Druhý start Super Heavy Starship
Starship dnes udělala další ohromný krok ve svém vývoji. Po více než půl roce nadešel druhý testovací start celé monstrózní sestavy Super Heavy Starship. Oficiálně nesl označení IFT-2, neboli Integrated Flight Test 2, v českém překladu Druhý integrovaný letový test. Jeho výsledek je více než pozitivní. Druhý let rozhodně předčil očekávání většiny odborníků na kosmonautiku a otevřel největší raketě všech dob cestu ke svým nemalým cílům.
Nejdříve však něco málo k historii. Projekt, který dnes známe pod jménem Starship, byl poprvé oficiálně představen veřejnosti v roce 2016. Prvního letového testu zmenšeného demonstrátoru se jménem Starhopper jsme se pak dočkali v létě 2019. Demonstrátor, který se již o něco více blížil Starship, byť stále připomínal spíše létající silo, byl dvakrát otestován v létě 2020. Ještě v tom samém roce se uskutečnil první letový test již skoro dokončené Starship do výšky 12,5 km. Podobné testy následovaly během prvního pololetí roku následujícího ještě čtyři. Poté nadešla delší odmlka plná ne tolik atraktivních testů. Dalšího pořádného milníku jsme se tak dočkali až v dubnu letošního roku.
Jelikož bylo v průběhu času upuštěno od samostatných letových testů prvního stupně Super Heavy, šlo rovnou o první let celé monstrózní sestavy (IFT-1). Již od začátku ho doprovázely problémy, i tak se však ve finále jednalo pro SpaceX o neskutečně hodnotný test důležitý pro další vývoj projektu. Hned v okamžiku zažehnutí motorů jich několik přestalo fungovat a superraketa se tak zvedala od rampy velmi ztěžka a pomalu. Rozhodnutí nevybavit rampu chladícím systémem se ukázalo jako velmi nerozumné a síla třiatřiceti motorů Raptor na místě startovací rampy vytvořila kráter. Zároveň bylo bezprostřední okolí rampy doslova ostřelováno betonovými úlomky její konstrukce. S postupujícím časem vypadávalo stále více motorů a po vypnutí stupně Super Heavy nedošlo k oddělení Starship, ale celá sestava se začala ve vzduchu převalovat a o několik okamžiků později vybuchla. To se však mělo stát mnohem dříve a šlo tak o pozdní reakci autodestrukčního systému. I tak šlo však o úspěch, jelikož se raketa dokázala zvednout od Země, několik minut letět, dokonce překonat kritickou fázi maximálního dynamického namáhání a škody na rampě nebyly tak fatální. Detailně jsme celý let popsali bezprostředně poté v tomto článku.
Jak jsme již naznačili, při prvním letu se vyskytlo mnoho problémů, které bylo před tím druhým potřeba eliminovat. Musel být přepracován návrh startovní rampy, kam byl přidán systém pro zaplavení vodou, která je schopna eliminovat extrémní žár, tlak a hluk vytvářený motory při startu. Aby se neopakovaly problémy při oddělování stupňů, přepracovala se úplně metoda provedení tohoto kroku. Přešlo se k tzv. Hot Stagingu, tj. zažehnutí druhého stupně (Starship) v okamžiku, kdy je stále připojen ke stupni prvnímu (Super Heavy). Kvůli tomu muselo být přepracováno i spojení obou stupňů. Zajímavostí je, že díky tomu je nyní raketa ještě o něco málo vyšší, z původních 119 metrů se dostala na 120,8 metru. Dalším významným systémem, který doznal zásadní změny, se stal systém vektorizace tahu, řečeno jednodušeji, naklánění motorů. O to se při prvním startu staraly hydraulické jednotky HPU, které však explodovaly a Super Heavy tak ztratila možnost vektorizace, směřování, svého tahu. Pro druhý pokus tak byly nahrazeny spolehlivějšími elektrickými aktuátory. Vedle toho také došlo k úpravám letového softwaru, autodestrukčního systému nebo přidání teplotních senzorů či kontrolních kamer.
Všechnu tuto práci byli inženýři ze SpaceX schopni odvést za pouhých 7 měsíců. K tomu se navíc museli vypořádat se znovuzískáním startovní licence od úřadu FAA nebo přehodnocením vlivu na životní prostředí. I přes to všechno další start nadešel jen necelých 7 měsíců po tom prvním. V dubnu přitom vykreslovala média a zástupy kritiků zdánlivě neúspěšný start jako katastrofu pro celou SpaceX. V tomto bodě je zajímavé zastavit se a porovnat SpaceX s NASA. Po dubnovém startu, a částečně i po tom současném, to často vyznívá jako zaostávání soukromé firmy za spolehlivou vládní institucí, zejména v porovnání se superraketou SLS. V případě SLS však neúspěch jednoduše nepřicházel v úvahu. Raketa byla v různých obdobách vyvíjena přibližně 20 let a pokud by před rokem selhala, celý program by se na mnoho let pozastavil. Rozjelo by se rozsáhlé vyšetřování a možná by byl dokonce zrušen. Jiným způsobem však z veřejných zdrojů takovéto programy snad ani vyvíjet nelze. SpaceX však počítala i s horším výsledkem a v očích mnohých neúspěšný start brala jako zisk neskutečně cenných zkušeností. A jen po 7 měsících se Super Heavy Starship vznesla k obloze znova a tentokrát již dosáhla kosmického prostoru. Neznamená to, že by byla NASA horší a SpaceX lepší nebo naopak, zkrátka si jen oba subjekty jdou trochu jinou cestou.
Nyní už se konečně dostáváme k tomu, co všechno se vlastně událo při testu IFT-2 v sobotu 18. listopadu. Na startovní rampě byl tentokrát připraven stupeň Super Heavy s označením Booster 9 a loď Starship pojmenovaná jako Ship 25. Cíle letu byly shodné s těmi, kterých chtěl dosáhnout IFT-1. V ideálním případě by tedy Starship téměř dosáhla nízké oběžné dráhy, která by však měla nejbližší bod v zemské atmosféře. Po jednom necelém obletu by tedy loď proletěla zpět atmosférou a hodinu a půl po startu by nekontrolovaně dopadla do oceánu. Stupeň Super Heavy by se pokusil o motorizované přistání do oceánu. Celý plán takto sice naplněn nebyl, ale oproti prvnímu letu došlo k úžasnému pokroku.
Největší raketa v dějinách lidstva se odlepila od startovní rampy na základně Starbase u vesničky Boca Chica na samém jihu Texasu u hranic s Mexikem ve 14:02:53 našeho času. Tentokrát již zcela bez obtíží, s elegancí a bez odlétajících kusů betonu. Všech 33 motorů Raptor pracovalo přesně podle plánu. Starship začala stoupat stále výš a výš k obloze a všechno běželo přesně podle plánu. Sestavě se opět podařilo úspěšně přestát fázi maximálního dynamického namáhání, tentokrát navíc se všemi funkčními motory. I náklon rakety byl stále v pořádku. Přibližně dvě minuty a 40 sekund po startu došlo k plánovanému vypnutí 30 motorů na stupni Super Heavy. Krátce na to nadešel kritický okamžik zmíněného Hot Stagingu, nejočekávanějšímu okamžiku celého testu. Šest motorů Starship se zažehlo ještě v době, kdy byla připojena k Super Heavy. Jen malý okamžik poté se však obě oba stupně úspěšně oddělily!
Stupeň Super Heavy se následně otočil a připravil ke zpětnému zážehu. Zažehlo se proto opětovně několik motorů. Manévr však neproběhl podle plánu a došlo k výbuchu. Nebo jak se říká oficiálně, k rychlému neplánovanému rozložení (Rapid Unscheduled Disassembly, tedy RUD). Nyní však již víme, že tento výbuch způsobil autodestrukční systém, který zafungoval přesně tak, jak měl. Loď Starship ale mezitím dále úspěšně pokračovala v letu. Přibližně tři a půl minuty po startu Starship překročila tzv. Kármánovu hranici, tj. výšku 100 km nad zemí, a dostala se tedy vůbec poprvé do kosmického prostoru. Poprvé tak byly motory Raptor, tedy klíčový prvek celé lodi, otestovány i ve vesmíru (šlo především o test vakuových verzí těchto motorů, které jsou na Starship tři).
Podle plánu odvedly motory takřka celý dlouhý šestiminutový zážeh. Skončil asi jen o šest sekund dříve oproti plánu a Starship tak dosáhla takřka cílové oběžné dráhy. Krátce po dřívějším ukončení běhu motorů však i u samotné Starship zakročil autodestrukční systém a loď vybuchla. V té chvíli byla necelých 150 km nad zemským povrchem. Jelikož nedosáhla oběžné dráhy, její trosky krátce poté vstoupily do zemské atmosféry. Většina shořela, část podle spolehlivého zdroje v podobě astronoma Jonathana McDowella mohla dopadnout do Atlantského oceánu severně od Britských Panenských ostrovů.
Pokud tedy porovnáme tento let s tím minulým, došlo k ohromnému pokroku a SpaceX se rozhodně nemá za co stydět. Situace není zdaleka taková, jak ji opět vykresluje řada masových médií. Jde o tu největší, nejsilnější, nejtěžší a nejvyšší raketu všech dob. Její vývoj je tak samo sebou spojen s řadou překážek, ale to jak rychle se vyvíjí a jakých pokroků dosahuje je neuvěřitelné. Rampa start přežila v takřka původním stavu, bez jakéhokoliv většího poničení. Všechny motory pracovaly podle plánu, vektorizace tahu probíhala nominálně, podařilo se oddělit oba stupně, Starship se dostala do kosmického prostoru, takřka dosáhla cílové oběžné dráhy a autodestrukční systém zafungoval u obou stupňů správně.
Ze strany úřadu FAA tedy začne opět vyšetřování, bude však mnohem rychlejší. Největším problémem totiž při minulém startu byla právě chyba autodestrukčního systému a dopad trosek rampy do širokého okolí startovacího místa. Dalšího startu bychom se tak mohli dočkat hned začátkem příštího roku. Před ním se Spacex samozřejmě zaměří na to, proč oba stupně vybuchly a také na problém s odpadáváním tepelných destiček. Snímky totiž ukázaly, že již krátce po startu jich na lodi chybělo tolik, že by průlet atmosférou nepřežila. Opět je však důležité si uvědomit, že oproti předchozímu startu jde o mnohem menší chyby a příští start tak již možná vyjde přesně podle plánu. Zkrátka se máme do budoucna s tímto úžasným strojem opravdu na co těšit.
Pokud jste start ještě neviděli, můžete si ho celý užít zde. Zajímá-li vás celý systém Super Heavy Starship ještě více, můžete si přečíst komplexní článek se všemi informacemi o celém programu, který na našem webu vyšel u příležitosti prvního startu letos v dubnu.
Zdroje a doporučené odkazy:
[1] elonx.cz
[2] kosmonautix.cz