Slunce periodicky mění svoji velikost
Autor: NASA/Solar Dynamics Observatory
Je pravdou, že naše nejbližší hvězda – Slunce – je docela průměrnou stálicí v porovnání se všemi ostatními, které známe v nekonečném a nádherném tajemném vesmíru. Ve svém nitru ve skutečnosti ukrývá docela malý nukleární reaktor udržující život hvězdy, která je pro naši planetu bytostně důležitá. Na jejím viditelném povrchu vznikají mj. sluneční skvrny a erupce a do prostoru vysílá proudy plazmy či různé druhy záření.
Podle nového článku v časopise Astrophysical Journal naše Slunce zvětšuje a následně zmenšuje svůj průměr v periodě 11 roků, kdy mění svoji velikost o jeden až dva kilometry (jinak řečeno – pulsuje). Můžeme tedy říci, že Slunce „dýchá“, i když velmi pomalu.
Protože se jedná o velmi slabý „nádech“ a „výdech“, tyto dodatečné kilometry navíc při zvětšení průměru Slunce představují nanejvýš 0,00029 %. Proto je neuvěřitelné, že se týmu astronomů z New Jersey Institute of Technology a University of Cote d’Azur vůbec podařilo tyto nepatrné změny průměru Slunce detekovat.
Frekvence plazmových vln, které se pohybují napříč hvězdou, nejsou příliš odlišné od zvukových vln, jaké vydávají hudební nástroje. Slunce je tak trochu jako magický saxofon. Frekvence tohoto vlnění se mění v závislosti na tom, jak velké je Slunce, a to může být astronomy změřeno poměrně přesně. Nicméně, není to vůbec snadné: k uskutečnění tohoto objevu byl použit soubor dat získaných v průběhu 21 let pozorování, k nimž byly použity dva různé kosmické teleskopy NASA: Solar and Heliospheric Observatory (SOHO) a Solar Dynamics Observatory (SDO), které umožnily odstranit předchozí nejistoty a porovnat změny „seismického poloměru“ Slunce v průběhu dvou slunečních cyklů.
Sluneční výzkum umožnil astronomům zjistit, jak s tím souvisí toto „dýchání“. Bylo zjištěno, že je v souladu s jedenáctiletým slunečním cyklem. Sluneční činnost kolísá v periodě zhruba 11 roků – z toho přibližně polovinu spěje Slunce k minimu slunečních skvrn a ve zbývajícím období zase naopak do období neklidného maxima. Sluneční skvrna je tmavá oblast na povrchu Slunce (ve fotosféře), v níž silné magnetické pole zabraňuje proudění žhavého plazmatu z podpovrchových vrstev, a tak se vytvářejí místa s nižší teplotou, než má okolí.
Autor: NASA
Slunce se nepatrně zvětšuje v období minima aktivity a naopak zmenšuje v období maxima sluneční činnosti. Astronomové však poznamenali, že v současné době neexistuje žádná teorie, která by dala do souvislosti změny průměru ke změnám vnitřního magnetického pole Slunce. Domnívají se, že je to spojeno se změnami orientace magnetických polí, ke kterým dochází v průběhu cyklu sluneční aktivity.
Tato oblast výzkumu je známa pod označením helioseismologie. Jedná se v podstatě o ekvivalent pozemské seismologie – podobající se „naslouchání“ tektonickým poruchám či vulkanickým záchvěvům – avšak nikoliv na Zemi, ale ve vesmíru – tedy na Slunci.
Zdroje a doporučené odkazy:
[1] iflscience.com
[2] anonews.co
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí
O autorovi
František Martinek
Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.
