Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Obrovská bublina ve Velkém Magellanově oblaku

Obrovská bublina ve Velkém Magellanově oblaku

Obří superbublina v LMC - znázorněná modrou barvou - na základě měření X záření
Obří superbublina v LMC - znázorněná modrou barvou - na základě měření X záření
Tento kompozitní snímek představuje superbublinu ve Velkém Magellanově oblaku (Large Magellanic Cloud, LMC), který je malou satelitní galaxií doprovázející naši Galaxii (Mléčnou dráhu). Od Země je vzdálena 160 000 světelných roků. Nacházejí se zde četné nové hvězdy, z nichž některé jsou velmi hmotné, a které vznikly v otevřené hvězdokupě NGC 1929, která je součástí mlhoviny N44.

Velmi hmotné hvězdy jsou zdrojem intenzivního záření, urychlují hmotu na vysoké rychlosti a ve svém vývoji spějí k explozi v podobě supernov. Hvězdný vítr a rázové vlny supernov vytvářejí uvnitř oblaku okolního plynu obrovské dutiny nazývané superbubliny. Rentgenové záření registrované družicí NASA s názvem Chandra X-ray Observatory je zobrazeno modrou barvou a vyznačuje horké oblasti vytvořené právě hvězdným větrem a rázovou vlnou, zatímco data získaná družicí Spitzer Space Telescope v infračerveném oboru (na snímku zobrazena červenou barvou) vyznačují oblasti, kde byl nalezen prach a studený plyn. Záření ve viditelném světle registroval dalekohled Max-Planck-ESO v Chile (průměr 2,2 m). Toto záření je zobrazeno žlutě a vzniká v místech, kde ultrafialové záření mladých horkých hvězd zahřálo plyn v mlhovině natolik, že začal svítit.

Dlouhodobým problémem v astrofyzice vysokých energií bylo, že některé superbubliny v LMC, včetně mlhoviny N44, produkují mnohem více rentgenového záření, než bylo očekáváno na základě modelů jejich struktury. Výzkum pomocí družice Chandra ukázal, že zde existují dva nezávislé intenzivní zdroje rentgenového záření: rázové vlny supernovy narážející do stěny dutin a horký plyn vypařující se ze stěny těchto dutin. Pozorování nepřinesla žádné důkazy existence zvýšeného množství prvků těžších než vodík a hélium v těchto dutinách, tudíž byl přijat tento předpoklad vysvětlující silné zdroje rentgenového záření. Je to vůbec poprvé, co získaná data byla dostatečná k rozlišení dvou odlišných zdrojů rentgenového záření vytvářeného superbublinami.

Výzkum mlhoviny N44 a dalších superbublin ve Velkém Magellanově oblaku pomocí družice Chandra realizoval tým astronomů, jehož vedoucím byla Anne E. Jaskot (University of Michigan, Ann Arbor). Spoluautory výzkumu byli Dave Strickland z Johns Hopkins University in Baltimore, Maryland, Sally Oey z University of Michigan, You-Hua Chu z University of Illinois a Guillermo Garcia-Segura z Instituto de Astronomia-UNAM in Ensenada, Mexico.

Zdroj: chandra.harvard.edu
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Chandra, Spitzerův dalekohled, ESO, Velké Magellanovo mračno, Supernova


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »