Šest desetiletí od vstupu USA na oběžnou dráhu – let Mercury-Atlas 6 (4/5)

Devětadvacátého listopadu roku 1961 proběhl let MA-5 se šimpanzem Enosem na palubě. Během letu se objevily problémy s přílišným zvýšením teploty v kabině, a také nefunkčností systému udržování polohy. Řídící středisko se tak rozhodlo předčasně let ukončit po druhém oběhu Země místo po třetím. I přesto však byla kabina prohlášena za bezpečnou a příští let měl být s astronautem na palubě. To potvrdila tisková konference na začátku prosince, kdy ředitel Space Task Group Robert Gilruth oznámil, že příští let v rámci programu Mercury bude orbitálním pilotovaným letem. Na dotaz novináře zároveň prozradil konkrétní jména astronautů na první dvě orbitální mise. MA-6 měl vykonat John Glenn s náhradníkem Scottem Carpenterem a let MA-7 Donald Slayton, kterému měl zálohu dělat Walter Schirra.

Kabina Mercury s pořadovým číslem 13, určená pro tuto misi, byla na kosmodrom na mysu Canaveral doručena již 27. srpna 1961. Druhý díl skládačky, raketa Atlas s číslem 109-D byla doručena ve večerních hodinách posledního listopadového dne téhož roku. NASA tehdy ještě doufala v provedení mise MA-6 do konce roku 1961, tedy ve stejném roce, kdy byl na orbitu vyslán první Sovět. Uvažovalo se o datu 19. prosince. Brzy poté, v první polovině prosince už ale bylo jasné, že se tento termín nestihne a let proběhne na počátku roku následujícího. Na raketu Atlas byla kabina Mercury umístěna 2. ledna 1962 přímo na startovním komplexu 14.

Prvním konkrétním datem, které bylo oznámeno a mělo se stát tím "Dnem D", kdy USA vstoupí na orbitu, se mohl stát už 16. leden roku 1962. V tento den však vidinu triumfálního úspěchu pokazily problémy s palivovými nádržemi Atlasu. Termín startu byl posunut o 4 dny, ale nakonec sklouzl až na 27. leden. Tohoto dne byl John Glenn připraven na palubě, 29 minut před startem však byl odpočet zastaven kvůli nízké oblačnosti, která znemožňovala natáčení startu po prvních 20 sekundách letu.

Další pokus o start se měl uskutečnit prvního února, byl ale zrušen ještě v předcházející den, kdy technici odhalili netěsnost mezi palivovými nádržemi rakety. To si vyžádalo náročnější opravu a mise byla odložena rovnou o dva týdny, na 14. února. To zas pokus o start překazilo špatné počasí. Stejně tomu bylo i v případě následujících dnů. Dne 18. února se počasí konečně umoudřilo, a proto byl jako datum startu stanoven 20. únor 1962. Tento den byl tím, který se zapsal do dějin.

John Glenn byl doopravdy šťastný za nominaci právě pro tuto misi a přípravě na ni obětoval velké množství času. Každodenně trávil hodiny v simulátoru, a také naběhal závratné vzdálenosti, což činilo vrásky na čele i jeho náhradníkovi Scottu Carpenterovi. Domů, do Arlingtonu, se dostával tradičně na víkend. Během jednoho takového víkendu uložil svým dětem úkol, aby vymyslely jméno pro jeho loď. Děti otcův úkol splní, vybraným heslem se stane Friendship, tedy přátelství.

K tomuto názvu se ještě přidala číslovka 7, protože první použitá kabina Alana Sheparda měla výrobní číslo 7 a astronauti tak dávali sedmičku do názvu všech svých lodí z pověrčivosti nebo prostě pro štěstí. Později se vyskytla ještě symbolika, že sedmička odkazuje na počet astronautů v programu. Jméno Friendship 7 se pod rukama výtvarnice Cecelie Bibby opravdu na 13. kabině Mercury objevilo. Glenn už se, stejně jako celé Spojené státy, nemohl dočkat svého startu a časté odklady byly nepříjemnou, ale běžnou součástí většiny misí.

20. února 1962 byl John Glenn vzbuzen v brzkých ranních, či spíše nočních hodinách. Bylo teprve kolem druhé hodiny ranní. Posnídal tradiční předstartovní pokrm amerických astronautů, který bývá v nabídce až do dnešních dní. Tou snídaní byl steak s vajíčkem. Poté zamířil na předstartovní lékařské kontroly, během kterých na jeho tělo lékaři umístili nespočet čidel, za účelem detailního monitorování zdravotního stavu astronauta během jeho letu. Astronauti spali před startem přímo v hangáru S na kosmodromu, kde také proběhla další velmi důležitá procedura. John si oblékl jasně stříbrný vesmírný skafandr, typický pro program Mercury. V tomto obleku určeném pro pobyt v kabině lodi nastoupil do transportního vanu, který ho dovezl za 11 minut na asi šest a půl kilometru vzdálenou rampu 14.

V 6 hodin ráno tamějšího času už byl Glenn uvnitř výtahu v útrobách sytě červené startovní věže. Krátce po šesté, v bílé místnosti na vrcholu věže, obsadil první Američan, jenž se dostane na orbitu, své místo v kosmické lodi. Poté byl uzavřen poklop kabiny a Johnu Glennovi už zbývaly jen necelé čtyři hodiny čekání na historický okamžik, ve kterém hrál sám hlavní roli.

Odpočet se toho dne rozběhl ve 2:45 ráno, zhruba 5 hodin před startem. Středisko řízení startu, ale i letu, které se tehdy ještě nacházelo taktéž na mysu Canaveral, bylo na tento okamžik připraveno už několik měsíců. Bylo však jen jedním střípkem gigantické dokonalé skládačky zahrnující sledovací stanice po celém světě pro komunikaci s vesmírným plavidlem, záchranné týmy v severním Atlantiku nebo armádu techniků na startovní rampě. V 6:10 byl uzavřen poklop kosmické lodi, 69 šroubů bylo v pořádku, jeden byl však zlomený a bylo potřeba ho vyměnit. To si vyžádalo 42minutové zpoždění. V 8:58 bylo počítání ještě jednou na 25 minut zastaveno kvůli opravě kyslíkového ventilu. Poté už ale nic nebránilo historickému okamžiku, startu mise MA-6. Hlasování o připravenosti k letu skončilo u všech členů řídícího střediska slovem “go” a letový řídící Christopher Kraft potvrdil připravenost ke startu. Thomas J. O’Malley, vedoucí testů divize Convair firmy General Dynamics, tak mohl z řídícího střediska stisknout klíčové tlačítko k vypuštění rakety Atlas.

Odpočet ukazoval méně než 15 sekund do startu, když náhradník Johna Glenna, Scott Carpenter prohlásil legendární frázi “Godspeed John Glenn”. V 9:47:39 místního času, 14:47:39 světového, dne 20. února 1962 se začaly psát dějiny amerických orbitálních pilotovaných letů. Jasně stříbrná raketa Atlas D s černým nápisem United States s černou kuželovitou kabinou nesoucí název Friendship 7 se vydala vstříc jasně modré obloze. Jejím cílem však byl černočerný tajemný vesmír.

Přímo z mysu Canaveral tuto událost sledovaly tisíce lidí a prostřednictvím přítomných novinářů mohly tento historický okamžik zažít další miliony lidí. Ve fázi MAX Q (maximálního dynamického namáhání rakety) ohlásil John Glenn vibrace, jež otřásaly lodí. Později už však let probíhal naprosto hladce. 2 minuty a 14 sekund po startu ukončily svoji činnost motory pomocných urychlovacích bloků, které byly vzápětí odděleny. V práci nyní pokračoval centrální stupeň, který loď doprovodil až na orbitu. 14 sekund poté, v čase T+154 s, odletěla od lodi Mercury záchranná věžička. Let probíhal přesně podle plánu.

5 minut a 1 sekundu po startu, v 9:52 floridského času, 14:52 světového času byla ukončena práce centrálního stupně a kosmická loď Mercury Friendship 7 dosáhla oběžné dráhy. Bylo to historicky poprvé, co se nejen Američan, ale i občan svobodného světa dostal na oběžnou dráhu. Ihned o této události, i díky otevřenosti NASA, informovala média napříč celým světem. V hloubi studené války USA vyrovnaly náskok SSSR.

John Glenn potvrdil, že Atlas navedl Friendship 7 na trajektorii stabilní pro 7 oběhů Země. Dráha měla perigeum ve výšce 150 km a apogeum ve výšce 459 km, přičemž sklon k rovníku činil 32,5°. Po oddělení lodi Friendship 7 od nosiče Atlas měl začít proces tlumení rychlosti, začal však s dvou a půl sekundovým zpožděním, vlivem čehož se loď během “turnaround” manévru otáčela jinak, než měla. John Glenn po navedení na orbitu prohlásil legendární větu “Zero G and I feel fine!”.

Automatickému systému řízení polohy zabralo 38 sekund, než ustálil loď do správné polohy. Přitom bylo spotřebováno 2,4 kg paliva. John Glenn si vychutnával pohled na zaoblenou modře zářící planetu, přičemž se mu podařilo pozorovat nevídané detaily, jako například prašnou bouři nad Afrikou. Ještě předtím, když přelétal nad Kanárskými ostrovy, kontroloři potvrdili, že všechny systémy kosmické lodě pracují bezchybně. Nad Nigérií převzal astronaut manuální kontrolu nad řízením lodi Mercury. Při přeletu Indického oceánu pozoroval John Glenn první západ Slunce na oběžné dráze. Popsal ho jednoduše jako krásný.

Mohl se pustit do svého letového plánu. Během krátké, 45 minut trvající noci, pozoroval hvězdy i počasí. Komunikační stanici Muchea v Austrálii, na které funkci CAPCOMa pro tento let vykonával Gordon Cooper, potvrdil svůj výborný zdravotní stav. Poté se dostal nad Pacifik, odkud popsal roj malých částic, připomínající hvězdy, obklopující loď Mercury. Opět se ale projevily problémy s vybočovací tryskou. Chyba této trysky ovlivňovala orientaci lodi v prostoru, Glenn proto přešel na manuální ovládání lodi. V řídícím středisku, tehdy nazývaném “Mercury Control” se mezitím na konzoli řídícího letových systémů rozsvěcuje kontrolka “Segment 51”. Kontrolka, jejíž úkolem bylo signalizovat uvolnění tepelného štítu a přistávacího vaku (nafukovací vak sloužil k změkčení dopadu lodi do moře a nafouknul se těsně před přistáním). Pokud by tato kontrolka měla pravdu, s nejvyšší pravděpodobností by John Glenn nepřežil návrat na Zemi. Kosmická loď v tuto chvíli dokončila první oběh Země a znovu se ocitla nad mysem Canaveral. Glenn byl střediskem opakovaně vyzván, aby zkontroloval, zda je přepínač pro uvolnění přistávacího vaku v poloze vypnuto. Konkrétní problém řídící středisko astronautovi neprozradilo, ale Glennovi to postupem času došlo, a začal podezřívat letové kontrolory ze zatajení faktu. Neměl však příliš času na přemýšlení, jednak musel kvůli nefunkční trysce manulně řídit kosmickou loď, a navíc se snažil splnit co nejvíce úkolů z letového plánu. Zaměřil se například i na fotografování souhvězdí Orionu, nějaké experimenty ale nevyšly. V Indickém oceánu během všech tří oběhů čekala americká loď vypouštějící světlice, kvůli oblačnosti je však při prvních dvou obězích John Glenn neviděl a při třetím už ani nebyly vypuštěny.

V řídícím středisku rostlo napětí. Nakonec letoví řídící požádali Johna Glenna, aby spínač přistávacího vaku přepnul do polohy auto. Nic se nestalo. Nikdo neměl nejmenší tušení, v jakém stavu je tepelný štít kosmické lodi. Vedle toho začala na palubě nepříjemně stoupat vlhkost vzduchu a v astronautově skafandru pro změnu teplota. Glenn tak musel po celý zbytek letu tyto dva faktory pečlivě regulovat. Na abnormální hodnoty vlhkosti a teploty byl však z tréninku zvyklý.

Klidu také nepřidalo rozsvícení kontrolky signalizující, že zbývá jen 62 % paliva. Řídící středisko proto doporučilo zanechat manuální pilotáže. Třetí oběh už probíhal poměrně v klidu. K stávajícím problémům se nepřidal žádný další a John Glenn nadále plnil letový plán. Při závěrečném průletu nad australskou sledovací stanicí Muchea požádal Glenn naprosto formálním hlasem Gorda Coopera, aby informoval generála Shoupa, velitele námořní pěchoty, že třemi oběhy Země splnil podmínky pro minimální měsíční platové ohodnocení za čtyři hodiny letu, a také požádal o certifikaci za způsobilého pro zvýšení platu za pravidelné lety.

Řídící středisko nakonec rozhodlo, že nejbezpečnější variantou, s ohledem na nevědomost ohledně stavu tepelného štítu, bude po provedení brzdného zážehu nechat brzdné rakety na svém místě zespodu tepelného štítu, místo jejich odhození. V čase T+4:30:00, tedy po dokončení třetího oběhu, byla ukončena vědecká část mise. John Glenn se na palubě lodi Mercury Friendship 7 začal připravovat k návratu na mateřskou planetu. Krátce před zpětným zážehem kontroluje ustavení lodi v prostoru. Vzápětí nastává onen očekávaný zážeh, jež loď zbrzdí natolik, že se již neudrží na oběžné dráze, a začne se vracet zpět na Zemi. Tři trysky se po jedné zažehávají na deset sekund s pětisekundovým rozestupem. Vzhledem k problémům s ovládáním lodi během letu dorovnal loď do správného úhlu pro vstup do atmosféry Glenn manuálně.

Uplynulo pár okamžiků, než loď obklopilo ohnivé inferno. Malá plechovka padala v žáru několika tisíc stupňů Celsia obklopena ohnivou koulí vstříc sytě modrému Atlantiku. Kabina padala napříč celými Spojenými státy. Z útrob lodi John Glenn, tlačen do sedačky přetížením šplhajícím se k osmi g, sledoval malé ohnivé úlomky, jež se míhaly za oknem lodě. V tu chvíli nemohl dělat nic jiného než doufat, že ony úlomky pocházejí pouze ze zpětných raket. Pokud by byly i z tepelného štítu, zbývalo by mu jen několik posledních sekund života.

Po několika málo minutách přišla obrovská úleva, když John Glenn zaslechl hvízdot rychlého letu atmosférou. V čase T+4:49:38 po startu byl uvolněn výtažný padák. Desítky lidí v řídícím středisku propukly v jásot, když se na komunikační lince ozvalo “Hello, Cape. Friendship 7, Do you receive?”. Vzápětí se z těchto slov radovala už polovina obyvatel planety. Ve výšce 6 km nad povrchem se otevřel ventil vpouštějící do lodi čerstvý vzduch pro vyrovnání tlaku. Ve třech kilometrech byl uvolněn i hlavní padák. Deset sekund před přistáním byl uvolněn tepelný štít a nafouknut přistávací vak. Čtyři hodiny, padesát pět minut a třicet sekund po startu loď jemně dosedla na hladinu Atlantského oceánu.

17 minut po přistání se k Friendship 7 dostal torpédoborec USS Noa, který loď vyzvedl na svoji palubu, stejně jako Johna Glenna. Astronaut byl po letu unavený, zpocený a měl žízeň. Jinak byl ve výborné náladě bez jediného zranění. USA se staly druhým státem v dějinách, kterému se podařilo dostat člověka na oběžnou dráhu. John Herschel Glenn Jr. vykonal takřka pětihodinovou vesmírnou misi a třikrát oběhl planetu Zemi.

 

V příštím díle: Šest desetiletí amerických pilotovaných misí