Šest desetiletí od vstupu USA na oběžnou dráhu – John Glenn Mercury Friendship 7 (1/5)
Právě v těchto dnech si připomínáme asi vůbec největší kosmické výročí celého roku 2022. V neděli dvacátého února totiž uplyne přesně šedesát let od prvního letu amerického občana na oběžnou dráhu. Tímto vyvoleným byl dnes již legendární John Glenn. Rozhodl jsem se tedy si toto výročí co nejdůstojněji připomenut, a jak lépe než rovnou pětidílným seriálem na počest této historické události. V tomto seriálu si postupně připomeneme dějiny programu Mercury, techniku užitou v tomto programu, osobu samotného Johna Glenna, historický let Mercury Friendship 7, i pozdější směřování americké kosmonautiky.
Díl 1. – Dějiny programu Mercury
Roku 1949, jen čtyři roky po konci druhé světové války se rozhořela studená válka mezi USA a SSSR a de facto mezi celým západním a východním světem. Obě tyto velmoci disponovaly i díky zajatým německým inženýrům určitými raketovými technologiemi, vycházejícími především ze střely V2, vojenské zbraně nacistů vyvinuté za druhé světové války. Ze začátku jich však bylo využíváno pouze pro výškové nebo dálkové lety, za účelem testu rakety jako nosiče jaderné hlavice na nepřátelské území, ale postupně k nim konečně začala cestu nacházet i vědecká komunita prostřednictvím přístrojů umístěných na samém vrcholu rakety při výškových letech až do kosmického prostoru. Opravdové vesmírné lety tehdy však stále patřily do sféry sci-fi, minimálně v USA.
4. října 1957, bez jakéhokoliv předchozího varování se od základu změní situace a vypuštěním sovětské družice Sputnik 1 na oběžnou dráhu Země je zahájen kosmický věk lidstva. I přesto, že Američané disponovali oproti Sovětům mnohem lepšími německými inženýry v čele s Wernherem von Braunem, ve své jistotě, že jsou vyspělejší než SSSR jim nedali prostor. Jednalo se o jedno z historicky největších ponížení USA, země, která si do té doby byla jista svou pozicí světové technologické špičky. Tento den však jejich představy obrátil naruby, nejenže byly poníženy z vědeckého hlediska, nýbrž pokud má někdo raketu silnou natolik, že dokáže umístit satelit na oběžnou dráhu, není problém aby se takováto raketa s jadernou hlavicí dostala za pár minut z SSSR do Washingtonu.
Američané se snaží hbitě reagovat, situace ve společnosti je ponurá, na rozdíl od nálady ignorujícího prezidenta Eisenhowera. Inženýři urychleně dokončují družici Vanguard, méně než dvoukilogramový satelit, jenž se měl pyšnit prvenstvím v dosažení oběžné dráhy. Hned 6. prosince se pokouší o jeho start, který ovšem končí jako potupný ohňostroj a po Sputniku a Lajce se stává dalším ukazatelem náhlé americké neschopnosti. Až 31. ledna následujícího roku se podaří úspěšně vypustit družici Explorer 1.
Každému je okamžitě jasné, že dalším cílem, o který se Sověti pokusí, je vyslání člověka na oběžnou dráhu. Ve své snaze dohnat SSSR z technického i armádního hlediska se Američané zaskočení Sputnikem rozhodují, že tentokrát už si nemohou dovolit prohru a na mnoha frontách se začíná pracovat na pilotovaném vesmírném programu. Civilní vesmírný program začne vznikat pod, za tímto účelem založenou agenturou, dnes již legendární NASA (National Aeronautics and Space Administration), která vznikla 1.října 1958 (legislativně bylo její založení schváleno již 29.července) ze své předchůdkyně NACA, jejíž primární oblastí bylo letectví. V 50. letech se sice také začala angažovat v kosmonautice, ale díky rychlému nástupu kosmického věku bylo potřeba nové, samostatné agentury. První cíl NASA je, jak jinak, dostat Američana do kosmického prostoru a na orbit.
Ani ne týden po vzniku NASA, 7. října 1958 byl schválen program Mercury. V této chvíli však není tím jediným na území USA. Pilotovaný kosmický program vyvíjí také armáda, jelikož ve vesmíru vidí další možné bojiště a také ideální možnost pro špionáž. Tehdy bylo jedinou možností špionáže na orbitě snímání na film v návratové kapsli, později doručený na Zemi, dálkový přenos dat, jako je tomu dnes, neexistoval. Armádní projekt nazývaný Dyna Soar se na rozdíl od civilního nezakládá na kuželovité kabině, ale na malých raketoplánech. Tento projekt však není nikdy realizován, a ani jeho následovníci, jako například orbitální stanice MOL.
5. listopadu 1958 je v rámci NASA založena pracovní skupina Space Task Group pod vedením budoucího ředitele JSC Roberta Gilrutha, která má za cíl zinicializovat pilotovaný vesmírný program. Ze začátku měla pouze 45 zaměstnanců, v zápětí se ale začala rychle rozrůstat. Skládala se z divize letových systémů, kterou vedl Max Faget, a divize operací pod vedením Chucka Matthewse, pod kterým tehdy pracoval i velmi známý pozdější letový ředitel Chris Kraft. Tato skupina položila základy projektu Mercury a v roce 1961 bylo místo ní založeno Manned Spacecraft Center (MSC) v Houstonu, dnes známé jako Johnson Space Center (JSC).
Oficiální cíle programu jsou dostat bezpečně kosmickou loď v první fázi do vesmíru, tedy balistický skok nad Kármánovu hranici ve výšce sto kilometrů nad povrchem, posléze ve druhé fázi i na oběžnou dráhu kolem naší domovské planety, a logicky také bezpečně zpět na matičku Zemi. Původním cílem programu bylo zřejmě 14 kosmických misí (počet se měnil), 7 suborbitálních a 7 orbitálních, ovšem bez jakékoliv další návaznosti. Již během vývoje je ale všem zainteresovaným jasné, že se Amerika schopnosti dostat člověka do kosmu jen tak nevzdá a minimálně díky studené válce na Mercury navážou další mise.
NASA prostřednictvím své skupiny STG (která díky své důležitosti spadala přímo pod Washingtonské ústředí NASA) v této chvíli stála před nelehkým úkolem, bylo totiž potřeba vyvinout vše od samého začátku. Zkonstruováním kosmické lodě počínaje, výstavbou kompletní infrastruktury pokračujíc a výběrem a výcvikem astronautů konče.
Vývojem lodi byl pověřen geniální konstruktér Max Faget, otec Mercury, Apolla i raketoplánů. Měl tedy pro kosmický výzkum v USA asi stejný význam, jako Wernher von Braun, nebo jako Koroljov v SSSR. Faget se svým týmem se mohli opřít o dřívější studie proveditelnosti lidského letu do vesmíru, většina ale byla na nich. Kosmická loď Mercury byla, jak se lidově říká, tak trochu “ušita horkou jehlou”, byla enormně malá, koneckonců dodnes se jedná o nejmenší pilotovanou kosmickou loď v dějinách. Dalším problémem byl výběr vhodného nosiče a samostatným příběhem se staly testovací lety, o tom však až příští týden.
Asi nejtěžším úkolem vůbec bylo vybrat a vycvičit astronauty. Nikdo ale nevěděl, kdo by tím astronautem však měl být. Přemýšlelo se například i nad cirkusovými akrobaty, volba nakonec padla, naprosto logicky, na testovací piloty. Byly nastaveny velmi přísné podmínky, které v celých USA splňovalo pouhopouhých 400 mužů. Zajímavostí je, že mnozí ani nebyli NASA kontaktováni a velká část kupodivu odmítla. V podstatě se ale nikdo nemohl divit, byli to piloti zvyklí létat několik hodin denně a nyní měli 2 roky procházet jeden simulátor za druhým a nespočet lékařských testů kvůli několika málo hodinám v plechovce bez křídel, která byla původně navržena jako plně automatická a piloti v ní by byli jen testovacími králíky?
Celý rok 1959 se nesl především v duchu výběru astronautů a zahájení jejich výcviku. Hned na jeho počátku byli kandidáti, jenž se dostali do vyšších kol výběru zváni na nespočet lékařských prohlídek i dalších testů ohledně jejich schopností. V dubnu však měli tímto úkolem pověření v NASA jasno. Dne 9. dubna se konala legendární tisková konference, kde bylo představeno všech sedm členů první skupiny astronautů NASA Virgil “Gus” Grissom, John Glenn, Scott Carpenter, Walter Schirra, Gordon Cooper a Donald Slayton. Astronauti, což bylo tehdy úplně nové slovo, se stali celonárodními celebritami a deník Life s nimi uzavřel tříletou smlouvu za půl milionu dolarů za exkluzivní přístup k sedmičce statečných, jak je tato skupina někdy nazývána. Ihned poté však museli nastoupit na náročné testy na letadlech, centrifugách a simulátorech, a také lékařské testy v mnoha institucích po celých Spojených státech, které byly především ve fázi prvotního výběru velmi přísné.
12. dubna 1961 Spojené státy utrží další obrovskou ránu. Ještě v nočních hodinách amerického času TASS oznamuje, že sovětský občan Jurij Gagarin byl vyslán na oběžnou dráhu planety Země. Celá americká společnost obdrží tímto úspěchem další tvrdou ránu. Ironií je, že kdyby se inženýři nerozhodli vykonat pro jistotu jeden testovací nepilotovaný let navíc, byl by prvním člověkem ve vesmíru Alan Shepard, který Gagarina následoval jen po necelých čtyřech týdnech. Boj o dosažení oběžné dráhy měli však Američané prohraný už delší dobu, Sověti se totiž úplně vyhnuli suborbitálním letům, čímž získali rozhodující náskok několika měsíců.
První americký let do vesmíru se odehrál 5. května 1961, trval 15 minut a vykonal ho Alan Shepard v kabině Freedom 7. Bylo to první povzbuzení po dlouhé době potupy a po celé Americe tento let rozpoutal obrovské nadšení, a také přesvědčil prezidenta Kennedyho ohledně významnosti, důležitosti a politické výhodnosti kosmických letů. Stejný kousek se povedl o pár měsíců později Virgilu Grissomovi v kabině Liberty Bell 7 jednadvacátého července. Po tomto letu se otevřela cesta k legendárnímu Friendship 7, o kterém si povíme za 3 týdny.
Popularita Shepardova letu změnila americký pohled na kosmonautiku. Rozhodli se, že do ní půjdou naplno, a chtěli dosáhnout předehnání Sovětů v něčem obrovském, proti čemuž bude první družice i člověk na orbitě nevýznamným úspěchem. Kennedy oslovil své poradce, aby posoudili, který cíl bude nejlepší – jestli oblet Marsu, let k Venuši, oblet Měsíce nebo velká orbitální stanice... Nakonec poradci a Lyndon B. Johnson doporučili misi na Měsíc.
Kennedy se do tohoto cíle nadchnul, jak už víme z jeho slavných projevů z Kongresu (I believe, that this nation...) a na obřím stadionu Rice University (We chose to go to the Moon...). Pouhých 20 dní po prvním americkém suborbitálním letu tak před zraky tisíců lidí oznamuje, že USA dostanou člověka na Měsíc a bezpečně zpět na Zemi do konce tohoto desetiletí. Tento ohromně odvážný návrh se promění, jak je všem známo doopravdy v realitu, ale o tom až v posledním díle.
V příštím díle: Technika a mise programu Mercury
Zdroje a doporučené odkazy:
[1] NASA: This New Ocean: A History of Project Mercury
[2] Tomáš Přibyl: Pětiletka pilotovaných kosmických letů
[3]ŠAMÁREK, Ondřej a Lukáš HOUŠKA. Vesmírné osudy. Brno: CPress, 2017. ISBN 978-80-264-1692-0