Související stránky k článku Výzkumy v ASU AV ČR (272): Zarovnaný exoplanetární systém HD 110067
Astronomové identifikovali mladou hvězdu se čtyřmi planetami velikosti Jupitera a Saturnu, které kolem ní obíhají. Je to vůbec první případ, kdy byly objeveny tak hmotné planety u tak mladé hvězdy. Tato soustava také představuje nový rekord pro nejextrémnější rozpětí doposud pozorovaných drah: nejvzdálenější planeta je více než 1000× dále od hvězdy než nejbližší planeta, což vyvolává zajímavou otázku, jak vůbec mohla taková soustava vzniknout. Pro zajímavost: Pluto je ve Sluneční soustavě jenom 102× dále než Merkur.
Modří veleobři – hvězdy mnohonásobně větší a hmotnější než Slunce – procházejí dramatickými proměnami během svého života. Nová studie využívající družici TESS zkoumá, jak se tyto hvězdy vyvíjejí a jaké informace lze vytěžit z jejich proměnlivosti. Díky podrobné analýze jednačtyřiceti těchto hvězd získáváme nové poznatky o jejich vnitřní stavbě, rotaci, pulsacích i záhadném šumu nízkých frekvencí, jehož původ stále uniká jistému vysvětlení.
Výzkumný tým, jehož vedoucím je astronom Li Zeng z Harvard University, ukázal, že voda zřejmě může být hlavní složkou extrasolárních planet, jejichž velikost 2× až 4× převyšuje velikost Země. Své závěry astronomové představili 17. 8. 2018 na konferenci v Bostonu, Massachusetts, USA. Když byly objeveny první planety obíhající kolem jiných hvězd než Slunce, vzbudilo to velký zájem ve snaze porozumět složení těchto planet a určit – mimo další cíle – jestli na nich panují odpovídající podmínky pro vznik a rozvoj života.
Jak se ve skvrnách na Slunci pohybují jasné útvary zvané penumbrální zrna, a co tento pohyb říká o vnitřní dynamice a magnetickém poli Slunce? Nová studie pomocí pokročilé počítačové simulace nabízí odpovědi, které rozšiřují výsledky předchozích pozorování a odhalují, jak složitý a proměnlivý je život penumbrálních zrníček.
Hledání života na planetách mimo Sluneční soustavu je velmi obtížné, ale co pozorování jejich měsíců? V článku publikovaném ve vědeckém časopise Astrophysical Journal astronomové z University of California, Riverside a University of Southern Queensland identifikovali více než 100 obřích planet, které mohou potenciálně vlastnit měsíce poskytující vhodné podmínky pro život. Jejich práce bude návodem pro konstrukci budoucích dalekohledů, které by mohly sloužit k detekci těchto možných měsíců a pro pozorování prozrazující signály života (tzv. biomarkery) v jejich atmosférách.
Astronomové díky vesmírné observatoři XMM-Newton poprvé potvrdili přítomnost aktivního galaktického jádra (AGN) v tzv. „zeleném hrášku“ – zvláštním typu trpasličí galaxie s překotnou tvorbou hvězd. Tato objevná studie ukazuje, že i méně zářivé černé díry mohly hrát klíčovou roli při reionizaci raného vesmíru a poskytuje tak cenný pohled na růst černých děr v jeho prvních epochách.
Soukromá raketa Elona Muska s názvem Falcon 9 společnosti SpaceX dopravila do vesmíru 18. dubna 2018 novou kosmickou observatoř TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite), jejímž úkolem bude navázat na objevy předcházející družice NASA s názvem Kepler a pokračovat v objevování planet kroužících kolem jiných hvězd než Slunce. Předpokládá se objev asi 20 000 exoplanet a až 500 super-Zemí a menších planet.
Ne všechny hvězdy se chovají přesně podle kolonky, do níž spadají. Některé z hvězd například vykazují anomálie v chemickém složení, takové označujeme jako chemicky pekuliární. Marek Skarka ze Stelárního oddělení ASU vedl tým, který studoval hned dvojici chemicky pekuliárních hvězd v systému 50 Draconis. Práce ukazuje, že jde o velmi zajímavý systém, v němž se uplatňuje hned několik neobvyklých fyzikálních procesů.
Uvnitř mladého regionu vznikajících hvězd v souhvězdí Hadonoše (Ophiuchus), ve vzdálenosti 410 světelných roků od Země, se nachází nádherný protoplanetární disk pojmenovaný AS 209, který je pozvolna tvarován do podoby několika prstenců. Tento obdivuhodný snímek byl vytvořen pomocí soustavy radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) s vysokým rozlišením a odhalil zajímavou strukturu prstenců a mezer v disku prachu, který obklopuje velmi mladou hvězdu.
Prach hraje zásadní roli v mezihvězdném prostředí, ovlivňuje vznik hvězd a planetárních systémů, ale také interakci se supernovami. Jaký osud čeká prachové částice po hvězdných erupcích a explozích supernov? Nová studie pomocí pokročilých numerických simulací zkoumá, jak různé faktory – včetně geometrie okolního prostředí a načasování výbuchu – určují, zda prach přežije, nebo bude zničen. Výsledky ukazují, že prach může být odolnější, než se dříve myslelo, a jeho osud závisí na složitém propojení fyzikálních procesů.
NASA zvažuje možnost vyslat v roce 2069 první mezihvězdnou kosmickou sondu do soustavy Alfa Centauri a pátrat zde po životě. Informoval o tom 12. 12. 2017 Anthony Freeman na konferenci American Geophysical Union. Mise by měla být realizována na počest 100. výročí prvního přistání člověka na Měsíci v roce 1969 při letu Apolla 11. Ovšem tentokrát se nebude jednat o pilotovanou expedici, nýbrž o vyslání malé mezihvězdné sondy.
Modelování pozdních fází vývoje velmi hmotných hvězd je jednou z největších astrofyzikálních výzev současnosti. Navíc jen omezená dostupnost reálných pozorovacích dat činí pokusy o modelování ještě složitějšími, protože je velmi obtížné teoretické výsledky ověřit na skutečných datech. I proto je velmi zajímavou studie Michalise Kourniotise přijatá k publikaci v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Práce se zabývala opravdu zvláštní hvězdou s označením HD 144812.
Kolem hvězdy GJ 9827, která je od Země vzdálena 99 světelných roků ve směru souhvězdí Ryb, obíhá zřejmě nejhmotnější a nejhustější exoplaneta typu super-Země, jaká byla doposud objevena. Vyplývá to z nových výzkumů, které uskutečnil tým astronomů, jehož vedoucím byla Johanna Teske z Carnegie Institution For Science News. Tyto nové informace poskytly důkazy, které astronomům pomohou lépe porozumět formování planet.
Velmi rychlé spršky meteorů, označované jako klastry, jsou zřejmě pozůstatky velmi čerstvých rozpadů těles meziplanetární hmoty. Pavel Koten byl hlavním autorem práce, která zevrubně studovala takovou spršku pozorovanou videokamerami v paluby letadla během maxima τ-Herkulid v roce 2022.
Skupina astrofyziků z University of Oklahoma (UO) objevila jako první populaci planet za hranicemi naší Galaxie (Mléčné dráhy). Využili k tomu tzv. efekt mikročočky, což je astronomický úkaz a jediný známý způsob mezi ostatními metodami objevování exoplanet, který umožňuje objevit planety v opravdu velkých vzdálenostech od Země. Vědci z University of Oklahoma tak byli schopni ve vzdálené galaxii detekovat objekty, jejichž hmotnosti se pohybovaly v rozpětí od Měsíce po planetu Jupiter.
Cygnus X-1 je jednou z nejznámějších rentgenových dvojhvězd v naší Galaxii. Tato soustava se skládá z masivního modrého nadobra a neviditelného společníka, který je považován za černou díru. Dvojhvězda je sledována dlouhodobě celou řadou přístrojů. Maïmouna Brigitte z Oddělení galaxií ASU studovala jednotlivé složky akretujícího systému na základě nové sady pozorování v optické i rentgenové oblasti spektra.
Astrobiologové z univerzit ve Washingtonu a v Kalifornii nalezli jednoduchý způsob k pátrání po mimozemském životě, který může být mnohem slibnější než jenom hledání kyslíku v atmosférách extrasolárních planet. Na připojeném úvodním obrázku je vpravo kresba připravovaného nového kosmického teleskopu NASA s názvem JWST. Podobné observatoře budou v budoucnu studovat atmosféry vzdálených planet za účelem hledání důkazů přítomného života.
Cirkumjaderný disk představuje hlavní zdroj látky pro akreci na supermasivní černou díru v centru naší Galaxie. I když je v současnosti tato akrece pomalá, existují důkazy, že v minulosti se opakovaně epizodicky zvýšila. Představovaná práce vyhodnocuje, jakou úlohu by v tomto mohly hrát exploze supernov v blízkém okolí jádra Galaxie.
Vědci nyní mohou dobře odhadnout věk jedné z nejúchvatnějších doposud objevených planetárních soustav – TRAPPIST-1, což je soustava sedmi planet velikosti Země obíhajících kolem mimořádně studeného červeného trpaslíka, který se nachází ve vzdálenosti 40 světelných roků od Země. Astronomové v nové studii uvádějí, že hvězda TRAPPIST-1 je docela stará: její věk se odhaduje na 5,4 až 9,8 miliardy roků. To je téměř dvakrát více než věk Sluneční soustavy, která se zformovala zhruba před 4,5 miliardami roků.
Meteorické roje jsou fascinujícím astronomickým jevem, který lidstvo sleduje po staletí. V odborníky používaném katalogu je rojů zaneseno více než sto, ale u mnohých z nich jsou údaje značně nepřesné. V některých případech lze i spekulovat, zda uvedený roj s jednoznačnou identifikací vůbec existuje. V představované práci se pracovníci Oddělení meziplanetární hmoty ASU pustili do reklasifikace prázdninových rojů, jejichž radianty se nacházejí v souhvězdích Labutě a Draka.
