Hvězdy
Rok se sešel s rokem a na hvězdárně ve Valašském Meziříčí se podruhé sjeli amatérští i profesionální astronomové, kteří mají rádi proměnné hvězdy. Akce se uskutečnila ve dnech 19. – 26. srpna 2017 a celkem se ji zúčastnilo 21 kamarádů a kolegů. Objevilo se i několik nováčků, ale i účastníků úpické astronomické expedice, kteří se věnovali proměnným hvězdám. Program byl pojat tradičně – kromě přednášek a nočních pozorování se podařilo uspořádat kulturní akce, byť některé netradiční.
Supernovy typu Ia jsou jednou z nejdůležitějších tříd objektů ve vesmíru. Patří mezi tzv. standardní svíčky, tedy objekty, z jejichž jasnosti lze přímo usuzovat na jejich vzdálenosti. Šedá je teorie, zelený je strom života, a tak ani se supernovami typu Ia to není tak jednoduché, jak se původně zdálo. Stéphane Vennes a Adela Kawka z ASU vedli mezinárodní tým, který objevil bílého trpaslíka, jehož vlastnosti poukazují na nepovedený výbuch supernovy.
Astronomové využili schopnosti radioteleskopu ALMA a pořídili překrásný záběr bubliny odvrženého materiálu, která obklopuje exotickou červenou hvězdu U Antliae. Tato pozorování vědcům pomohou lépe pochopit, jak se hvězdy vyvíjejí v pozdních stadiích svého života.
Konference je tradiční akcí pořádanou Sekcí proměnných hvězd a exoplanet ČAS, v letošním roce ve spolupráci s Ústavem teoretické fyziky a astrofyziky přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. 49. konference o výzkumu proměnných hvězd se uskuteční od pátku 3. do neděle 5. listopadu 2017 v Brně. Cílem konference je vytvářet vazby mezi profesionálními astronomy a astronomy amatéry na poli proměnných hvězd a exoplanet. Jsou zváni všichni zájemci!
Hvězdné větry jsou velmi důležitou komponentou hvězdného vývoje. Zejména horké hvězdy ztrácejí prostřednictvím hvězdného větru relativně velké množství hmoty, což má výrazný vliv na celkový vývoj hvězdy jako takové, např. na její životní dobu. Jiří Kubát z ASU ve spolupráci s Jiřím Krtičkou z Masarykovy univerzity v Brně využili svůj globální model hvězdných větrů a poukazují na výrazný nesoulad v předpovědi modelu ve srovnání s jinými teoretickými přístupy.
Protuberance jsou jedním z velmi atraktivních jevů spojených s magnetickou aktivitou našeho Slunce. Maciej Zapiór z ASU se věnoval detailnímu studiu jedné z nich s využitím měření z několika kosmických i pozemních přístrojů s cílem zjistit, zda pohyby, které se zdají připomínat pohyby v tornádu, skutečně vykazují šroubovitý charakter.
Astronomům se s použitím interferometru ESO/VLTI podařilo získat dosud nejdetailnější snímek cizí hvězdy – rudého veleobra Antares. Pozorování jim rovněž umožnilo vytvořit první mapu zachycující rychlost pohybu hmoty v atmosféře jiné hvězdy, než je naše Slunce. Mapa odhalila nečekané turbulence v rozsáhlé atmosféře Antara. Výsledky byly publikovány ve vědeckém časopise Nature.
Michaela Kraus z ASU byla hlavní autorkou studie detailně analyzující B[e] hvězdu LHA 120-S73 z Velkého Magellanova mračna. V práci autoři ukazují, že disk kolem této hvězdy je zřejmě velmi strukturovaný a dost možná připomíná prstence obřích planet. Autoři dále naznačují, že se v „mezerách“ v disku možná vyskytují „pastýřské“ planety.
Skrytá před naším pohledem je oblast intenzivní tvorby hvězd s názvem Westerhout 43, která byla odhalena v plné nádheře na snímku v oboru dalekého infračerveného záření pořízeném Herschelovou kosmickou observatoří, kterou provozuje Evropská kosmická agentura ESA. Toto rozsáhlé mračno plynů a prachu, kde se rodí velké množství velmi hmotných hvězd a které je vzdáleno téměř 20 000 světelných roků, se nachází v souhvězdí Orla.
Sluneční erupce jsou velmi dynamickými jevy, které jsou vyvolány prudkou změnou konfigurace magnetického pole v aktivních oblastech na Slunci. I když rámcové představy o procesech, které během erupce probíhají, jsou známy již od padesátých let dvacátého století, detaily probíhajících pochodů jsou odhalovány i v současné době. Jaroslav Dudík z ASU společně s kolegy vyšetřoval přítomnost vírových pohybů vyvolaných vyvržením filamentu při erupci.
Masarykova univerzita bude koncem srpna hostit astrofyzikální konferenci zaměřenou na hvězdná magnetická pole a jejich roli ve vzniku a vývoji hvězd. Konference se bude konat od 28. srpna do 1. září, v prostorách Přírodovědecké fakulty na Kotlářské. Do Brna se sjedou specialisté z celé Evropy, Kanady, Austrálie a Indie, aby v průběhu konference prezentovali a diskutovali nejnovější výsledky na poli výzkumu hvězdného magnetismu.
Na základě nových počítačových simulací a pozorování možná budou vědci schopni vysvětlit, jak může magnetické pole Slunce měnit svoji polaritu každých 11 let. Tento významný objev vysvětluje, jak délka magnetického cyklu hvězdy závisí na její rotaci a může nám pomoci pochopit dramatické změny kosmického počasí v okolí Slunce a podobných hvězd.
Nejmenší doposud změřená hvězda byla objevena týmem astronomů pod vedením University of Cambridge. S průměrem jen o kousíček větším než planeta Saturn je gravitační přitažlivost na povrchu této pidihvězdy přibližně 300krát vyšší, než jakou pociťují lidé na povrchu Země. Hvězda je pravděpodobně nejmenší, jak vůbec hvězdy mohou být, aby měly dostatečnou hmotnost umožňující zapálení termojaderných reakcí, při kterých se vodík přeměňuje na hélium. Pokud by byla hvězda o něco menší, tlak v jejím jádru by nebyl dostačující k udržení těchto reakcí.
Skupina astronomů ukázala, že nejrychleji se pohybující hvězdy v naší Galaxii – které doslova letí prostorem tak rychle, že mohou uniknout z Mléčné dráhy – jsou ve skutečnosti uprchlíky z mnohem menší galaxie kroužící kolem té naší. Výzkumníci z University of Cambridge použili data z průzkumu oblohy pod názvem Sloan Digital Sky Survey (SDSS) spolu s počítačovými simulacemi a ukázali, že tito hvězdní „sprinteři“ mají původ ve Velkém Magellanově oblaku LMC (Large Magellanic Cloud), v trpasličí galaxii obíhající kolem Mléčné dráhy.
Naše Galaxie může obsahovat až 100 miliard hnědých trpaslíků. Vyplývá to z nového výzkumu mezinárodního týmu astronomů, jehož vedoucími byli Koraljka Muzic z University of Lisbon a Aleks Scholz z University of St Andrews. Ve čtvrtek 6. července 2017 představil Aleks Scholz na celostátním setkání astronomů na University of Hull jejich závěry o průzkumu hustých hvězdokup, v nichž jsou hnědí trpaslíci velmi hojně zastoupeni.
Pro pozemšťany je život pod jedním Sluncem prostě ta správná možnost. Avšak s rozvojem současné astronomie si uvědomujeme skutečnost, že vesmír je mnohem více zaplněn dvojhvězdami či dokonce trojhvězdnými systémy. A proto, pokud život existuje na planetách mimo Sluneční soustavu, v mnoha případech mohl přivyknout existenci pod dvěma, nebo dokonce třemi slunci. V uplynulých staletích astronomové uvažovali, proč tyto rozdíly existují a jak hvězdné systémy vznikaly.
Napriek tomu, že pre hviezdy často používame synonymum „stálice“, aj oni podliehajú zmenám a majú svoje životy. Ich vývoj však prebieha milióny až miliardy rokov, teda v časových škálách, ktaré počas našich životov nedokážeme postrehnúť. Celý život hviezdy je neustálym súbojom dvoch protichodných princípov: gravitačnej sily, ktorá sa snaží hviezdu zmrštiť, zatiaľ čo vnútorné sily ju naopak chcú roztrhnúť. Kľúč k dlhovekosti spočíva v nájdení rovnováhy.
Hviezda PDS 100 zo súhvezdia Orion je hviezda podobná nášmu Slnku. Od Zeme je vzdialená približne 1 000 svetelných rokov a jej teplota dosahuje približne rovnaké čísla ako naše Slnko a rozmerovo je len o kúsok väčšia. Doposiaľ ju ale zahaľovala nevyriešená záhada.
Medzinárodný tím astronómov pomocou sústavy rádioteleskopov ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v Chile pozoroval planetárny disk obklopujúci čerstvo zrodenú hviezdu Fomalhaut, vzdialenú od nás 25 svetelných rokov.
Evropští astronomové zjistili, že rentgenový pulzar s označením AX J1910.7+0917 má nejpomalejší rotaci mezi ostatními pulzary této třídy. Vědecký tým, jehož vedoucím je Lara Sidoli z National Institute for Astrophysics and Space Physics (INAF), Miláno, Itálie, publikoval nový objev 4. května 2017 v článku na arXiv.org.
