Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Slunce periodicky mění svoji velikost

Slunce periodicky mění svoji velikost

Siločáry magnetických polí Slunce
Autor: NASA/Solar Dynamics Observatory

Je pravdou, že naše nejbližší hvězda – Slunce – je docela průměrnou stálicí v porovnání se všemi ostatními, které známe v nekonečném a nádherném tajemném vesmíru. Ve svém nitru ve skutečnosti ukrývá docela malý nukleární reaktor udržující život hvězdy, která je pro naši planetu bytostně důležitá. Na jejím viditelném povrchu vznikají mj. sluneční skvrny a erupce a do prostoru vysílá proudy plazmy či různé druhy záření.

Podle nového článku v časopise Astrophysical Journal naše Slunce zvětšuje a následně zmenšuje svůj průměr v periodě 11 roků, kdy mění svoji velikost o jeden až dva kilometry (jinak řečeno – pulsuje). Můžeme tedy říci, že Slunce „dýchá“, i když velmi pomalu.

Protože se jedná o velmi slabý „nádech“ a „výdech“, tyto dodatečné kilometry navíc při zvětšení průměru Slunce představují nanejvýš 0,00029 %. Proto je neuvěřitelné, že se týmu astronomů z New Jersey Institute of Technology a University of Cote d’Azur vůbec podařilo tyto nepatrné změny průměru Slunce detekovat.

Frekvence plazmových vln, které se pohybují napříč hvězdou, nejsou příliš odlišné od zvukových vln, jaké vydávají hudební nástroje. Slunce je tak trochu jako magický saxofon. Frekvence tohoto vlnění se mění v závislosti na tom, jak velké je Slunce, a to může být astronomy změřeno poměrně přesně. Nicméně, není to vůbec snadné: k uskutečnění tohoto objevu byl použit soubor dat získaných v průběhu 21 let pozorování, k nimž byly použity dva různé kosmické teleskopy NASA: Solar and Heliospheric Observatory (SOHO) a Solar Dynamics Observatory (SDO), které umožnily odstranit předchozí nejistoty a porovnat změny „seismického poloměru“ Slunce v průběhu dvou slunečních cyklů.

Sluneční výzkum umožnil astronomům zjistit, jak s tím souvisí toto „dýchání“. Bylo zjištěno, že  je v souladu s jedenáctiletým slunečním cyklem. Sluneční činnost kolísá v periodě zhruba 11 roků – z toho přibližně polovinu spěje Slunce k minimu slunečních skvrn a ve zbývajícím období zase naopak do období neklidného maxima. Sluneční skvrna je tmavá oblast na povrchu Slunce (ve fotosféře), v níž silné magnetické pole zabraňuje proudění žhavého plazmatu z podpovrchových vrstev, a tak se vytvářejí místa s nižší teplotou, než má okolí.

Sluneční magnetické pole mění svoji polaritu přibližně jednou za 11 let Autor: NASA
Sluneční magnetické pole mění svoji polaritu přibližně jednou za 11 let
Autor: NASA
Větší množství slunečních skvrn zvyšuje výskyt slunečních bouří, které mohou způsobovat na naší planetě různé jevy od množství mohutných polárních září až k poruchám dálkových elektrických či jiných rozvodů. V období minima slunečních skvrn nastávají takovéto události velmi zřídka.

Slunce se nepatrně zvětšuje v období minima aktivity a naopak zmenšuje v období maxima sluneční činnosti. Astronomové však poznamenali, že v současné době neexistuje žádná teorie, která by dala do souvislosti změny průměru ke změnám vnitřního magnetického pole Slunce. Domnívají se, že je to spojeno se změnami orientace magnetických polí, ke kterým dochází v průběhu cyklu sluneční aktivity.

Tato oblast výzkumu je známa pod označením helioseismologie. Jedná se v podstatě o ekvivalent pozemské seismologie – podobající se „naslouchání“ tektonickým poruchám či vulkanickým záchvěvům – avšak nikoliv na Zemi, ale ve vesmíru – tedy na Slunci.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] iflscience.com
[2] anonews.co

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Helioseismologie, Sluneční činnost, Slunce


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »