První geologická mapa celého Titanu
Autor: NASA/JPL/University Arizona/University Idaho
Titan je jedním z nejzajímavějších světů v oblasti velkých plynných planet. Už v roce 2005 na něm přistálo pouzdro Huygens a více než desetiletí jej zkoumala v různých oborech elektromagnetického záření sonda Cassini. Vědci mají díky jejím datům k dispozici první globální mapu jeho povrchu. Ta ukazuje dynamiku tohoto světa, který ač velmi odlišný od pozemského, má s ním společné znaky, jako jsou roční období, oblaka, deště, dunnová pole a jezera.
Když se zeptáme dětí, čím je naše planeta odlišná od ostatních, nejspíš bude jednou z odpovědí, že je na ní tekutá voda. Dnes už víme, že na mnoha měsících Sluneční soustavy jsou podpovrchové oceány vody, ukryté pod vrstvami ledu či hornin, takže to nevypadá až tak výjimečně. Jestli je ale některý měsíc opravdu mimořádný, je to pravděpodobně Titan. Jako jediný má totiž tekutiny přímo na svém povrchu a probíhá zde podobný proces, jako je koloběh vody v krajině na Zemi. Místo vody však na Titanu probíhá vypařování a opětovné kapalnění a deště uhlovodíků, především metanu a etanu. Jak je možné, že tyto na Zemi běžné plyny zde najdeme v tekutém stavu? Důvodem je velmi nízká teplota.
O přítomnosti kapalného metanu na povrchu Titanu se spekulovalo již dlouho, ale teprve fascinující snímky řečišť z Huygense a jasné důkazy o tvorbě oblačnosti a sezónních změn jezer na povrchu jasně ukázaly, že tento svět je prostě podobný pozemskému. Snímky, a z nich vycházející mapa, jasně ukazují, že povrchové útvary utvářené podobnými geologickými procesy, jako na Zemi, jsou například rozmístěny úměrně jejich vzdálenosti od rovníku Titanu.
Autor: NASA/JPL-Caltech/ASU
Černé čáry na výše uvedené mapě (v tzv. Mollweidově projekci) jsou v odstupu 30° v šířce a délce. V tomto zobrazení mapa tolik nezkresluje plochy, především při pólech, jako např. Mercatorovo zobrazení (zkresleny jsou samozřejmě úhly a tím i tvary). Střed mapy je na 180. poledníku a rovníku.
Na mapě je mezi popisky vidět i místo přistání pouzdra Huygens. Barevně jsou odlišeny rozdílní geologické útvary
- plains = velké ploché oblasti
- labyrinth = tektonicky narušené oblasti s říčními koryty a jejich usazeninami
- hummocky = kopcovité oblasti s občasnými výraznějšími horami
- dunes = převážně lineární dunová pole (přesypy v jednom směru) vzniklé prouděním větru
- craters = impaktní krátery (dopadem planetek, komet)
- lakes = oblasti vyplněné dnes, nebo v minulosti kapalným metanem a etanem
Pro výzkum byla použita data z více než 120 průletů sondy Cassini kolem Titanu. Především šlo o radarové odrazy. V menší míře pak byla využita data ve viditelném a infračerveném oboru. Ve viditelném světle je však Titanova atmosféra, složená převážně z dusíku a metanu, téměř neprůhledná. O něco lepší je to v tepelném záření. Důvodem pro využití těchto dat bylo, že se mohla doplnit místa, která nebyla snímána radarem. Využilo se podobných charakteristik s terény, které snímány radarem byly.
Výše uvedené informace a mapa jsou založeny na pracech Rosaly Lopese, Michaela Malasky jejich týmu z JPL v NASA ve spolupráci s planetárním geologem Davidem Williamsem ze Školy pro výzkum Země a vesmíru patřící Arizonské státní univerzitě. Jejich výsledky, včetně určení relativního věku jednotlivých geologických terénů na Titanu, byly publikovány v časopisu Nature Astronomy.
Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Novinky NASA/JPL
O autorovi
Martin Gembec
Narodil se v roce 1978 v České Lípě. Od čtení knih se dostal k pozorování a fotografování oblohy. Nad fotkami pak vyprávěl o vesmíru dospělým i dětem a u toho už zůstal. Od roku 1999 vede vlastní web a o deset let později začal přispívat i na astro.cz. Nejraději fotografuje noční krajinu s objekty na obloze a komety. Od roku 2019 je vedoucím planetária v libereckém science centru iQLANDIA a má tak nadále možnost věnovat se popularizaci astronomie mezi mládeží i veřejností.
