Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Ceres: voda, kam se podíváš

Ceres: voda, kam se podíváš

Zastoupení vodíku jeden metr pod povrchem asteroidu Ceres
Autor: NASA/JPL-Caltech/UCLA/ASI/INAF

Na první letmý pohled trpasličí planeta Ceres, největší těleso v hlavním pásu planetek, nevypadá jako ledové těleso. Fotografie pořízené kosmickou sondou NASA s názvem Dawn odhalily tmavý, velmi kráterovaný svět, jehož nejjasnější oblasti jsou tvořeny solemi s vysokou odrazivostí – nikoliv vodním ledem. Avšak v nově publikované studii vědci zveřejnili důkazy pro přítomnost ledu na povrchu nebo blízko pod povrchem trpasličí planety Ceres. Objev astronomové publikovali na setkání Americké geofyzikální společnosti v San Franciscu v roce 2016.

Tyto studie podporují představu, že vodní led se oddělil od horniny v rané fázi vývoje planetky Ceres, kdy se vytvořila vrstva kůry bohatá na led, který zůstal v blízkosti povrchu po celou dobu historie Sluneční soustavy,“ říká Carol Raymond, zástupce hlavního vědeckého pracovníka mise Dawn, NASA, Jet Propulsion Laboratory, Pasadena, Kalifornie.

Přítomnost vodního ledu na jiných planetárních tělesech je důležitá, protože to je nezbytná ingredience pro výskyt života v podobě, v jaké jej známe na Zemi. „Na základě objevu těles, která byla na vodní led bohatá v dávné minulosti, můžeme dospět k předpokladu, kde mohl život existovat v raném období vývoje Sluneční soustavy,“ říká Carol Raymond.

Nejsvrchnější vrstvy povrchu trpasličí planety Ceres jsou bohaté na vodík ve vysokých koncentracích od středních až po vysoké šířky od rovníku planetky – v souladu s rozšířeným výskytem vodního ledu. Vyplývá to z nové studie publikované v časopise Science.

Led na povrchu planetky Ceres není lokalizován jen v několika kráterech. Je všudypřítomný, nachází se v blízkosti povrchu, především v oblastech vzdálenějších od rovníku,“ říká Thomas Prettyman, hlavní vědecký pracovník pro přístroj GRaND (Gamma Ray and Neutron Detector) na palubě kosmické sondy Dawn, se sídlem v Planetary Science Institute, Tucson, Arizona.

Výzkumníci použili přístroj GRaND k určení koncentrací vodíku, železa a draslíku v nejsvrchnější vrstvě horniny hluboké asi jeden metr. Přístroj GRaND měřil počet a energii záření gama a neutronů vyzařovaných z povrchu trpasličí planety Ceres. Neutrony jsou produkovány v případě, že galaktické kosmické záření interaguje s povrchem planetky Ceres. Některé neutrony jsou absorbovány v povrchové vrstvě horniny, zatímco jiné unikají do okolního vesmíru. Protože vodík zpomaluje neutrony, je zde souvislost s menším počtem unikajících neutronů. Vodík může být na asteroidu Ceres pravděpodobně v podobě zmrzlé vody, která je tvořena dvěma atomy vodíku a jedním atomem kyslíku.

Je pravděpodobné, že spíše než o vrstvu pevného ledu se jedná o porézní směs kamenitého materiálu, ve kterém led zaplňuje póry, zjistili vědci. Data z přístroje GRaND ukazují, že směs obsahuje přibližně 10 % (váhových) ledu.

Tyto závěry potvrzují předpověď vyslovenou před třemi desetiletími, že led může přetrvávat miliardy roků právě pod povrchem trpasličí planety Ceres,“ říká Thomas Prettyman. „Tento důkaz podporuje argumenty pro přítomnost vodního ledu v podpovrchové vrstvě i na dalších tělesech hlavního pásu planetek.“

Ceres obsahuje v povrchové vrstvě 100× více ledu než Vesta Autor: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA/PSI/LPI
Ceres obsahuje v povrchové vrstvě 100× více ledu než Vesta
Autor: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA/PSI/LPI
Ze zhotovených map povrchu planetky Ceres vyplývá, že se v povrchové vrstvě do hloubky kolem jednoho metru nachází zhruba 100× více vodíku, než bylo zjištěno při předcházejících měřeních u asteroidu Vesta. Na povrchu asteroidu Ceres (průměr 940 kilometrů) je přítomnost vodíku (a tedy nepřímo i vodního ledu) velmi stejnorodá s dramatickým navýšením směrem k pólům (viz obrázek v úvodu článku). Severní pól leží uprostřed modré oblasti, kde je vodního ledu nejvíce. Podle současných představ se uvnitř trpasličí planety Ceres nachází silikátové jádro, které je obaleno vrstvami s vysokým obsahem vodního ledu. Nejsvrchnější část tělesa tvoří tenká kůra obsahující prach a vodní led.

Proč nemá ledový povrch Ceres světlou barvu a místo toho je velmi tmavý a odráží pouze 9 % dopadajícího slunečního světla? Ceres pravděpodobně obsahuje velké množství nejrůznějších hornin bohatých na uhlík, nacházejících se v primitivních meteoritech, tzv. uhlíkatých chondritech. Ty v průběhu času nespočetněkrát dopadly na povrch asteroidu Ceres, což vedlo ke vzniku výtrysků drobného materiálu, který se rozprostřel po okolním povrchu. Jedná se o směs uhlíkem naplněného prachu a vodního ledu.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] phys.org
[2] skyandtelescope.com

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Trpasličí planeta Ceres, Vodní led


33. vesmírný týden 2026

33. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 10. 8. do 16. 8. 2026. Měsíc bude v novu a nastane výrazné částečné zatmění Slunce, v části Evropy jako úplné. Venuše je vidět lépe přes den a večer je velmi nízko nad západním obzorem. Po půlnoci je už vidět Saturn a Neptun, ráno uvidíme Merkur, Mars a Uran. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Perseid. Zjasnila kometa 220P/McNaught a je dostupná i malým triedrem. Dopad Falconu 9 na Měsíc nevyvolal nijak zásadní oblak hmoty. Před 60 lety začal mapovat Měsíc Lunar Orbiter 1.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Srpková mlhovina a Mýdlová bublina

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2026 obdržel snímek Václava Kubeše „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ je nejen název snímku, ale především označení objektů, s jejichž portrétem zvítězil Václav Kubeš v soutěži Česká astrofotografie měsíce. Tento

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

220P/McNaught – kométa, ktorá prekvapila druhýkrát

V skorých ranných hodinách 9. augusta 2026 som namieril ďalekohľad na krátkoperiodickú kométu 220P/McNaught, ktorá sa v uplynulých dňoch postarala o nečakané prekvapenie. Ešte koncom júla mala jasnosť približne 13.–14. magnitúdy, no začiatkom augusta prešla výrazným výbuchom aktivity a náhle zjasnela až približne na 6.–7. magnitúdu. Z nenápadného telesa určeného skôr pre fotografické pozorovania sa tak na krátky čas stal objekt dostupný aj väčším binokulárom. Zaujímavé je, že nejde o prvé podobné prekvapenie počas jej súčasného návratu k Slnku. Už na prelome mája a júna 2026 zaznamenala 220P/McNaught mimoriadne mohutný outburst, pri ktorom zjasnela približne o 9 až 10 magnitúd a dosiahla jasnosť okolo 8. magnitúdy. Počas nasledujúcich týždňov postupne zoslabla späť k 14. magnitúde, takže sa očakávalo ďalšie pozvoľné slabnutie. Namiesto toho však začiatkom augusta prišla druhá veľká erupcia, tentoraz dokonca s ešte vyššou výslednou jasnosťou. Na fotografii je dobre viditeľná rozsiahla zelenkastá plynná koma, obklopujúca veľmi jasnú a silne kondenzovanú centrálnu oblasť. Z nej vystupuje výrazná pretiahnutá štruktúra, ktorá dodáva kométe nezvyčajný kvapkovitý vzhľad. Zelené sfarbenie komy spôsobuje predovšetkým fluorescencia molekúl dvojatómového uhlíka C₂ vystavených ultrafialovému žiareniu Slnka. Pozorovania po júnovom výbuchu navyše ukázali, že 220P bola na C₂ pomerne bohatá a vykazovala aj výrazný prachový chvost. 220P/McNaught patrí medzi kométy Jupiterovej rodiny. Okolo Slnka obehne približne raz za 5,5 roka a pri tomto návrate prešla perihéliom 14. júna 2026 vo vzdialenosti približne 1,56 AU od Slnka. Objavil ju austrálsky astronóm Robert H. McNaught 20. mája 2004 na snímkach zo Siding Spring Observatory. V čase môjho fotografovania 9. augusta sa kométa nachádzala v súhvezdí Veľryby, približne 1,65 AU od Slnka a 1,22 AU od Zeme. Čo presne stojí za dvojicou takýchto výrazných výbuchov aktivity, zatiaľ nie je isté. Podobné udalosti môžu súvisieť s náhlym odkrytím čerstvého prchavého materiálu, kolapsom časti povrchu jadra alebo jeho čiastočnou fragmentáciou. Práve nepredvídateľnosť komét však robí ich pozorovanie mimoriadne zaujímavým – a 220P/McNaught v roku 2026 ukazuje, že aj zdanlivo nenápadná periodická kométa dokáže pripraviť veľmi výrazné prekvapenie. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 14x90sec. R, 12x90sec. G, 12x90sec. B, 15x60sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 9.8.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »