Úvodní strana  >  Na obloze  >  Meteory a meteorické roje

Meteory a meteorické roje

... aneb meteory očekávané i náhodné

"Padající hěvzdy", "létavice" nebo "povětroně". Tak se lidově nazývají meteory - náhodné světelné úkazy viditelné každou jasnou noc na nebi. Někdy jsou slabé, jindy naopak mimořádně jasné a rozzáří celou oblohu. Vzácně jejich pozůstatky dopadají i na zemský povrch. Pády malých těles Sluneční soustavy na Zemi skrze zemskou atmosféru ovšem můžeme vyhlížet i plánovaně. Každoročně se můžeme kochat pravidelnými meteorickými roji, jednou za čas velmi vzácně i tzv. meteorickým deštěm. Kdy v průběhu roku vyhlížet nejvýraznější meteorické roje? Kam nahlásit pád opravdu jasného meteoru? Jak meteory pozorovat a fotografovat? Čtete dále.

Tabulka každoročních nejjaktivnějších meteorických rojů. Autor: Petr Horálek
Tabulka každoročních nejjaktivnějších meteorických rojů.
Autor: Petr Horálek

Kam dál?

 

Nahlašte pozorování jasného meteoru!

Oddělení Meziplanetární hmoty Astronomického ústavu AV ČR se pod vedením dr. Pavla Spurného a dr. Jiřího Borovičky zabývá mimo jiné pozorování bolidů (viz slovníček) a vyhodnocování vzácných pádů meteoritů až na povrch Země. Oddělení již několikrát uspělo při kompletní analýze tzv. meteoritů s rodokmenem. Ačkoliv je pozorování bolidů zajištěno sofistikovanou sítí tzv. bolidových kamer, mohou se do práce zapojit i lidé z celé České republiky (či Slovenska). Jak? Pakliže spatříte na nebi mimořádně jasný meteor, bolid, zašlete své pozorování přímo do centrály Astronomického ústavu. Učinit tak můžete přes Formulář na hlášení bolidů.

Shlédněte rovněž video o Oddělení Meziplanetární hmoty AsÚ AV ČR. Více informací.

 

"Meteorický" Slovníček

Meteoroid - Částice meziplanetární hmoty před vstupem do zemské atmosféry. Zpravidla jde o ledoprachové částice odstřelené z povrchu jádra komety. Může ale jít rovněž o fragment ze srážky planetek v hlavním pásu. Velikost meteoroidu je různá - od mikrometrů po desítky centimetrů.

Meteor - Lidově "padající hvězda" nebo "létavice". Světelný úkaz na obloze, při kterém meteoroid padá k Zemi a třením o molekuly vzduchu v atmosféře v podstatě hoří (energie uvolněná při tření nabuzuje částice vzduchu a ty danou energii vyzařují v podobě viditelného světla). Úkaz se odehrává vysoko nad zemí, zpravidla ve výšce mezi 160 a 80 kilometry. Meteoroid do zemské atmosféry vstupuje závratnou rychlostí mezi 16 a 72 km/s a během letu atmosférou prakticky bezezbytku shoří na prach, který se větrnými poryvy rozptýlí.

Bolid - Velmi jasný meteor s jasností větší jak -4,5 magnitudy (tedy jasnější jak planeta Venuše). Výrazný jas je způsoben větším rozměrem původníh meteoroidu či vstupní rychlostí. Občas za sebou bolid zanechá i několik minut dlouho pozorovatelnou stopu. Při pádu bolidu se nakrátko může ozářit krajina jako ve dne a objekty v krajině vrhnou ostré stíny. Ve vzácných případech na zem dopadnou fragmenty, tzv. meteority.

Stopa meteoru - Po pádu jasného meteoru či bolidu může na nebi zůstat i několik minut viditelná světelná stopa. Energeticky nabuzené molekuly vzduchu v dráze meteoru se postupně zbavují získané energie vyzařováním viditelného záření. Zářící trubice vzduchu leží desítky kilometrů nad zemí a větrné poryvy tuto stopu postupně zkroutí a rozmělní. Nejvýraznější meteorické stopy mohou být viditelné až půl hodiny.

Meteorický roj - Zvýšená aktivita meteorů způsobená průchodem Země oblakem proudu meteoroidů. Tyto pocházejí ze stejného zdroje. Většinou jde o proud částic z komety, o něco vzdácněji o oblak fragmentů nějaké planetky. Meteory vylétají vlivem perspektivy na obloze z jednoho místa, které se nazvývá radiant.

Radiant - Místo na obloze, z něhož meteory zdánlivě. Meteory začínají při průletu atmosférou zářit ve výšce asi 160 km nad zemí a pohasínají až dvakrát níže. Vlivem perspektivy se nám proto zdá, že meteory vylétají z jediného místa (podobně jako když v noci jedeme autem proti děšti). Podle polohy radiantu pak nesou název jednotlivé roje. Například letní roj Perseidy nese název podle souhvězdí Persea, v němž radiant roje leží.

Meteorit - Fragmenty původního meteoroidu, které i přes značnou ztrátu hmoty třením v zemské atmosféře dopadnou na povrch Země. Vzhledem k tomu, že zemská atmosféra původní těleso (či jeho fragmenty) výrazně zbrzdí, od určité výšky nad zemí (okolo 80 km) již těleso nezáří a padá k zemi volným pádem. Meteorit je tedy kosmické těleso dopadlé na zem.

 

Ohony komet jedním ze zdrojů meteorů

Maximum Geminid v roce 2004. Autor: Fred Bruenjes.
Maximum Geminid v roce 2004.
Autor: Fred Bruenjes.
Komety jsou tělesa složená ze zmrzlých plynů a prachových částic různých rozměrů. Jsou tedy složeny z hmoty, ze které vznikala Sluneční soustava, a předpokládá se, že tato hmota v kometách neprodělala od jejich vzniku výraznějších změn. Kometární těleso jako takové tvoří vlastní jádro, které má rozměr typicky několik kilometrů a většinou značně nepravidelný tvar. Menší jádra dosahují rozměrů několika set metrů, zatímco ta největší pozorovaná i několik desítek kilometrů v průměru. Jádro samotné má jen málo společného s tím, jak komety znají lidé ať už z fotografií nebo z vlastní zkušenosti - v nedávné době mohla i široká veřejnost na vlastní oči vidět dvě velmi jasné komety - Hyakutake a Hale-Bopp, které zdobily noční oblohu v letech 1996 a 1997. Kometa získává svůj typický vzhled až tehdy, kdy se přiblíží na své dráze Slunci, na jádro dopadá větší množství sluneční energie, která jádro ohřívá a začnou se z něj uvolňovat těkavé látky. Ty potom vytvoří tzv. komu (hlavu komety), která má vzhled mlhavého obláčku, většinou s výrazným zjasněním uprostřed. Toto samotné zjasnění však není oním jádrem - to většinou nebývá vidět ani při pohledu velkým dalekohledem, neboť je velmi malé a velmi temné, jeho povrch je temnější než černé uhlí. Hlavy komet dosahují rozměrů v řádech desíte k tisíc kilometrů až milionů kilometrů. Samotná velikost komy závisí na aktivitě kometárního jádra a na vzdálenosti od Slunce i Země.

Nejtypičtějším útvarem je však ohon, ten dělá "kometu kometou". Ohony často dosahují délky až několika set milionů kilometrů a jsou tedy největšími útvary ve sluneční soustavě. Jsou tvořeny unikajícími částicemi z jádra komety, které jsou strhávány tlakem slunečního záření za kometu - tyto ohony nazýváme prachové, často jsou zakřivené a obvykle mají vzhled širokého vějíře. Prachové částice jsou z jádra strhávány unikajícím plynem rychlostmi několik set metrů za sekundu. Tento plyn potom tvoří tzv. plynný (plazmový - plyn je v něm ionizován) ohon. Plazmové ohony jsou jen velmi málo zakřivené, většinou téměř úplně přímé a úzké. Některé komety vytvoří jen jeden typ ohonu (krásný a velmi dlouhý plazmový ohon, táhnoucí se přes půl oblohy, nám ukázala již zmiňovaná kometa Hyakutake), některé nám předvedou ohony oba - velmi jasný plazmový i prachový chvost jsme mohli pozorovat například u komety Hale-Bopp. I ze vzhledu ohonu a jeho složení můžeme usuzovat na fyzikální vlastnosti jádra - na zastoupení plynů a prachových částic.

(Jan Skalický)



O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.

Štítky: Geminidy, Perseidy 2013, Meteorický roj Perseid, Meteorický roj, Quadrantid meteor shower, Quadrantidy, Geminids, Leonids Meteor Shower, Meteorický roj Leonid, Meteor, Kvadrantidy, Meteorické expedice, Perseid, Leonidy, Lyridy, Meteorický déšť, Perseida, Lyrid meteor shower, Leonidy 1998, Perseidy, Leonidy 2012, Perseids meteor shower, Ursidy, Perseidy 2004, Geminid meteor shower


50. vesmírný týden 2024

50. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 9. 12. do 15. 12. 2024. Měsíc je nyní na večerní obloze ve fázi kolem první čtvrti a dorůstá k úplňku. Nejvýraznější planetou je na večerní obloze Venuše a během noci Jupiter. Ideální viditelnost má večer Saturn a ráno Mars. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Geminid. Uplynulý týden byl mimořádně úspěšný z pohledu evropské kosmonautiky, ať už vypuštěním mise Proba-3 nebo úspěšného startu rakety Vega-C s družicí Sentinel-1C. A před čtvrtstoletím byl vypuštěn úspěšný rentgenový teleskop ESA XMM-Newton.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Velká kometa C/2023 A3 Tsuchinshan-ATLAS v podzimních barvách

Titul Česká astrofotografie měsíce za říjen 2024 obdržel snímek „Velká kometa C/2023 A3 Tsuchinshan-ATLAS v podzimních barvách“, jehož autorem je Daniel Kurtin.     Komety jsou fascinující objekty, které obíhají kolem Slunce a přinášejí s sebou kosmické stopy ze vzdálených

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC1909 Hlava čarodejnice

Veríte v čarodejnice? Lebo ja som Vám hlavu jednej takej vesmírnej čarodejnice aj vyfotil. NGC 1909, alebo aj inak označená IC 2118 (vďaka svojmu tvaru známa aj ako hmlovina Hlava čarodejnice) je mimoriadne slabá reflexná hmlovina, o ktorej sa predpokladá, že je to starobylý pozostatok supernovy alebo plynný oblak osvetľovaný neďalekým superobrom Rigel v Orióne. Nachádza sa v súhvezdí Eridanus, približne 900 svetelných rokov od Zeme. Na modrej farbe Hlavy čarodejnice sa podieľa povaha prachových častíc, ktoré odrážajú modré svetlo lepšie ako červené. Rádiové pozorovania ukazujú značnú emisiu oxidu uhoľnatého v celej časti IC 2118, čo je indikátorom prítomnosti molekulárnych mrakov a tvorby hviezd v hmlovine. V skutočnosti sa hlboko v hmlovine našli kandidáti na hviezdy predhlavnej postupnosti a niektoré klasické hviezdy T-Tauri. Molekulárne oblaky v IC 2118 pravdepodobne ležia vedľa vonkajších hraníc obrovskej bubliny Orion-Eridanus, obrovského superobalu molekulárneho vodíka, ktorý vyfukovali vysokohmotné hviezdy asociácie Orion OB1. Keď sa superobal rozširuje do medzihviezdneho prostredia, vznikajú priaznivé podmienky pre vznik hviezd. IC 2118 sa nachádza v jednej z takýchto oblastí. Vetrom unášaný vzhľad a kometárny tvar jasnej reflexnej hmloviny silne naznačujú silnú asociáciu s vysokohmotnými žiariacimi hviezdami Orion OB1. Prepracovaná verzia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 150/600 (150/450 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Gemini EAF focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 209x240 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, master bias, 90 flats, master darks, master darkflats 4.11. až 7.11.2024 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »