chystá“ další klenoty, na které se můžeme těšit v následujících dnech a na počátku roku 2016. Na co se tedy koukat? Namátkou meteorický roj, konjunkci planet či poměrně jasnou kumetu. Ovšem mnohem více se dočtete v tomto článku.
