Úvodní strana  >  Články  >  Exoplanety  >  Vodní planety mohou být v naší Galaxii velmi rozšířené

Vodní planety mohou být v naší Galaxii velmi rozšířené

Vodní planeta v představě výtvarníka
Autor: Sci-News.com

Výzkumný tým, jehož vedoucím je astronom Li Zeng z Harvard University, ukázal, že voda zřejmě může být hlavní složkou extrasolárních planet, jejichž velikost 2× až 4× převyšuje velikost Země. Své závěry astronomové představili 17. 8. 2018 na konferenci v Bostonu, Massachusetts, USA. Když byly objeveny první planety obíhající kolem jiných hvězd než Slunce, vzbudilo to velký zájem ve snaze porozumět složení těchto planet a určit – mimo další cíle – jestli na nich panují odpovídající podmínky pro vznik a rozvoj života.

Současné nové analýzy dat z kosmického teleskopu Kepler (NASA) a astrometrické družice Gaia Evropské kosmické agentury ESA naznačují, že mnohé ze známých exoplanet mohou obsahovat více než 50 % vody. To je mnohonásobně více než u Země, která obsahuje pouze 0,023 % (hmotnostních) této životodárné tekutiny.

To bylo pro vědce nesmírným překvapením, ze kterého vyplývá, že musí existovat velké množství vodních světů,“ říká Li Zeng.

Velké množství ze 4 000 potvrzených exoplanet či z dalších doposud objevených kandidátů na planety za hranicemi Sluneční soustavy spadá do dvou kategorií podle velikosti: planety s poloměrem zhruba odpovídajícím 1,5 poloměru Země a planety s poloměrem zhruba 2,5× větším, než je zemský poloměr.

Podívali jsme se na to, jak hmotnost souvisí s poloměrem planety a vypracovali jsme model, který může vysvětlit jejich vzájemný poměr,“ vysvětluje Li Zeng.

Vodní planeta v představě výtvarníka Autor: Wikipedia Commons/Lucianomendez
Vodní planeta v představě výtvarníka
Autor: Wikipedia Commons/Lucianomendez
Vypracovaný model napovídá, že exoplanety s poloměrem odpovídajícím 1,5 poloměru Země inklinují být kamennými tělesy (typicky jsou 5× hmotnější než naše planeta), zatímco exoplanety s poloměrem 2,5 zemských poloměrů (jejich hmotnosti se pohybují kolem desetinásobku Země) jsou pravděpodobně vodními tělesy.

Povrchová teplota na těchto planetách se předpokládá v rozmezí 200 až 500 °C. Jejich povrch může být zahalen hustou atmosférou, ve které dominuje vodní pára. Pod vzdušným obalem se nachází vrstva kapalné vody. Pokud bychom se dostali ještě níže, můžeme očekávat, že se zde voda pod vysokým tlakem proměňuje na led ještě dříve, než bychom dosáhli na kamenné jádro planety,“ říká Li Zeng.

Krása tohoto modelu spočívá v tom, že přesně vysvětluje, jak složení exoplanet souvisí s našimi známými fakty o nich. Naše data napovídají, že zhruba 35 % známých exoplanet, které jsou větší než Země, může být bohaté na vodu. Tyto vodní světy se pravděpodobně zformovaly podobným způsobem jako jádra obřích plynných planet (Jupiter, Saturn, Uran a Neptun) ve Sluneční soustavě,“ dodává Li Zeng.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] sci-news.com
[2] universetoday.com

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Vodní exoplanety, Exoplanety


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »