Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Astronomové pozorovali supermasivní černou díru v mladém vesmíru

Astronomové pozorovali supermasivní černou díru v mladém vesmíru

Umělecká představa dosud nejvzdálenější supermasivní černé díry
Autor: Robin Dienel, Carnegie Institution for Science

Skupina astronomů včetně dvojice vědců z MIT (Massachusetts Institute of Technology) detekovala nejvzdálenější supermasivní černou díru pozorovanou do současné doby. Tato černá veledíra se nachází v centru mimořádně jasného kvasaru. Světlo, které astronomové pozorovali, opustilo kvasar pouhých 690 miliónů roků po Velkém třesku. Po 13 miliardách roků putování vesmírem dospělo záření až k nám – tento časový úsek téměř odpovídá stáří vesmíru.

Hmotnost této veledíry byla určena přibližně na 800 miliónů hmotností Slunce – což v současném vesmíru není nic zvláštního, ale v tak mladém vesmíru ji lze považovat za anomálii.

Jedná se zatím o jediný objekt známý z tohoto období vývoje vesmíru,“ říká Robert Simcoe, profesor fyziky na MIT's Kavli Institute for Astrophysics and Space Research. „Jedná se o mimořádně vysokou hmotnost v době, kdy vesmír byl velice mladý, že by prostě tak velké objekty v něm neměly existovat. Vesmír ještě nebyl dostatečně starý k vytvoření černých děr takové velikosti. Její existence je zcela nepochopitelná.“

A navíc tato černá díra upoutala prostředím, ve kterém se zformovala. Vědci odvodili, že černá díra se zformovala právě tehdy, když vesmír prodělal rozhodující změnu, a to z neprůhledného prostředí, v němž dominoval neutrální vodík, k podmínkám, za kterých začaly probleskovat první hvězdy. Jakmile se vytvořilo velké množství galaxií a hvězd, generovaly nakonec dostatečnou úroveň záření k přeměně vodíku z neutrálního stavu, v němž jsou elektrony vodíku pevně svázány s jádrem atomu, do ionizovaného stavu, ve kterém jsou již elektrony uvolněné k náhodné rekombinaci. Tento posun od neutrálního k ionizovanému vodíku představuje rozhodující změnu ve vesmíru, která přetrvala až do dnešních dnů.

Umělecké ztvárnění objevu nejvzdálenější supermasivní černé díry Autor: Robin Dienel, Carnegie Institution for Science
Umělecké ztvárnění objevu nejvzdálenější supermasivní černé díry
Autor: Robin Dienel, Carnegie Institution for Science
Vědecký tým předpokládá, že nově objevená černá díra existovala právě v prostředí, které obsahovalo z poloviny neutrální vodík a z poloviny vodík ionizovaný. „Zjistili jsme, že v době vzniku superhmotné černé díry byl ve vesmíru poměr neutrálního a ionizovaného vodíku 50/50 – to je okamžik, kdy se první galaxie vynořily ze svých kokonů (zárodečných obalů) neutrálního plynu a začaly si svítit na cestu,“ říká Robert Simcoe. „To je nejpřesněji změřený časový okamžik a reálná známka toho, že se objevily první hvězdy.“

Na výzkumu se podíleli Robert Simcoe a Monica L. Turner z MIT, další autory studie jsou pracovníci Carnegie Institution for Science, Pasadena, Kalifornie. Závěry byly publikovány v časopise Nature.

Nově objevený kvasar, jak se ukázalo, vznikl v rozhodujícím okamžiku vývoje vesmíru. Vzápětí po Velkém třesku se vesmír podobal horké kosmické polévce obsahující extrémně energetické částice. Jak se vesmír rychle rozpínal, tyto částice se ochlazovaly a vytvořily plynný neutrální vodík v éře, kterou někdy označujeme jako temný věk – což je období bez jakýchkoliv zdrojů světla. Nakonec gravitace zahustila tento materiál do podoby prvních hvězd a galaxií, které pro změnu produkovaly světlo a další záření v podobě fotonů. Temný věk vesmíru skončil.

Robert Simcoe, Monica L. Turner, a také Eduardo Bañados z Carnegie Institution spolu s dalšími astronomy se domnívají, že objevený kvasar existoval právě v období základního přechodu, tedy přesně v době, kdy vesmír prodělal radikální změnu nejrozšířenějšího chemického prvku.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] phys.org
[2] news.mit.edu

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Mladý vesmír, Kvasar, Supermasivní černá díra


11. vesmírný týden 2026

11. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 9. 3. do 15. 3. 2026. Měsíc bude v poslední čtvrti. Za soumraku už je dobře vidět Venuše, naopak Saturn je již jen pro nadšence. Merkur, Mars a Neptun nejsou vidět vůbec. Vysoko na večerní obloze jsou slabý Uran a výrazný Jupiter. Aktivita Slunce nízká, ale jsou na něm nějaké skvrny. Večer je na obloze dvojice slabých komet Wierzchos a MAPS, ráno nabízí R3 PanSTARRS a 24P/Schaumasse. Kromě večerního zvířetníkového světla nabízí tmavá březnová noc i možnost vidět téměř všechny objekty Messiérova katalogu, což někteří amatéři podnikají jako celonoční pozorovací maraton. Raketa SLS nakonec použije v budoucnu nový horní stupeň z rakety Vulcan místo vyvíjeného EUS. Falcon 9 vynáší jednu várku Starlinků za druhou, výjimkou bude start s družicí EchoStar XXV. Od ISS odletěla první z nových japonských zásobovacích lodí HTV-X. Před 245 lety objevil William Herschel planetu Uran.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Jupiter, přechod Io a jejího stínu

Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2026 obdržel snímek Karla Sandlera s názvem „Jupiter, přechod měsíce Io a jeho stínu“ Pohlédneme-li v současné době na noční oblohu, pravděpodobně nás zaujme jasný objekt, nacházející se nyní v souhvězdí Blíženců. Nejedná se o žádnou jasnou hvězdu.

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

LDN 1622

LDN 1622 – Boogeyman Nebula Na tejto snímke je zachytená temná hmlovina LDN 1622, známa aj pod prezývkou Boogeyman Nebula. Nachádza sa v oblasti súhvezdia Orión a jej typický tvar vytvára dojem temnej postavy vystupujúcej z červeného vodíkového pozadia. Nejde o objekt, ktorý svieti vlastným svetlom. Tmavé štruktúry tvoria husté oblaky medzihviezdneho prachu, ktoré pohlcujú a tienia svetlo hviezd aj žiariaceho plynu za nimi. Práve kontrast medzi tmavou prachovou hmotou a jemne žiariacou emisnou hmlovinou robí z LDN 1622 jeden z najzaujímavejších objektov tejto časti oblohy. V takýchto oblakoch sa ukrýva materiál, z ktorého v budúcnosti môžu vznikať nové hviezdy. Fotografovanie podobných objektov je náročné najmä preto, že jemné prechody medzi prachom a slabou hmlovinou vyžadujú dostatok kvalitných dát aj citlivé spracovanie. Tento objekt som fotil už koncom roka, no pre neustále inverzné počasie, odhalenú chybu v firmware filtrového kolesa a dokonca aj zlé kalibračné snímky som nebol spokojný s výsledkom. A keďže máme prekvapujúco jasné noci, tak som sa k nemu vrátil a nafotil ho nanovo. A som s týmto výsledkom oveľa viac spokojný Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Baader SHO UltraHighspeed F2 3,5-4nm, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 115x180sec. R, 106x180sec. G, 106x180sec. B, 171x120sec. L, 90x600sec Halpha, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 27.1. až 7.3.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »