Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Ceres: voda, kam se podíváš

Ceres: voda, kam se podíváš

Zastoupení vodíku jeden metr pod povrchem asteroidu Ceres
Autor: NASA/JPL-Caltech/UCLA/ASI/INAF

Na první letmý pohled trpasličí planeta Ceres, největší těleso v hlavním pásu planetek, nevypadá jako ledové těleso. Fotografie pořízené kosmickou sondou NASA s názvem Dawn odhalily tmavý, velmi kráterovaný svět, jehož nejjasnější oblasti jsou tvořeny solemi s vysokou odrazivostí – nikoliv vodním ledem. Avšak v nově publikované studii vědci zveřejnili důkazy pro přítomnost ledu na povrchu nebo blízko pod povrchem trpasličí planety Ceres. Objev astronomové publikovali na setkání Americké geofyzikální společnosti v San Franciscu v roce 2016.

Tyto studie podporují představu, že vodní led se oddělil od horniny v rané fázi vývoje planetky Ceres, kdy se vytvořila vrstva kůry bohatá na led, který zůstal v blízkosti povrchu po celou dobu historie Sluneční soustavy,“ říká Carol Raymond, zástupce hlavního vědeckého pracovníka mise Dawn, NASA, Jet Propulsion Laboratory, Pasadena, Kalifornie.

Přítomnost vodního ledu na jiných planetárních tělesech je důležitá, protože to je nezbytná ingredience pro výskyt života v podobě, v jaké jej známe na Zemi. „Na základě objevu těles, která byla na vodní led bohatá v dávné minulosti, můžeme dospět k předpokladu, kde mohl život existovat v raném období vývoje Sluneční soustavy,“ říká Carol Raymond.

Nejsvrchnější vrstvy povrchu trpasličí planety Ceres jsou bohaté na vodík ve vysokých koncentracích od středních až po vysoké šířky od rovníku planetky – v souladu s rozšířeným výskytem vodního ledu. Vyplývá to z nové studie publikované v časopise Science.

Led na povrchu planetky Ceres není lokalizován jen v několika kráterech. Je všudypřítomný, nachází se v blízkosti povrchu, především v oblastech vzdálenějších od rovníku,“ říká Thomas Prettyman, hlavní vědecký pracovník pro přístroj GRaND (Gamma Ray and Neutron Detector) na palubě kosmické sondy Dawn, se sídlem v Planetary Science Institute, Tucson, Arizona.

Výzkumníci použili přístroj GRaND k určení koncentrací vodíku, železa a draslíku v nejsvrchnější vrstvě horniny hluboké asi jeden metr. Přístroj GRaND měřil počet a energii záření gama a neutronů vyzařovaných z povrchu trpasličí planety Ceres. Neutrony jsou produkovány v případě, že galaktické kosmické záření interaguje s povrchem planetky Ceres. Některé neutrony jsou absorbovány v povrchové vrstvě horniny, zatímco jiné unikají do okolního vesmíru. Protože vodík zpomaluje neutrony, je zde souvislost s menším počtem unikajících neutronů. Vodík může být na asteroidu Ceres pravděpodobně v podobě zmrzlé vody, která je tvořena dvěma atomy vodíku a jedním atomem kyslíku.

Je pravděpodobné, že spíše než o vrstvu pevného ledu se jedná o porézní směs kamenitého materiálu, ve kterém led zaplňuje póry, zjistili vědci. Data z přístroje GRaND ukazují, že směs obsahuje přibližně 10 % (váhových) ledu.

Tyto závěry potvrzují předpověď vyslovenou před třemi desetiletími, že led může přetrvávat miliardy roků právě pod povrchem trpasličí planety Ceres,“ říká Thomas Prettyman. „Tento důkaz podporuje argumenty pro přítomnost vodního ledu v podpovrchové vrstvě i na dalších tělesech hlavního pásu planetek.“

Ceres obsahuje v povrchové vrstvě 100× více ledu než Vesta Autor: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA/PSI/LPI
Ceres obsahuje v povrchové vrstvě 100× více ledu než Vesta
Autor: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA/PSI/LPI
Ze zhotovených map povrchu planetky Ceres vyplývá, že se v povrchové vrstvě do hloubky kolem jednoho metru nachází zhruba 100× více vodíku, než bylo zjištěno při předcházejících měřeních u asteroidu Vesta. Na povrchu asteroidu Ceres (průměr 940 kilometrů) je přítomnost vodíku (a tedy nepřímo i vodního ledu) velmi stejnorodá s dramatickým navýšením směrem k pólům (viz obrázek v úvodu článku). Severní pól leží uprostřed modré oblasti, kde je vodního ledu nejvíce. Podle současných představ se uvnitř trpasličí planety Ceres nachází silikátové jádro, které je obaleno vrstvami s vysokým obsahem vodního ledu. Nejsvrchnější část tělesa tvoří tenká kůra obsahující prach a vodní led.

Proč nemá ledový povrch Ceres světlou barvu a místo toho je velmi tmavý a odráží pouze 9 % dopadajícího slunečního světla? Ceres pravděpodobně obsahuje velké množství nejrůznějších hornin bohatých na uhlík, nacházejících se v primitivních meteoritech, tzv. uhlíkatých chondritech. Ty v průběhu času nespočetněkrát dopadly na povrch asteroidu Ceres, což vedlo ke vzniku výtrysků drobného materiálu, který se rozprostřel po okolním povrchu. Jedná se o směs uhlíkem naplněného prachu a vodního ledu.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] phys.org
[2] skyandtelescope.com

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Trpasličí planeta Ceres, Vodní led


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »