Úvodní strana  >  Články  >  Kosmonautika  >  Výzkum Venuše – 4. díl

Výzkum Venuše – 4. díl

Veněra na Venuši
Autor: TASS

Minulý díl jsme věnovali úspěchu sovětského programu v rámci mise Veněra 7 a z analýzy signálu původně utopeného v šumu se ukázalo, že chvíli vysílala z povrchu jiné planety jako první sonda v historii vůbec. Tento úspěch ještě zopakovalo pouzdro Veněry 8. Další velký úspěch zaznamenal americký Mariner 10, který jako první přinesl nádherné fotografie Venušiny atmosféry. Ačkoli šlo jen o průlet směrem k Merkuru, byl to úžasný počin. Hlavní snahou a nakonec i úspěchem dalších výprav ale bylo dostat na povrch sondu, která by jej vyfotografovala. Sedmdesátá léta 20. století však byla i ve znamení nových výsledků studia atmosféry.

Mariner 10

Záložní exemplář Marineru 10 Autor: Richard Kruse
Záložní exemplář Marineru 10
Autor: Richard Kruse
Sonda vpravdě legendární, tak by se dala krátce charakterizovat úspěšná desítka programu Mariner. Byla totiž první, která navštívila planetu Merkur. Provedla kolem něho celkem tři průlety a na dlouhá tři desetiletí přinesla informace, které překonal až výzkum sondy MESSENGER v letech 2008 až 2015. Sonda Mariner 10 však samozřejmě proletěla také kolem Venuše, jak je u mísí k Merkuru obvyklé. A byl to průlet, který přinesl první snímky Venuše a podobně jako v případě Merkuru, snímky, které dlouhá desetiletí zdobily nejednu publikaci o Sluneční soustavě.

Atlas SLV 3D se stupněm Centaur startuje se sondou Mariner 10 Autor: NASA
Atlas SLV 3D se stupněm Centaur startuje se sondou Mariner 10
Autor: NASA
Mariner 10 byl sedmou úspěšnou misí tohoto programu a návštěva Venuše byla také prvním gravitačním manévrem historie. Tělo sondy tvořil osmiboký hranol, o něco větší než u Marineru 5 (1,4 metru). K němu přiléhaly dva metr široké a 2,7 metru dlouhé solární panely. Sondu samozřejmě tvořila také parabolická vysokozisková anténa o průměru 1,4 metru a dlouhá nízkozisková. Další stěžeň byl opět vyhrazen magnetometru. V antisolární pozici byla umístěna platforma s kamerami (mírně otočná o dva stupně). Celková hmotnost sondy byla půl tuny, z toho 30 kg palivo a 80 kg vědeckého vybavení. Hlavní korekční motor používal jako palivo hydrazin a dále měla sonda tři korekční dusíkové motorky pro tříosou stabilizaci. K detekci sloužilo čidlo hvězdy Canopus a čidla sluneční. Počítač sondy umožňoval řízení ze Země, což se v průběhu mise osvědčilo. Vnitřek sondy byl tepelně izolován a po startu se rozbalil ještě tepelný protisluneční štít.33

Venuše z Marineru 10. RGB složenina snímků (filtry clear/blue) Autor: NASA/JPL/Ricardo Nunes
Venuše z Marineru 10. RGB složenina snímků (filtry clear/blue)
Autor: NASA/JPL/Ricardo Nunes
Vědecké přístroje byly určeny k měření vlastností atmosféry, povrchu a fyzikálních vlastností Merkuru a Venuše. Dále zde byl televizní snímač, měřič magnetického pole, plasmatu, infračervený radiometr, ultrafialový spektroskop a rádiové detektory. Poprvé byl experimentálně použit rádiový vysílač v pásmu X.

3. listopadu 1973 odstartovala raketa Atlas SLV-3D s urychlovacím stupněm Centaur-D1A. Sonda se dostala nejprve na parkovací dráhu kolem Země, odkud ji Centaur popohnal na přeletovou dráhu k Venuši. Po startu se neúplně vyklopil kryt elektrostatických analyzátorů, které tím byly vyřazeny z provozu. Také se zjistilo, že nefungují ohřívače televizních kamer a tak byly raději trvale zapnuty, aby nedošlo k poškození optiky.

Země a Měsíc z Marineru 10 Autor: NASA/JPL/Northwestern University
Země a Měsíc z Marineru 10
Autor: NASA/JPL/Northwestern University
 

Po deseti dnech letu došlo na korekční manévr. Zajímavé je, že krátce po něm si hvězdné čidlo přestalo hledět Canopa a místo toho se chytilo kousku odloupnuté barvy z nátěru sondy. Sonda se automaticky přenastavila zpět na Canopus, ale tento problém se během mise ještě několikrát zopakoval. Mariner 10 měl vůbec během letu řadu problémů, ale dařilo se je řešit a byla to jedna z prvních ukázek řešení problémů sondy na dálku. Jedním z problémů byly například opakované restarty palubního počítače a problémy hlavní komunikační antény.

Venuše v nepravých barvách ze snímků v UV záření Autor: NASA/JPL/Ricardo Nunes
Venuše v nepravých barvách ze snímků v UV záření
Autor: NASA/JPL/Ricardo Nunes

V lednu 1974 proběhla ultrafialová pozorování komety Kohoutek. Průlet kolem Venuše se odehrál 5. února 1974. Minimální vzdálenost činila 5768 km. Všichni samozřejmě především ocenili nádherné snímky Venuše. Snímky v UV ze Země sice odhalily slabé variace Venušiny atmosféry, ovšem bezprecedentní detaily, které sonda vyfotografovala, mnohé překvapily. Sonda také objevila, že plyn v atmosféře podléhá tzv. Hadleyově cirkulaci (na Zemi to odpovídá proudění v podobě pasátů a antipasátů, tedy když se vzduch u rovníku ohřeje a proudí ve vyšších vrstvách směrem k pólům a pak se vrací zpět k rovníku). Objevena byla rovněž rázová vlna ionosféry vůči slunečnímu větru a dále že Venuše má pokud vůbec, tak jen velmi slabé magnetické pole.

Z následujícího videa doporučujeme pasáž od času 3:14 věnovanou průletu kolem Venuše.

Sonda snímala Venuši až do 13. února a pořídila přes 4000 záběrů. Potvrdilo se, že atmosféra se otáčí zhruba jednou za čtyři dny, jak se zjistilo předtím už ze Země. Mariner 10 naměřil také čtyři inverzní vrstvy ve výškách 56, 61, 63, a 81 km, což napovědělo existenci několika oblačných vrstev. Výskyt vodíku ve vrchních vrstvách nakonec ukázal na to, že jej Venuše zachycuje ze slunečního větru.

Rokem 1974 se uzavírá kapitola všeobecného průzkumu planety pomocí průletů a sestupových sond. Další roky už přinesly přesnější pohled na oblaka Venuše a dočkali jsme se i pohledu na povrch planety.

Snímky povrchu

První roky let sedmdesátých byly pro planetární výzkum přelomové. Jak jsme právě zjistili, na povrch Venuše se v prosinci 1970 a v červenci 1972 dostala funkční přistávací pouzdra. V červenci a srpnu 1969 pořídily Marinery 6 a 7 další snímky Marsu a v prosinci 1971 dosedl přistávací modul mise Mars 3 a 20 sekund vysílal z povrchu. Kromě toho pracovaly i orbitální sondy Mars 2 a 3. V prosinci 1973 přiletěl Pioneer 10 poprvé k Jupiteru a v březnu 1974 přinesl Mariner 10 první snímky planety Merkur.

V roce 1972 také končí americký výzkum Měsíce misí Apollo 16 a 17, zatímco na sovětské straně končí nepovedené testy rakety N1. Luny 16 a 20 přivezly (1970 a 1972) alespoň drobné množství vzorků z Měsíce (101 a 30 g). Leden 1973 pozvedl sovětskou pověst díky Luně 21 a jejímu Lunochodu 2. Další pořádný sběr vzorků z Měsíce pomocí návratové sondy se nedařil a uspěla až v srpnu 1976 Luna 24. Sověti však ještě v roce 1975 vyslali dvě dosud nejúspěšnější mise k Venuši. Poprvé se skládaly z orbitálního a přistávacího modulu.

Veněra 9 a Veněra 10

Poprvé od roku 1961 Sověti vynechali příležitost startu k Venuši v každém okně. V roce 1973 proto žádné sondy neletěly, ale vše bylo směřováno k nové, mnohem dokonalejší sondě. Nacházíme se v období, kdy se v USA připravoval nákladný ambiciózní program Viking k průzkumu Marsu, plánovaný na rok 1975. Sověti se proto dobrovolně vzdali snahy duplikovat americký program a raději se zaměřili na co nejdokonalejší sondy k Venuši v jejich programu Veněra. Sovětský vesmírný výzkumný ústav IKI tehdy vedl fyzik Roald Sagdějev. Ten později vzpomínal, jak se museli vyrovnat s projektem v hodnotě 100 mil. rublů vs. 900 mil amerických dolarů v programu Viking. Výhodou průzkumu Venuše také bylo, že sondy se k ní dostanou rychleji, čímž byla větší šance, že se na sondě nic nepokazí. Kromě toho nosná raketa je schopna dostat k Venuši těžší sondu, což umožňovalo umístit na ni více zálohovaných přístrojů, a tím snížit riziko selhání, ve srovnání s letem k planetě Mars (u rakety Proton dělal tento rozdíl 700 kg).38

Díky úspěchu orbiterů u Marsu v roce 1971 bylo zřejmé, že by také orbitery k Venuši měly být založeny na této úspěšné sondě. Nicméně přistávací moduly se výrazně lišily. Zatímco u Marsu je nutné brzdit ve vysoké atmosféře pomocí kónického tepelného štítu, k Venuši se vyplatí vyslat kulové přistávací pouzdro a nechat jej padat víceméně volným pádem a až poté použít padákový systém.

Veněra 9-10, Orbiter

Orbiter Veněry 9 a 10 Autor: NPO Lavočkin
Orbiter Veněry 9 a 10
Autor: NPO Lavočkin
Orbitální části sond si vyžadovaly jen základní úpravy, vhodné pro let blíže ke Slunci, tedy především jiné solární panely a termoregulační systém. Zásadní změna v koncepci byla, že místo přímého spojení přistávacího modulu se Zemí, byla zvolena koncepce přenosu dat přes orbitální část, což výrazně navýšilo přenosovou rychlost a v konečném důsledku tedy přineslo obrovské množství dat navíc i možnost vyfotografovat povrch. Oproti Marsu, kde nejprve vstoupilo na oběžnou dráhu a pak přistávalo, u mise k Venuši se letělo přímo na přistávací trajektorii a po uvolnění pouzdra provedla orbitální část úhybný manévr. Načasování bylo takové, že v době vstupu do atmosféry už měla orbitální část za sebou naváděcí manévr na oběžnou dráhu.

Kromě hlavního úkolu, kterým bylo panoramatické snímání povrchu planety, umožňovala mise Veněry 9 a 10 mnoho dalších experimentů zahrnujících podrobné zkoumání oblačných vrstev, osvětlení v různých směrech, vysokých vrstev atmosféry, ionosféry a interakce s meziplanetárním prostředím. Nezanedbatelnou motivací byl také samotný cíl umístit poprvé na oběžnou dráhu Venuše umělou družici.

Pokud jde o detaily obou sond, podstatným faktorem bylo použití jiného nosiče, rakety Proton-K. Díky této konfiguraci mohly být sondy pětkrát těžší. V případě Veněry 9 to bylo 4936 kg a Veněra 10 vážila 5033 kg. Z toho asi jedna tuna bylo palivo a 1560 kg tvořila přistávací část (uvnitř 660 kg přistávací modul).18,37

Veněra 9 Autor: NASA
Veněra 9
Autor: NASA

Hlavní modul orbitální sondy byl vysoký 2,8 metru a k němu připojené solární panely měly rozpětí 6,7 metru. Menší solární panely, než u marsovské sondy z roku 1973 odpovídaly letu k Venuši, kde je více sluneční energie. Přebytečné teplo naopak pomáhal regulovat speciální radiátor. Spodní rozšířená část obsahovala pohonný systém. Centrální 1,1 metru široká sekce, obsahovala nádrže s palivem. Palubní počítač vyhodnocoval informace o poloze Slunce a hvězdy Canopus a podle toho pracoval tříosý stabilizační systém trysek a gyroskopů.

K pohonu sondy byl použit motor KTDU-425A. Motor měl být schopen pracovat nejméně sedmkrát během korekčních manévrů a poté u Venuše. Tah byl regulovatelný až na 50 %. Tentokrát byl motor pečlivě testován a to během celkem pěti pozemních zážehů. Také sondy prošly v letech 1974 a 1975 testováním v termální vakuové komoře.37

Orbitální sondy nesly celkem bohaté vědecké vybavení a na palubě byl i francouzské přístroje – ultrafialový spektrometr pro studium Lymanovy-alfa emise v okolí planety (vodík a deuterium v okolí planety) a další pro studium oblačnosti. Sověti dodali snímkovací kamery, infračervený radiometr, magnetometr, fotopolarimetr, detektory iontů a elektronů meziplanetárního prostředí a optický spektrometr.

Veněra 9-10, Přistávací moduly

Přistávací moduly byly zcela nové konstrukce. Základem byla 2,4 metru veliká koule, která měla ochránit samotný modul před vysokými teplotami při průchodu vysokou atmosférou. Také v případě této sondy bylo v plánu předchlazení přistávacích sond na –10 °C těsně před oddělením od orbitální části.

Veněra 9 přistávací modul Autor: Don P. Mitchell
Veněra 9 přistávací modul
Autor: Don P. Mitchell
Samotný přistávací modul uvnitř měl několik vrstev vnější i vnitřní tepelné izolace a samotný měl odolat tlaku až 10 MPa. Ve spodní části byla připevněna obruč, která pomohla tlumit dopad při přistání. V horní části byl přidělán prstenec, který sloužil jako aerodynamická brzda a byl zde padákový systém. Anténa kolem válcové horní části umožňovala komunikaci rychlostí až 256 bitů za sekundu, což bylo sice dost konzervativní, ale pořád zvýšení o dva řády.

Vybavení přistávacího modulu zahrnovalo především dvě panoramatické kamery, každá byla schopna snímat polovinu okolního prostoru. Kamery byly uvnitř a ven se dívaly pomocí periskopu přikrytého 1 cm tlustým křemenným sklem válcovitého tvaru, aby odolalo teplotě a tlaku na povrchu. Skla ústila 90 cm nad povrchem a pohled mířil šikmo dolů k povrchu a po stranách až k obzoru. Zorné pole 180°×40° bylo postupně skenováno a odesíláno, proto na surových snímcích vidíme mezery, které jsou následně dopočítány. Pro případ slabého osvětlení vezla Veněra také halogenové lampy, které mohly pomoci scénu osvítit (nakonec nebyly využity). Rozlišení kamer bylo 4 mm ve vzdálenosti metr od sondy.

Z dalšího vybavení pouzdra můžeme jmenovat klasicky teploměry a tlakoměry. K měření hustoty atmosféry byl na palubě opět akcelerometr a měření rychlosti větru umožnil dopplerovský experiment. Na povrchu pak měření větru prováděly anemometry umístěné nad prstencem. Výrazně vylepšené oproti Veněře 8 byly fotometry. Měřily radiaci směrem dolů i nahoru ve viditelném a infračerveném oboru.

Práce na přistávacím modulu Veněry 9 Autor: Don P. Mitchell
Práce na přistávacím modulu Veněry 9
Autor: Don P. Mitchell
 

Dále byl na palubě hmotnostní spektrometr, který mohl proměřit koncentrace různých molekul ve výškách od 34 do 63 km, tedy v oblačných vrstvách. Přístroj zvaný nefelometr (zákaloměr, tedy detektor mlhy) měl zjišťovat výskyt aerosolů. K tomu využíval polovodič, kterým se generoval úzký svazek infračerveného záření, které se po odrazu od aerosolů vracelo zpět. Tímto způsobem bylo možné také zjistit složení rozptylujících molekul.

K měření vlastností povrchu neslo přistávací pouzdro gama spektrometr. Tímto přístrojem lze detekovat radioaktivní prvky, jako je uran, thorium nebo draslík. Poměr těchto prvků pak pomáhá určit, zda jde např. o výlevné horniny, nebo jiný typ povrchu. Další přístroj, radiační hustoměr, dokázal určit hustotu půdy na povrchu. Byl proto připojen na výklopné tyči. Jako zdroj bylo použito Cesium 137.38

Veněra 9-10, Průběh mise

Pojďme se podívat na průběh mise. 8. června 1975 se odlepila z Bajkonuru raketa Proton-K s urychlovacím Blokem-D. Po dosažení kruhové parkovací dráhy se Blok-D zapálil a sonda 4V-1 č. 661 se vydala k Venuši. Od té chvíle byla pojmenována jako Veněra 9.

14. června se konal druhý start. I ten byl úspěšný a Veněra 10 byla na cestě. Let k Venuši pro zajímavost obnášel urazit vzdálenost 360 mil. km a trval čtyři a půl měsíce. Během letu sondy pravidelně komunikovaly se Zemí a uskutečnily se dva korekční manévry u každé z obou sond.

Veněra 9

20. října 1975 se Veněra 9 dostala do blízkosti Venuše a přistávací modul se oddělil. Poté byl proveden manévr, díky němuž se orbitální část dostala na mimokolizní dráhu. O dva dny později, 22. října, zapálila sonda svůj motor a tím byla navedena na eliptickou dráhu s parametry 1 510 × 112 200 km se sklonem 34° a oběžnou dobou 48 hodin 18 minut. Tím se stala první umělou družicí Venuše. Zvolená dráha umožnila nejméně 115 minut dlouhé komunikační okno mezi přistávacím modulem a oběžnou sondou v pozdních fázích sestupu a přistání.

Přistávací modul se mezitím spustil do atmosféry. Původní rychlost 10,7 km/s byla snížena na 250 m/s jako obvykle a ve výšce 65 km byla pomocí malého padáku odnesena pryč horní polovina kulového pouzdra. Po dalším zpomalení na 150 m/s se rozvinul menší brzdící padák a sonda začala vysílat. Po 15 sekundách práce tohoto padáku klesla rychlost na 50 m/s. Ve výšce 62 km se rozevřel hlavní padák (tvořený třemi 4m vrchlíky) a čtyři sekundy na to se oddělila spodní polovina kulového obalu. Po 20 minutách sestupu na padáku došlo k jeho oddělení a zbytek sestupu probíhal volným pádem. Sonda nakonec dosedla rychlostí 7 m/s (25 km/h). Parádní animaci popsaného sestupu má Anatolij Zak na svém webu.

Během sestupu na padáku byla důkladně měřena rychlost větru, teplota, tlak, osvětlení a také byly hledány stopy vodních par. Ačkoli po oddělení padáku rychlost sestupu narůstala, postupně zase začala klesat díky aerodynamické brzdě, přesně jak bylo očekáváno.

Opět bylo potvrzeno, že rychlost větru ve výškách 20 až 40 km je velká, nárazy dosahovaly 30 až 36 m/s. Zato od výšky 10 km bylo opět klidno.

Veněra 9 dosedla na odvrácené straně planety při pohledu ze Země (samozřejmě na denní polokouli). Místo přistání má souřadnice 32° s. š. a 291° délky v oblasti Beta Regio. Dnes víme, že toto místo leží asi 2 kilometry nad průměrnou úrovní povrchu.

Ihned po přistání se měly odstřelit krytky kamer a dvojice kamer měla začít snímat okolí. Nakonec bylo zjištěno, že jedna krytka zůstala a snímala se jen polovina panoramatu. Hustotní senzor se vyklopil na povrch správně. Nicméně i tak pracovalo pouzdro úspěšně po dobu 53 minut. Snímání začalo dvě minuty po přistání a data byla okamžitě předávána orbitální části, která je ihned předávala na Zemi. Dnes víme, že konec komunikace nezapříčinily podmínky, jak bylo často uváděno, ale že zkrátka skončilo komunikační okno mezi oběma sondami.

Veněra 9 měla dost času nasnímat panorama zleva doprava v úhlu 174° a poté ještě zprava doleva v délce 124°. Odeslání dat trvalo asi půl hodiny. První snímky ukázaly kamenitý povrch s mnoha plochými balvany až deset metrů velkými a překvapivě málo se vyskytujícím pískem mezi nimi. Většina plochých kamenů měla velikost kolem půl metru a výšku 15 až 20 cm. Pozoruhodné na vzhledu bylo, že kameny měly relativně ostré hrany, což nasvědčovalo buď jejich nízkému stáří, nebo relativně nízké erozní činnosti.

Veněra 9, foto povrchu. Originální snímek byl speciálními postupy upraven tak, aby byl pokryt celý dynamický rozsah a zobrazoval se přirozeně na monitoru. Postup úprav je vidět shora dolů Autor: Don P. Mitchell
Veněra 9, foto povrchu. Originální snímek byl speciálními postupy upraven tak, aby byl pokryt celý dynamický rozsah a zobrazoval se přirozeně na monitoru. Postup úprav je vidět shora dolů
Autor: Don P. Mitchell
 

Přistávací modul skončil nakloněný o 30° a kamera tak viděla jen kolem sta metrů daleko. Přesto vědce překvapila dobrá dohlednost. Počasí v místě přistání: lehký opar, teplota 455 ± 5 °C, tlak 85 ± 3 atmosfér, vítr 0,4 až 0,7 m/s. Při tak velkém tlaku by zvířený prach při dosednutí vypadal asi jako když narazí trup ponorky do mořského dna. Proto se brzy po přistání usadil.

Veněra 10

22. října 1975 zaznamenala Veněra 9 téměř dokonalý úspěch, nebýt jedné krytky kamery. Mezitím už byla na příletové dráze také Veněra 10. Obě části se opět oddělily dva dny před příletem a 25. října začal přistávací manévr a orbitální část se dostala na oběžnou dráhu. Tentokrát šlo o elipsu s minimální vzdáleností 1 620 km od Venuše a maximem 113 900 km. Sklon dráhy byl 29,30° a doba oběhu činila 49 hodin a 8 minut.

Mezitím přistávací modul vstoupil do atmosféry a po zopakování přistávací sekvence Veněry 9 dosedl po 75 minutách letu atmosférou na povrch. Teplotní a tlakový profil přistání vypadal takto: výška 42 km – 3,3 atm – 158 °C, 15 km – 37 atm – 363 °C a na povrchu 91 ± 3 atm a 464 ± 5 °C. Vítr na povrchu 0,8 až 1,3 m/s.

K přistání došlo asi 2 000 km jižně od místa přistání devítky, na souřadnicích 16° s. š. a 291° délky. I toto místo přistání se nachází na okraji Beta Regio v podoblasti Hyndla Regio.

Také v případě Veněry 10 se neodstřelila jedna z krytek a tak vidíme jen polovinu panorámatu. Nicméně data byla vysílána po dobu 65 minut, což bohatě pokrylo celý viditelný poloprostor. Na snímcích je pochmurná krajina kamenité pouště s plochými balvany zanořenými do tmavého písku. Dohlednost byla díky malým nerovnostem mnohem větší, než u Veněry 9.

Povrch Venuše vyfotografovaný Veněrou 10 Autor: Don P. Mitchell
Povrch Venuše vyfotografovaný Veněrou 10
Autor: Don P. Mitchell

Odrazivost povrchu byla určena oběma sondami na 6 %. Hustota hornin byla v obou případech určena na 2,7 až 2,9 g/cm3, což odpovídá pozemským čedičovým horninám, jaké se vylévají na Zemi například v oblasti oceánského hřbetu. Představa, že Venuše je geologicky aktivní, by díky výsledkům těchto měření a snímkům, byla lákavá.

Měření atmosféry a snímky planety

Oba přistávací moduly přispěly také k pestré mozaice podrobností o Venušině atmosféře a oblacích. Z měření nefelometru a fotometrů vyplývala existence spodní vrstvy oblačnosti ve výškách kolem 48 km, pod kterou byla ještě vrstva zákalu asi do výšky 25 km. Šlo o celkem průhlednou vrstvu s dohledností na kilometry, kde se nachází velmi malé kapičky, podobně jako v mlze na Zemi, ale menší. Byly detekovány tři výraznější vrstvy oblak – ve výškách 60 až 57 km, 57 až 52 km a 52 až 49 km. Z hodnoty indexu lomu světla 1,46 (více než sklo, voda nebo led) bylo patrné, že oblaka tvoří kapičky kyseliny sírové. Z měření vyplynulo silné pohlcování modré barvy spektra, pod oblaky proto panuje výrazný oranžový nádech krajiny. Od výšky 25 km až k povrchu však byla atmosféra průhledná bez aerosolů.18

Příklad snímků orbitálními moduly Veněry 9 a 10 Autor: Don P. Mitchell
Příklad snímků orbitálními moduly Veněry 9 a 10
Autor: Don P. Mitchell

Po přistání sond pokračovaly ve výzkumu orbitery. Zkoumala se vysoká atmosféra i oblačné vrstvy. Prováděla se měření denní i noční strany. Byl to první dlouhodobý experiment z oběžné dráhy a slavil všeobecně úspěch, ačkoli obě se odmlčely tři měsíce po příletu v důsledku poruchy vysílače.

Fascinující mise k Venuši se zaměřením na výsledky Veněry 9 a 10 shrnuje neméně zajímavé video.

Zdroje informací:

18 Wesley T. Huntress, JR., Mikhail Ya Marov, Soviet Robots in the Solar System: Mission Technologies and Discoveries, New York, Springer, 2011

33 Mariner 10. NASA Space Science Data Coordinated Archive [online]. 2016 [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z: http://nssdc.gsfc.nasa.gov/nmc/spacecraftDisplay.do?id=1973-085A

37 Veněra 9 a 10. Russianspaceweb [online]. 2001 [cit. 20. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.russianspaceweb.com/venera75.html

38 První snímky z povrchu Venuše. Don P. Mitchell [online]. 2004 [cit. 20. 5. 2016]. Dostupné z: http://mentallandscape.com/V_Lavochkin2.htm



Převzato: Kosmonautix.cz



Seriál

  1. Výzkum Venuše – 1. díl
  2. Výzkum Venuše – 2. díl
  3. Výzkum Venuše – 3. díl
  4. Výzkum Venuše – 4. díl
  5. Výzkum Venuše – 5. díl
  6. Výzkum Venuše – 6. díl
  7. Výzkum Venuše – 7. díl
  8. Výzkum Venuše – 8. díl
  9. Výzkum Venuše – 9. díl


O autorovi

Martin Gembec

Martin Gembec

Narodil se v roce 1978 v České Lípě. Od čtení knih se dostal k pozorování a fotografování oblohy. Nad fotkami pak vyprávěl o vesmíru dospělým i dětem a u toho už zůstal. Od roku 1999 vede vlastní web a o deset let později začal přispívat i na astro.cz. Nejraději fotografuje noční krajinu s objekty na obloze a komety. Od roku 2019 je vedoucím planetária v libereckém science centru iQLANDIA a má tak nadále možnost věnovat se popularizaci astronomie mezi mládeží i veřejností.

Štítky: Mariner 10, Veněra 10, Veněra 9, Výzkum Venuše


13. vesmírný týden 2024

13. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 25. 3. do 31. 3. 2024. Měsíc bude v úplňku a bude vidět stále později v noci. To umožní lepší pozorování komety 12P/Pons-Brooks. Na večerní obloze doplňuje jasný Jupiter ještě Merkur, který je v pondělí v maximální elongaci. Aktivitu Slunce oživily především dvě pěkné oblasti se skvrnami a hned následovaly i silné erupce. Na Sojuzu letí poprvé dvě ženy najednou. Ke startu se chystá poslední raketa Delta IV Heavy. Před 50 lety získala první detailní snímky Merkuru sonda Mariner 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

kometa 12P/Pons-Brooks v souhvězdí Labutě

Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2024 obdržel snímek „Kometa 12P/Pons-Brooks v souhvězdí Labutě“, jehož autorem je Jan Beránek.   Vlasatice, dnes jim říkáme komety, budily zejména ve středověku hrůzu a děs nejen mezi obyčejnými lidmi. Možná více se o ně zajímali panovníci.

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Kometa 12P na soumračném nebi

Když počasí nespolupracuje.

Další informace »