Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Evropská mise k výzkumu Slunce poprvé zakotví v libračním bodě L5

Evropská mise k výzkumu Slunce poprvé zakotví v libračním bodě L5

Evropská sonda k výzkumu Slunce z libračního bodu L5
Autor: ESA

Na únor 2020 přesunula ESA vypuštění kosmické sondy Solar Orbiter k výzkumu Slunce. Ke slunečnímu povrchu se má přiblížit na vzdálenost 42,5 miliónu km. Při průletu budou přístroje sondy mířit stále na stejné místo na Slunci, budou tedy provádět dlouhodobý výzkum jedné oblasti. Po sedmiletém výzkumu bude dráha sondy upravena tak, aby mohla lépe studovat polární oblasti. Avšak již nyní byl vyhlášen konkurs na návrh nové sondy, která bude vůbec poprvé studovat naši hvězdu z Lagrangeova libračního bodu L5 soustavy Slunce-Země.

Život v blízkosti hvězdy je riskantní záležitostí a rozmístění kosmických sond na různé dráhy je velmi důležité za účelem pozorování náhlých a rychlých změn sluneční aktivity a poskytnutí včasného varování před možným škodlivým vlivem kosmického počasí. Evropská kosmická agentura ESA nyní hledá možnosti, jak to ještě lépe vyřešit.

Po většinu dnů je naše Slunce obvykle klidné a poskytuje vhodné prostředí s dostatečným množstvím tepla a světla, které udržuje na planetě Zemi příznivé podmínky pro život. Avšak stejně tak, jak Slunce ovlivňuje počasí na Zemi, sluneční aktivita je zodpovědná za narušování okolního kosmického prostředí, což je označováno termínem „kosmické počasí“. Kromě nepřetržitého proudu elektricky nabitých částic Slunce periodicky vyvrhuje miliardy tun hmoty, která se vzdaluje od Slunce v podobě obrovských oblaků plazmy jako tzv. „coronal mass ejections“ CME (tj. výronů koronální hmoty). Při zasažení Země způsobí geomagnetické bouře, polární záře, rušení rádiového signálu a v horším případě i výpadky proudu v rozvodných sítích.

Tato obrovská oblaka hmoty obvykle míjejí Zemi. Avšak při jejím zasažení naruší bublinu ochranného magnetického pole Země a horní vrstvy atmosféry, následně ovlivňují satelity na vysokých oběžných drahách, kosmickou navigaci, flotilu komunikačních družic, pozemní elektrickou rozvodnou síť a mnoho dalších faktorů. Varování před těmito událostmi by bylo nesmírně užitečné: nedávná studie ESA odhadla finanční dopad na Evropu v důsledku extrémních událostí kosmického počasí, který může být zhruba 15 biliónů euro.

Jeden případ za všechny: průměrná událost kosmického počasí může ovlivnit elektrickou rozvodnou síť, která zajišťuje dodávky elektrické energie do domácností, nemocnic a škol. Zlepšené varování před rozsáhlejšími událostmi by umožnilo operátorům rozvodných sítí realizovat včasná opatření k ochraně elektrického vedení a zajistit bezpečnou dodávku energií.

Lagrangeovy librační body soustavy Slunce-Země Autor: NASA/WMAP Science Team
Lagrangeovy librační body soustavy Slunce-Země
Autor: NASA/WMAP Science Team
Jedním z nejlepších způsobů pozorování rychlých změn sluneční aktivity je strategické umístění kosmické sondy poněkud stranou od našeho přímého pohledu na Slunce, takže by mohla pozorovat nebezpečnou stranu Slunce ještě předtím, než se natočí směrem k nám,“ říká Juha-Pekka Luntama, který je zodpovědný za problematiku kosmického počasí v kontrolním středisku ESA v Darmstadtu, určeném pro řízení satelitů na oběžné dráze.

Jednou z výhodných poloh je librační bod L5, který se nachází 60° za Zemí na její dráze kolem Slunce. Je to ideální místo pro sledování výronů koronální hmoty z „okraje“ Slunce, což nám dává možnost včasného varování a lepšího určení rychlosti a směru vyvržené hmoty.

Bude se jednat o první případ vyslání kosmické sondy do Lagrangeova libračního bodu L5 soustavy Slunce-Země. Doposud byl využíván bod L1 (leží ve vzdálenosti asi 1,5 miliónu kilometrů od Země směrem ke Slunci), a tudíž zde umístěné kosmické sondy se věnovaly výzkumu viditelné polokoule naší hvězdy. Tuto polohu využívá již více než 20 let například sonda SOHO. Na oběžnou dráhu kolem libračního budou L2 byly zase naváděny kosmické sondy ke sledování vzdáleného vesmíru.

Librační bod L5 je vynikající místo pro budoucí misi ESA ke sledování kosmického počasí, který poskytuje lepší pohled na dění na Slunci,“ říká Juha-Pekka Luntama. „Kosmická sonda bude poskytovat velmi důležitá data, která nám pomohou odhalit příchod vyvrženého materiálu k naší planetě, zlepšit naše předpovědi okamžiku jejího příletu k Zemi a zdokonalit naše znalosti o aktivních oblastech na Slunci, než se v důsledku rotace dostanou do přímého pohledu ze Země.“

V současné době ESA zahájila studie za účelem výběru nejlepšího návrhu. Pro evropská průmyslová a vědecká konsorcia zahrnující čelní odborníky na konstrukci kosmických systémů a přístrojů je zde možnost navrhnout kosmickou misi do oblasti libračního bodu L5. Na základě těchto výsledků představitelé ESA vyberou v průběhu 18 měsíců finální návrh k realizaci. Nová kosmická sonda k výzkumu Slunce by mohla být realizována v roce 2023.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] esa.int
[2] newatlas.com
[3] nature.com

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Lagrangeovy librační body, Kosmické počasí, Slunce


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »