Úvodní strana  >  Články  >  Hvězdy  >  Proč hnědí trpaslíci tancují sólo?

Proč hnědí trpaslíci tancují sólo?

Hnědý trpaslík
Autor: Credit: NASA, ESA, J. Olmsted (STScI)

K tanci jsou potřeba dva, ale v případě hnědých trpaslíků, kteří kdysi tvořili dvojici, tento vztah netrvá příliš dlouho. Ukázal to nový průzkum provedený pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu.

Hnědí trpaslíci jsou mezihvězdné objekty větší než Jupiter, ale menší než hvězdy s nejnižší hmotností. Stejně jako hvězdy se hroutí z oblaku plynu a prachu, ale nemají dostatečnou hmotnost, aby mohly udržovat fúzi vodíku jako zdroj energie.

Stejně jako hvězdy se hnědí trpaslíci mohou rodit v párech a obíhat kolem sebe. Průzkum díky HST zjistil, že čím je hnědý trpaslík starší, tím menší je pravděpodobnost, že má společníka. To znamená, že dvojice trpaslíků je gravitačně tak slabě propojena, že se od sebe během několika stovek milionů let vzdaluje v důsledku rušivého gravitačního působení hvězd, které kolem páru postupně prolétají. Hnědým trpaslíkům klidně můžeme říkat „osamělá srdce vesmíru“.

HST dokáže detekovat dvojhvězdy, které jsou vzdáleny jen 480 milionů kilometrů od sebe, což je přibližná vzdálenost mezi naším Sluncem a pásem asteroidů. Astronomové, kteří průzkum prováděli, však ve vzorku hnědých trpaslíků v okolí Slunce žádné dvojice nenašli.

Tým v nové studii vybral vzorek hnědých trpaslíků, které dříve identifikovala infračervená družice WISE (Wide-Field Infrared Survey Explorer). Do vzorku vybral některé z nejchladnějších a nejméně hmotných starých hnědých trpaslíků v okolí Slunce. Tito staří hnědí trpaslíci jsou tak chladní (většinou jsou jen o několik set stupňů teplejší než Jupiter), že jejich atmosféry obsahují vodní páru, která zkondenzovala.

V podobném průzkumu, který Clémence Fontanive z Trottier Institute for Research on Exoplanets, Université de Montréal v Kanadě provedla před několika lety, HST sledoval extrémně mladé hnědé trpaslíky. Někteří z nich měli binární společníky, což potvrdilo, že mechanismy vzniku hvězd skutečně vytvářejí binární páry mezi hnědými trpaslíky s nízkou hmotností. Absence binárních společníků u starších hnědých trpaslíků naznačuje, že někteří z nich mohli začít jako dvojhvězdy, ale časem se jejich cesty rozešly.

Nová zjištění Hubbleova teleskopu dále podporují teorii, že hnědí trpaslíci se rodí stejným způsobem jako hvězdy, tedy gravitačním zhroucením oblaku molekulárního vodíku. Rozdíl spočívá v tom, že nemají dostatečnou hmotnost, aby udržely jadernou fúzi vodíku pro výrobu energie, zatímco hvězdy ano. Více než polovina hvězd v naší galaxii má doprovodnou hvězdu, která vznikla v důsledku těchto procesů, přičemž hmotnější hvězdy se častěji vyskytují ve dvojhvězdných systémech.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Hubble finds that ageing brown dwarfs grow lonely



O autorovi

Petr Sobotka

Petr Sobotka

Petr Sobotka je od r. 2014 autorem Meteoru - vědecko-populárního pořadu Českého rozhlasu. 10 let byl zaměstnancem Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Je tajemníkem České astronomické společnosti. Je nositelem Kvízovy ceny za popularizaci astronomie 2012. Členem ČAS je od roku 1995.

Štítky: Hnědí trpaslíci


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »