Úvodní strana  >  Články  >  Kosmonautika  >  30 let od vypuštění Hubbleova vesmírného dalekohledu

30 let od vypuštění Hubbleova vesmírného dalekohledu

Raketoplán Discovery vypouští HST
Autor: NASA/IMAX

24. dubna 1990 odstartoval na svou misi STS-31 raketoplán Discovery s velmi vzácným nákladem, vesmírným dalekohledem HST. Již v 70. letech 20. století začaly společně evropská ESA a americká NASA plánovat vypuštění dalekohledu na oběžnou dráhu kolem Země. Dalekohled byl nakonec vypuštěn až na sklonku století a v důsledku nepřesně vybroušeného zrcadla byly zpočátku jeho obrázky neostré. Po opravě v roce 1993 však pracuje naplno a naprosto předčil očekávání do něj vložená. Jedná se o vědecky nesmírně cenný přístroj, ale jeho přínos je i kulturní, protože krása jeho snímků jej zapsala hluboko do mysli běžné veřejnosti.

S první myšlenkou na využití dalekohledu ve vesmíru přišel už v roce 1947 astrofyzik Lyman Spitzer, který napsal pojednání o výhodách vesmírných observatoří. Trvalo ale dalších třicet roků, než v roce 1977 Americký kongres schválil financování vesmírného teleskopu. V roce 1979 se začalo připravovat hlavní zrcadlo o průměru 2,4 metru. V roce 1983 byl projekt Velkého vesmírného dalekohledu přejmenován na Hubbleův vesmírný dalekohled. V roce 1985 byl HST kompletní a vše se chystalo na start, když do harmonogramu zasáhla tragická havárie raketoplánu Challenger během jeho startu 28. ledna 1986.

Po obnovení letů raketoplánů odstartoval Discovery s HST 24. 4. 1990 odpoledne našeho času. Vypuštění dalekohledu proběhlo hladce. Již po dvou obletech Země byly otevřeny dveře nákladového prostoru a řídící středisko na Zemi mohlo převzít komunikaci s dalekohledem, dosud spojeným s raketoplánem. Ve večerních hodinách našeho času raketoplán zvýšil svou dráhu na téměř kruhovou ve výšce 615 km. To bylo v té době rekordně vysoko, co se raketoplán dostal. Poté začaly přípravy k vypuštění. Potíže nastaly pouze při rozvinování solárních panelů. Jeden se podařilo vysunout až na druhý pokus. Po vypuštění se raketoplán vzdálil na 100 km a vyčkával, zda nebude ještě potřeba servisní zásah. Vše ale proběhlo v pořádku, až do období pořízení zkušebních snímků…

Slavná dvojice snímků galaxie M100 před opravou a po ní v roce 1993. Dnes už snímá dalekohled mnohem detailněji. Autor: NASA
Slavná dvojice snímků galaxie M100 před opravou a po ní v roce 1993. Dnes už snímá dalekohled mnohem detailněji.
Autor: NASA

Dalekohled velikosti autobusu obíhal Zemi a vědci na ní z něj přijímali jen rozmazané snímky. Zděšení týmu i veřejnosti nahradilo intenzivní přemýšlení, jak tento problém vyřešit. Nakonec bylo dohodnuto, že vše pomůže spravit korekční optika, která bude nainstalována při nejbližší servisní misi. Raketoplán Endeavour se na ni vydal 2. 12. 1993. Kromě zařízení COSTAR na korekci optiky (zajišťovalo opravu chyby pro tři z pěti přístrojů), byla na palubě i nová kamera WFPC2 (Wide Field and Planetary Camera 2), která přinesla v následujících měsících a letech mnoho dechberoucích záběrů, které známe doposud, jako jsou například pilíře stvoření v centrální části Orlí mlhoviny. Při servisní misi byly také instalovány vylepšené solární panely, či třeba dva nové gyroskopy, které jsou nejdůležitější součástí, ovlivňující životnost dalekohledu.

Mlhovina M 16 v souhvězdí Štítu, detail sloupů stvoření verze 2015 HST Autor: NASA, ESA, and the Hubble Heritage Team (STScI/AURA)
Mlhovina M 16 v souhvězdí Štítu, detail sloupů stvoření verze 2015 HST
Autor: NASA, ESA, and the Hubble Heritage Team (STScI/AURA)

Raketoplán Discovery se k HST vrátil opět v únoru 1997. Instalovaly se přístroje rozšiřující možnosti dalekohledu – spektrograf a snímač blízkého infračerveného záření a spektormetr. Do tohoto roku se data zaznamenávala na magnetickou pásku, ale raketoplán přivezl i jedno záznamové zařízení typu DRAM, tedy pevnou paměť, nabízející vyšší operativnost. Dva páskové rekordéry ale zůstaly zachovány.

V letech 1999 a 2002 proběhly dvě části třetí servisní mise. V listopadu 1999 totiž selhal čtvrtý ze šesti gyroskopů, potřebných pro přesné zaměřování dalekohledu a udržování jeho polohy v prostoru. Na vědecká pozorování jsou potřeba tři, pro provoz si vystačíme i se dvěma. Mise raketoplánu Discovery byla tedy uspíšena a již v prosinci 1999 byla závada odstraněna výměnou gyroskopů. Raketoplán Columbia pak navštívil dalekohled v březnu 2002 a došlo k výměně několika zařízení. Klíčová pro vědecká pozorování byla ACS (Advanced Camera for Surveys), nový snímací přístroj s mnohem lepšími parametry, než měla WFPC2. Přidána byla nová dvojice solárních panelů, jednotka starající se o napájení a chladící jednotka infračervené kamery.

V květnu 2009 proběhla poslední servisní mise. Na palubě raketoplánu Atlantis byl i nám v Česku dobře známý astronaut Andrew Feustel – k výročí poslal nejen AV ČR tento pozdrav. K raketoplánu se s ním vydaly Písně kosmické od Jana Nerudy a byl také jedním z posledních, kdo se dotýkal dalekohledu. Instalována byla nová kamera WFC3 (Wide Field Camera 3), spektrograf COS (Cosmic Origin Spectrograph), opraven byl STIS (Space Telescope Imaging Spectrograph) a kamera ACS. Vyměněna byla celá šestice gyroskopů, instalován byl FGS (Fine Guidance Sensor), který pomáhá přesně zaměřovat dalekohled, došlo i k výměně baterií. Bylo také instalováno zařízení umožňující snazší připojení k dalekohledu v budoucnu. Od té doby ale u dalekohledu žádná mise nebyla a je otázkou, zda bude, protože se žádná nechystá. Gyroskopy nebudou fungovat věčně a tak se mise HST pomalu chýlí k závěru a je až s podivem, jak dlouho bez servisu už funguje.

Zrod hvězd v plamenech k výročí 30 let HST

Na památku tří desetiletí vědeckých objevů dalekohledu prezentuje web Spacetelescope.org fotogenický obraz jedné z mnoha turbulentních hvězdných školek, které dalekohled pozoroval během své 30leté životnosti. Portrét představuje obří mlhovinu NGC 2014 a její sousedku NGC 2020, které společně tvoří část obrovské hvězdotvorné oblasti ve Velkém Magellanově mračnu, satelitní galaxii Mléčné dráhy, vzdálené přibližně 163 000 světelných let. Obraz je přezdíván „Kosmický útes“, protože se podobá podmořskému světu.

HST znamenal revoluci nejen v dějinách moderní astronomie, ale také tím, že se jeho prostřednictvím může veřejnost vydat na úžasnou cestu objevů. Na rozdíl od jakéhokoli jiného dalekohledu před ním, HST učinil astronomii poutavou a dostupnou pro lidi všech věkových skupin. Během mise bylo nashromážděno 1,4 milionu pozorování a poskytnuty údaje, které astronomové na celém světě použili k psaní více než 17 000 recenzovaných vědeckých publikací, což z ní činí jednu z nejplodnějších vesmírných observatoří v historii. Samotný jeho bohatý archiv dat bude zdrojem pro astronomický výzkum dalších generací.

Hubbleův kosmický dalekohled NASA a ESA každý rok věnuje malou část svého drahocenného pozorovacího času pořizování zvláštních výročních snímků a představuje zvláště krásné a vědecky zajímavé objekty. Letos Hubble slaví tento nový milník portrétem dvou barevných mlhovin, které odhalují, jak mohutné hvězdy rozfoukávají své domovy plynu a prachu, z něhož vznikly. Přestože se na tomto obrázku ve viditelném světle jeví, že NGC 2014 a NGC 2020 jsou oddělené, ve skutečnosti jsou součástí jednoho komplexu obřích hvězdných formací. Oblasti s hvězdami dominují obři nejméně 10krát hmotnější než naše Slunce. Tyto hvězdy mají krátkou životnost jen několik milionů let ve srovnání s naším Sluncem, které má žít více než 10 miliard let.

Portrét velké mlhoviny NGC 2014 a její blízké NGC 2020 k 30. výročí HST Autor: NASA, ESA, and STScI
Portrét velké mlhoviny NGC 2014 a její blízké NGC 2020 k 30. výročí HST
Autor: NASA, ESA, and STScI

Jiskřivý vrchol NGC 2014 tvoří seskupení velkých jasných hvězd poblíž středu obrazu, které odfouklo kokon vodíku (červeně zbarvený) a prachu, ve kterém se zrodily. Oblast kolem osvětluje ultrafialové záření z hvězdokupy. Tyto masivní hvězdy také uvolňují divoce vanoucí větry, které erodují oblak plynu nad nimi a vpravo od nich. Plyn v těchto oblastech je méně hustý, což vytváří bublinám podobné struktury připomínající korál větévník mozkový (podle toho název mlhoviny „mozkový korál“).

Naproti tomu modrá mlhovina pod NGC 2014 byla formována jednou obří hvězdou, která je zhruba 200 000krát jasnější než naše Slunce. Je to příklad vzácné třídy hvězd zvané Wolf-Rayetovy hvězdy. Jsou považovány za potomky nejmasivnějších hvězd. Wolf-Rayetovy hvězdy mají velkou svítivost a velmi rychle ztrácí hmotnost díky silným hvězdným větrům. Hvězda na snímku HST je 15krát hmotnější než Slunce a její silné větry vyčistily oblast kolem ní. Z našeho pohledu má mlhovina tvar kužele, na který se díváme poněkud zešikma, takže hvězda je jakoby mimo střed vyfoukané bubliny. Za pár milionů let by se z hvězdy mohla stát supernova. Brilantní modrá barva mlhoviny pochází z plynného kyslíku, který je zahříván na zhruba 11 000 stupňů Celsia, tedy mnohem více než plynného vodíku, který ji obklopuje.

Hvězdy, velké i malé, se rodí, když se z důvodu gravitace zhroutí mraky prachu a plynu. Jak stále více materiálu padá na formující se hvězdu, ta se zahřeje a jakmile je dostatečně hustá ve svém středu, aby to vyvolalo termojadernou fúzi, začne zářit podobně, jako naše Slunce. Masivní hvězdy tvoří jen několik procent z mnoha miliard hvězd v našem vesmíru. Přesto hrají klíčovou roli při utváření mlhovin, protože je formují svým hvězdným větrem a při výbuchu supernovy je obohacují o těžké prvky, kterými je tvořena Země i naše těla.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] NASA/JPL, Kamera která zachránila Hubble
[2] Spacetelescope.org, Hubble 30
[3] Spacetelescope.org, historie HST
[4] NASA, Servisní mise k HST
[5] Hubble Science Release 2007



O autorovi

Martin Gembec

Martin Gembec

Narodil se v roce 1978 v České Lípě. Od čtení knih se dostal k pozorování a fotografování oblohy. Nad fotkami pak vyprávěl o vesmíru dospělým i dětem a u toho už zůstal. Od roku 1999 vede vlastní web a o deset let později začal přispívat i na astro.cz. Nejraději fotografuje noční krajinu s objekty na obloze a komety. Od roku 2019 je vedoucím planetária v libereckém science centru iQLANDIA a má tak nadále možnost věnovat se popularizaci astronomie mezi mládeží i veřejností.

Štítky: HST Hubble Space Telescope, HST, Hubbleův teleskop


40. vesmírný týden 2024

40. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 30. 9. do 6. 10. 2024. Měsíc bude v novu. Večer je jen velmi nízko u obzoru Venuše, celou noc je viditelný Saturn, v druhé polovině noci Mars a Jupiter. Aktivita Slunce je spíše nízká. Na jižní obloze září pěkná kometa C/2023 A3 (Tsuchinshan-ATLAS) a slibuje moc hezkou podívanou v polovině října i od nás. K ISS se vydala kosmická loď Crew Dragon s dvoučlennou posádkou mise Crew 9. Dvě sedačky jsou volné pro astronauty z nepříliš úspěšné mise Starlineru.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Slunce

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2024 obdržel snímek „Slunce“, jehož autorem je Jakub Lieder.   Známe jej všichni. Ráno, zosobněné bohem Slunce Heliem, vyráží se svým spřežením od východu na západ a přináší Zemi blahodárné světlo. Na západě se jeho koně napojí a napasou a

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

IC 63 Duch Kasiopeje

Asi 550 svetelných rokov od nás v súhvezdí Kasiopeja sa nachádza IC 63, ohromujúca a trochu strašidelná hmlovina. IC 63, známa aj ako Duch Kasiopeje, je formovaná žiarením blízkej nepredvídateľne premennej hviezdy Gamma Cassiopeiae, ktorá pomaly rozrušuje prízračný oblak prachu a plynu. Súhvezdie Kasiopeja, pomenované podľa márnotratnej kráľovnej v gréckej mytológii, vytvára na nočnej oblohe ľahko rozpoznateľný tvar písmena „W“. Centrálny bod súhvezdia W označuje dramatická hviezda s názvom Gamma Cassiopeiae. Pozoruhodná Gamma Cassiopeiae je modrobiela premenná hviezda typu subgiant, ktorú obklopuje plynný disk. Táto hviezda je 19-krát hmotnejšia a 65 000-krát jasnejšia ako naše Slnko. Taktiež rotuje neuveriteľnou rýchlosťou 1,6 milióna kilometrov za hodinu - viac ako 200-krát rýchlejšie ako naša materská hviezda. Táto zbesilá rotácia jej dodáva stlačený vzhľad. Rýchla rotácia spôsobuje výrony hmoty z hviezdy do okolitého disku. Táto strata hmoty súvisí s pozorovanými zmenami jasnosti. Žiarenie Gamma Cassiopeiae je také silné, že ovplyvňuje dokonca aj IC 63, niekedy prezývanú hmlovina duchov, ktorá leží niekoľko svetelných rokov od hviezdy. Farby v strašidelnej hmlovine ukazujú, ako hmlovinu ovplyvňuje silné žiarenie zo vzdialenej hviezdy. Vodík v IC 63 je bombardovaný ultrafialovým žiarením z hviezdy Gamma Cassiopeiae, čo spôsobuje, že jeho elektróny získavajú energiu, ktorú neskôr uvoľňujú ako vodíkové alfa žiarenie - na tomto obrázku viditeľné červenou farbou. Toto vodíkové alfa žiarenie robí z IC 63 emisnú hmlovinu, ale na tomto obrázku vidíme aj modré svetlo. Je to svetlo z Gama Cassiopeiae, ktoré sa odrazilo od prachových častíc v hmlovine, čo znamená, že IC 63 je tiež reflexná hmlovina. Táto farebná a prízračná hmlovina sa pomaly rozplýva pod vplyvom ultrafialového žiarenia z Gama Cassiopei. IC 63 však nie je jediným objektom pod vplyvom mohutnej hviezdy. Je súčasťou oveľa väčšej hmlovinovej oblasti obklopujúcej Gamma Cassiopeiae, ktorá na oblohe meria približne dva stupne - približne štyrikrát širšia ako Mesiac v splne. Táto oblasť je najlepšie viditeľná zo severnej pologule počas jesene a zimy. Hoci je vysoko na oblohe a z Európy je viditeľná po celý rok, je veľmi slabá, takže jej pozorovanie si vyžaduje pomerne veľký ďalekohľad a tmavú oblohu. Tento extrémne náročný objekt je naozaj veľká výzva pre techniku a aj spracovanie, hlavne kvôli jasnej hviezde gama Cas. Asi sa k nemu neskôr ešte vrátim počas dlhých zimných večerov... Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Optolong L-eNhance filter, FocusDream focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 204x180 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, 102x360 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C cez Optolong L-eNhance, master bias, 240 flats, master darks, master darkflats 27.8. až 21.9.2024 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »