Kterak jsem málem spáchal atentát

Autor: Petr Horálek/ESO.
Druhý červenec roku 2019, nějakých sto let od potvrzení Einsteinovy teorie relativity a padesát let po dobytí Měsíce nebo založení věhlasné observatoře ESO La Silla v Chile. Pro většinu obyvatel Zeměkoule poměrně běžné úterý, ovšem pro větší hrstku nadšenců i profesionálů dosti významný den. Den, kdy po téměř dvou letech čekání příroda přislíbila lidem v úzkém pásu v Pacifiku a na území Chile s Argentinou v závěsu pozoruhodné úplné zatmění Slunce.
Silné upozornění: Tento report není vhodný pro konvenční či diplomatické typy a je třeba jej brát se zdravým českým (a slovenským) nadhledem :)
Hlad, vítr, krutá únava, pouštní sucho, nejistota. Jedna „medium“ montáž ozdobená kilogramy důmyslné fotografické techniky, další dva stativy ukotvené mohutnými kusy kamení, které kdysi tvořily geologický vrchol kopce, na němž už pár desítek let i z velké dálky uvidíte třpyt kopulí oné některým (včetně mě) osudné observatoře ESO La Silla. Daleký výhled, prakticky až nad oceán. Znovu nejistota. „Celý den. To se fakt zbláznili! A to se tu ještě má promenádovat ten pan velevážený…“
… ale trošku od začátku. Když jsem před osmi lety psal první větší základ k mé knize Tajemná zatmění, pochopitelně mi při psaní kapitoly o budoucích úkazech ve světě neunikla ta paráda, že za osm let, někdy z kraje léta, si to měsíční stín poštráduje po dlouhých desetiletích přímo přes několik velkých světových observatoří v Chile. Před čtyřmi lety, to už jsem měl knížku hotovou a vlastně skoro na trhu, se mi mimořádně poštěstilo (a dodnes velké díky, ESO!) stát se fotografickým vyslancem Evropské jižní observatoře. A získal jsem tak možnosti, o jakých se mi nesnilo. Například na některých těch observatořích strávit nezapomenutelné bezesné noci pod Mléčnou dráhou takřka na dosah. Že bych ale byl součástí toho, o čem jsem předtím jen psal v knize, se mi věřit nechtělo. Jen rok na to, při druhé stáži v centrále ESO v Německu se prvně objevily konkrétní představy, jak by se to zatmívání dalo pěkně sloučit s oslavami 50. výročí inaugurace observatoře La Silla Blíž a blíž k datu všecko začalo mohutnět, nabírat jasné obrysy a ve finále jsem to byl zas já, kdo s radostí vzal pod palec (vlastně dva… vlastně všechny prsty) propagační video ESO o velkolepé události na observatoři La Silla při příležitosti onoho výročí, zatmění Slunce, oslav sto let od potvrzení, že je všechno relativní (mimochodem, opět za to může zatmění Slunce)… no prostě masivní oslavy všeho velkého astronomického, na co si člověk zrovna vzpomene.
A jak se řeklo, tak se udělalo. Jsme zpět v Chile, po 8. hodině místního času, samozřejmě onoho 2. července. Vrchol chilské hory hostící nejmodernější dalekohledy v bělavých či lesknoucích se kovových kopulích ve výšce asi 2400 metrů nad mořem zaplavily před pár minutami stovky návštěvníků. Předcházelo tomu několikadenní stavění nejrůznějších závor, obřích stanů, přenosných záchodů a dokonce pouličního osvětlení po délce tzv. miradoru, dlouhé asfaltové cesty mezi kopcem s kopulí 3,6m teleskopu (ten, co objevil mj. planetu podobnou Zemi poblíž Proxima Centauri) a již nepoužívaným radioteleskopem SEST. Jakože stany a „toj-tojky“ chápu, ale LEDky podél cesty na jednom z nejchráněnějších míst od světelného znečištění na světě? To fakt? No, když jsem se na to ptal, bylo mi stručně odpovězeno: „Safety rules“. Prý aby si lidé při zatmění neublížili, tak jim bude posvíceno.
Ty samé „safety rules“ nakázaly striktní zákaz volného pohybu po ploše observatoře – míněno všude mezi kopulemi (základna La Silla má přitom jen asi 2,5 kilometru) a od otevření bran veřejnosti se bude smět pohybovat jen minibusy. Ono pochopit se to dá – všemožní loudalové stran veřejnosti by si mohli v klidu pomýlit oblast všeho dění s místy, kde probíhalo zkoumání Slunce citlivými přístroji, a všechno tak pokazit. Nebo chodit, kam nemají, a spadnout do sedla a nabít si kokos (to si ESO fakt na triko brát nechtěla).
Autor: ESO/Romain Lucchesi
Autor: Jano Kupec.
12:45. Prezident pořád nikde, jídlo rovněž nikde. Už šilhám. Vědět to, nabalím si ráno aspoň nějaké tyčinky. Přichází ke mně jedna holčina z ESO, už si mnu ruce, polykám poslední sliny z dehydratace a natahuji se k ní jak ke svaté Marii. Že by voda? Cosi vytahuje… ale ne, je to jen štos papírů s instrukcemi. To už mi nedá a ptám se jí: „Hele, nakázali mi tu být a hlídat svou techniku, že prý potraviny mi sem v průběhu dne dovezou. Nevíš, kdy?“ Holčina na mě jen s úsměvem nevěřícně koukala, jakože „Sorry, ale tohle já nemám na starosti, je tu mnohem důležitější věci událost – za chvíli přijede prezident.“ Z hladu i žízně už jsem přišel o poslední smysl pro diplomacii, a tak jsem přešel do těžké ironické ofenzivy otázkou: „Aha. Takže prezident mi přiveze to jídlo?“ To dívku překvapivě patřičně obměkčilo, rozesmálo a v tom zmatku dokázala zmermomocnit někoho, kdo měl po ruce vysílačku, aby se o tom mém slibovaném obědu informovala… netrvalo dlouho a přišla dobrá zpráva: „Že prý už je to připravené, přivezou ho hned po návštěvě prezidenta.“ No dobře. „To bude tak za 20 minut,“ blesklo mi hlavou s vědomím, že celá ta šaráda má trvat tak deset a ten jejich hrdina už musí být někde poblíž.
Autor: Jano Kupec.
14:10. Další kousky delegace. Vstávám a už se netrpělivě ptám, kdo z toho je prezident. Prý nikdo, pořád nedorazil. To už si děláme srandu i s novináři, že hlavní titulky v novinách budou ve stylu „Čekání na Godota… ehm Prezidenta na La Silla“. Malé vyústění vzápětí: Godota zas tak moc těch novinářů kolem nečetlo a neznalo, ale po tomhle na mé doporučení všichni z nich přitakávali, že si ho musí najít v knihovně. Někteří z nudy začali Godota hledat na Wikipedii v mobilu. A následoval záchvat smíchu, protože to perfektně sedělo.
Autor: ESO/M. Zamani
Autor: ESO/M. Zamani
Hlad ukojen, vítr ustal, krutá únava pomíjí, pouštní sucho trvá, nejistota se mění ve vzrušení. Jedna „medium“ montáž ozdobená kilogramy důmyslné fotografické techniky, další dva stativy ukotvené mohutnými kusy kamení, které kdysi tvořily geologický vrchol kopce, na němž už pár desítek let i z velké dálky uvidíte třpyt kopulí oné některým (včetně mě) osudné observatoře ESO La Silla. Daleký výhled, prakticky až nad oceán. 15:23. Do Slunce se zakusuje Měsíc a teprve teď je všechno konečně tak, jak má být. Azurovější nebe jsem snad před zatměním Slunce nikdy neviděl…
Autor: Petr Horálek/ESO.
Hodinu na to už jde vše úchvatně ráz na ráz. Srpek Slunce se tenčí, obloha tmavne, na obzoru poblikává Venuše a okolo zabarikádované oblasti postávají řidiči autobusů se svými stroji. Komentují vše vesele ve španělštině, s velkým respektem nechávají mou oblast volnou, a tak se konečně nabízí onen vysněný výhled. Před 8 lety jsem si ho představoval při psaní své knihy Tajemná zatmění. Před 8 měsíci mi bylo nabídnuto se toho účastnit. Před 8 hodinami jsem nevěřil, že celý den přežiju. Před 8 sekundami jsem sepnul sekvenční snímání k zachycení širokoúhlého záběru zatmění nad La Sillou tak, jak jsem si to vždycky představoval. Až teď jsem zas sám sebou, uvědomělý, nadšený, že jsem součástí něčeho tak vzácného a velkého. Vracím se zpět k metrovému ohnisku na montáží a sepínám skript pro focení. Ještě mám dvě minutky, tak mě ani nestresuje fakt, že skript se nenačetl. Už jsem to trénoval snad stokrát, takže vím, že tahle situace vyžaduje jen rychle restartovat foťák. Off/On, skrip jede, odpočítává poslední minutu. Baterky jsou všechny nabité. Přístroje jedou, stres opadá, na nebi se prudce schyluje k té brilantní šou!
Obloha chytá na obzoru jasný oranžový nádech, zatímco nad hlavami temní do syté modré. Nikdy předtím jsem tak syté barvy při zatmění nepozoroval. Může za to nadmořská výška a samozřejmě velice suchý vzduch. Poprvé se zjevuje celá okruž jasné aury kolem temného Měsíce a na spodní části disku pohasínají v perlách poslední bělavé kapičky sluneční fotosféry. Potlesk a jásot přehlušuje naprosto vše a nebi začíná vládnout velký tmavý disk obklopený jemňoučkými vlákníčky bělavé sluneční koróny. Měsíční stín tvaruje do nebe jakousi tmavomodrou vanu, která se postupně zvedá od západního obzoru vzhůru. Vidím celého Oriona a jasného Síria! Popadám triedr a snažím se celý ten zjev vtlačit do své paměti. Okolo krom jásotu švitoří rychlé závěrky fotoaparátů a ten výhled do daleké hornaté pouště Atacama nabízí ještě jedno unikum: Neboť jsme spíše na kraji pásu zatmění, hory na severu nejsou ponořeny do tmy, nýbrž je po celou dobu zatmění nesvětluje jemný sluneční svit. Je to paráda! Hluboká, vzdálená vesmírná podívaná, kterou by měli ordinovat každému maniodepresivnímu bláznovi a stejně tak i všem sobcům. Teprve toto dokáže aspoň na chvíli v životě člověka pozměnit priority a pochopit, že všichni jsme součástí něčeho většího, čemu bychom měli být vděčni. A že největším nesmyslem v celé společnosti je nastavování rozdílů, ať už rasových, sociálních nebo politických. Sluneční zatmění dokázaly zastavit vřavy, rozesmát chudáky, motivovat umělce, sjednotit rozbouřence. Tak proč jsou tak krátká? Proč tak řídká? Možná příroda chce, abychom si to jen občas připomněli, ale sama nehodlá zasahovat do našeho vývoje. Pokud se chceme dál bít, dál si ubližovat a brát i z přírody víc, než je záhodno, ona nám to spočítá. Není jejím smyslem nás chránit, jen nám dát příležitost. Ano, přírodo, já to chápu. Právě teď, právě při těch posledních okamžicích před koncem téhle pozoruhodné podívané. Už už se zjasňuje pravý spodní okraj Měsíce a problikávají první jasné paprsky sluneční fotosféry. Bailyho perly! Díky naší poloze blízko okraje stínu trvají dosti dlouho, na 15 sekund, než začne být Slunce zas až příliš oslnivé. Nádhera. V těch posledních sekundách (asi stále z toho hladu) mnou emoce tak šijí, že nacházím kapku slzy na vnitřní straně dalekohledového okuláru. Mlčím, tančím a jásám uvnitř, zatímco temperamentní chilští řidiči se tomu expresivně oddávají na kapotě svých autobusů. Já jen rychle dobíhám k foťákům a kontroluji data. Všechno bylo zaznamenáno. Dokonale!
Autor: Petr Horálek.
Autor: Petr Horálek/ESO.
I tak, byl to druhý červenec roku 2019, sto let po potvrzení Einsteinovy teorie relativity pomocí stejného úkazu. Einstein by se asi smál. Ani za těch sto let se mentalita lidí výrazně nezměnila. Pořád se válčí, pořád se hledají rozdíly namísto cest ke sjednocení a pořád se utrácí za povrchnosti nebo prostředky k ničení. Politici si pořád myslí, že jsou nejdůležitější na světě, a nedochází jim, že příroda je jim mohutně nadřazena. Jsem proto o to víc vděčen za tuto zkušenost, kde přírodní událost zvítězila nad nabubřelým lidským egem. Po tom všem mi stále zvoní v uších Einsteinův legendární citát: „Dvě věci jsou nekonečné – vesmír a lidská hloupost. I když s tím vesmírem si nejsem tak jist.“
Poznámka na závěr: Abych tento příběh sepsal co nejhodnověrněji s ohledem na emoce, které jsem tehdy prožíval, nešel jsem jednu noc spát a sedm hodin před začátkem psaní jsem nejedl a nepil. Až před psaním posledních odstavců jsem si dopřál lahodné vepřové ve vlastní šťávě a půl litru kohoutkové železnohorské vody. Jo, pořád bych vraždil :)
Trocha té vědy
Tento poněkud surreální obraz ukazuje divoké magnetické pole našeho Slunce v době úplného zatmění 2. července. Paprsky kolem naší hvězdy náleží sluneční koroně ve viditelném světle (to jsem nafotil já). Obraz Slunce samotného je ovšem kombinací dat z družic SOHO a Solar Dynamic Observatory (SDO), konkrétně SOHO's EIT 284 Å, SDO's AIA 304, 171, 193 a 211. Kombinace těchto dat nám dává krásnou představu o stavu magnetického pole Slunce v době úkazu. Zatímco v koróně tvar pole reprezentují volné elektrony pohybující se podél siločar, na Slunci jsou to ionty železa (Fe IX - oranžová, Fe XII - žlutá, Fe XIV - bílá). Tyto ionty také ukazují na rozložení energie. Je vidno, že na pólech je energie málo, respektive energetické ionty rychle unikají pryč, zatímco blíž k rovníku se nacházejí místa s uvězněnými enrgetickými ionty železa. Nejvýraznější je pak rozsáhá, byť ne až tak aktivní oblast poblíž centra snímku, v níž došlo v den zatmění k několika slabým erupcím. Rozložení energií i pole nádherně koresponduje s charakterem slunečního chování během minima sluneční aktivity, kdy je magnetické pole Slunce podobné klasickému dipólovému magnetu. Tak to vidíte: na zatmění Slunce se nejen hezky kouká, ale může nám i mnohé říci o naší hvězdě.
Autor: ESO/P. Horálek/SOHO (NASA&ESA)/SDO (NASA).
Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Oslavy půlstoletí činnosti Observatoře La Silla vyvrcholily zatměním Slunce
[2] Stránky Petra Horálka: Zatmění Slunce z La Silla
[3] Astronomický snímek dne NASA: Sekvence zatmění z La Silla