Maximum meteorického roje Eta Aquarid

Radiant roje 

Meteory vylétají ze souhvězdí Vodnáře. Je škoda, že poloha radiantu v tomto souhvězdí na počátku května není pro Střední Evropu příliš výhodná, radiant stoupá totiž jen nízko nad obzor.

Je známé, že název roje je odvozen od souhvězdí, ze kterého meteory jakoby vylétají. V souhvězdí Vodnáře však leží hned několik radiantů, a proto je třeba názvy rojů odlišit, a to pomocí nejbližších hvězd k radiantu. Radiant η-Aquarid tedy leží velmi blízko hvězdy η Aqr.

Prach z Halleyovy komety

Meteory z tohoto roje pochází z prachové stopy komety 1P/Halley. Je vidět každých 75−76 let. Je nazvaná po Edmondu Halleyovi, který roku 1705 jako první předpověděl její návrat. Naposledy se objevila ve Sluneční soustavě v roce 1986, příště se objeví v roce 2061.

Země prochází její dráhou každoročně v pozdním dubnu a také v říjnu. Prvním rojem jsou tedy Eta Aquaridy a druhým Orionidy s maximem kolem 21. října.

První zmínky o roji

Oficiálně byly η-Aquaridy objeveny při plavbě po Středozemním moři v roce 1870 plukovníkem G. L. Tupmanem. Důkaz přišel o rok později 29. dubna, kdy Tupman zaznamenal asi 8 meteorů. Pozorování η-Aquarid byla velmi vzácná, zájem o roj zvýšil až objev, který učinil Herschel popisující souvislost komet s meteorickými roji. Bylo zjištěno, že Halleova kometa je nejblíže zemi 4. května, kdy je radiant ve Vodnáři. V té chvíli si Herschel ihned povšiml, že pozorování z let 1870 a 1871 (Tupman) jsou velmi blízko těmto předpovědím.

Zmapování tohoto roje však zůstalo i nadále nedokončené z důvodu nedostatku aktivních pozorovatelů na jižní polokouli. Na severní polokouli byl zase problém s výškou radiantu roje. Teprve v roce 1920 se objevilo na jižní polokouli několik významných pozorovatelů, čímž dramaticky vzrostlo poznání jižních rojů. Jeden z nejplodnějších pozorovatelů byl R. A. McIntosh (Auckland, Nový Zéland), který v roce 1929 vydal jednu z nejvýznamnějších studií o Eta Aquaridách.

První "rádiový" roj

V roce 1947 se η-Aquaridy připojily k řadě prvních rojů, které byly detekovány rádio pozorováním. Rádiová pozorování byla však často ignorována, neboť na začátku května se tato pozorování vyskytovala jen zřídka.Naštěstí se na tento roj zaměřily významné observatoře, nejprve radiová observatoř Springhill Meteor observatory v Kanadě (Otawa) a následně také v Československu (Ondřejov).

Data ze Springhillu pokrývala období od 1. do 10. května a společně s pozorováním A. Hajduka z Astronomického ústavu Slovenské akademie věd v Bratislavě odhalila složitou strukturu roje. S využitím průměrné křivky rádiové frekvence roje z období 1958-1967 byla detekována dvě radarová maxima: jedno 4. května a druhé 7. května. Tato čísla reprezentovala všechny rádiové odezvy, ale i dodatečná studie využívající pouze dlouhotrvajících odezvy (trvající déle jak 1 sekundu) odhalila shodné okamžiky radarových maxim, včetně mírného poklesu radarové aktivity mezi těmito daty.

Významná úloha nadšenců

Amatérští astronomové významně přispěli svými pozorováními ke studiu tohoto roje, a to převážně v období posledních třiceti let dvacátého století. Na základně informací amatérských organizací v USA, Anglii, Japonsku, Austrálii a na Novém Zélandu je znám dramatický rozdíl v relativní aktivitě (skutečný počet pozorovaných meteorů během intervalu) roje mezi severní a jižní polokoulí. Když pozorované hodinové frekvence dosahují 20 meteorů za hodinu pro pozorovatele Spojených Států, Evropy a Japonska, lidé v Austrálii a na Novém Zélandě mohou pozorovat 30 až 40 meteorů za hodinu. Důvod je jednoduchý, radiant roje v souhvězdí Vodnáře vystupuje mnohem výše nad obzor pro pozorovatele na jižní polokouli než pro pozorovatele na polokouli severní. Tato pozorování také ukázala, že po průletu zhruba jedné třetiny Eta Aquarid zůstává viditelná stopa s trváním kolem 1 sekundy. 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] IMO.net
[2] Meteor Showes Online
[3] Prach z Halleovy komety

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí