V rámci programu HST s názvem Hubble’s Reionization Lensing Cluster Survey (RELICS) byla objevena hvězda, kterou opustilo záření v době, kdy byl vesmír starý pouze 6 % jeho současného věku, tedy zhruba 900 miliónů roků po Velkém třesku. Obdržela označení WHL0137-LS a přezdívku Earendel. Světlo této hvězdy, jejíž rudý posuv je z = 6,2, potřebuje 12,9 miliardy roků, než dosáhne Země.
Hubbleův dalekohled pozoroval velmi starou kometu s extrémně velkým jádrem, vůbec největším v historii záznamů. Tento konkrétní objekt nese označení C/2014 UN271 (Bernardinelli-Bernstein). Jádro této komety by podle odhadů mohlo v průměru měřit až 135 km, což je zhruba padesátkrát více než u obvyklých těles tohoto typu. Nyní se nachází ve vzdálenosti méně než dvě miliardy kilometrů od Slunce, přičemž nejvíce se k němu přiblíží v roce 2031. Nepřekročí ale ani oběžnou dráhu Saturnu.
Jestliže máte rádi bizarní objekty ve vesmíru, dobře si prohlédněte katalog kolidujících galaxií, který sestavil Halton „Chip“ Arp. Atlas of Peculiar Galaxies vyšel poprvé v roce 1966. Dvojice galaxií, které vidíme na úvodním snímku, zde figuruje jako objekt s číslem 143 a nachází se na obloze v souhvězdí Rysa nedaleko hvězdy Castor ze souhvězdí Blíženců. V jiném známém katalogu NGC je najdeme jako objekty s čísly 2444 a 2445.
Astronomové za pomoci Hubbleova dalekohledu nalezli protoplanetu během intenzivního, „násilného” procesu nazvaného nestabilita disku. V této fázi protoplanetární disk obklopující hvězdu chladne a vlivem gravitace je rozdělen na jednu nebo více planet. Vědci dlouhou dobu hledali jasný důkaz tohoto procesu, kterým by se mohla stát protoplaneta AB Aurigae b, kterou pozoroval Hubbleův dalekohled.
Mezinárodní tým astronomů potvrdil, že pravděpodobný úkaz gravitační mikročočky nám v roce 2011 podal svědectví o přítomností volně putující černé díry toulající se mezihvězdným prostorem – jedná se o první doposud pozorovaný případ svého druhu. Vědecký tým publikoval článek popisující úkaz předběžně na serveru arXiv. Odhaduje se, že hvězdy dostatečně velké na to, aby vytvořily černé díry, představují asi jednu z tisíce stálic. V Mléčné dráze by tak mělo být asi 100 milionů černých děr hvězdné velikosti.
Toto jiskrné hvězdné pole, zachycené pomocí kamer Wide Field Camera 3 (WFC-3) a Advanced Camera for Surveys (ACS) na palubě Hubbleova vesmírného teleskopu HST, obsahuje kulovou hvězdokupu ESO 520-21 (rovněž známou jako Palomar 6). Hustě zaplněné zhruba kulové uskupení hvězd se nachází blízko centra Mléčné dráhy, kde mezihvězdný plyn a prach absorbují světlo hvězd a dělají tak pozorování mnohem náročnější.
Hubbleův vesmírný teleskop HST uskutečnil svoji roční grand tour po vnějších oblastech Sluneční soustavy. To je království obřích planet – Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu – sahající až do vzdálenosti 30 AU, tj. 30násobku vzdálenosti Země-Slunce. Na rozdíl od kamenných terestrických planet, jako jsou například Země a Mars, které se nacházejí blízko žhavého Slunce, tyto vzdálené světy jsou většinou složeny ze studené plynné „polévky“ – z vodíku, hélia, čpavku, metanu a dalších stopových plynů zahalujících horká kompaktní jádra planet.
Astronomové pořídili pomocí Hubbleova vesmírného teleskopu HST pozoruhodnou fotografii trojice srážejících se galaxií Arp 195. Toto zajímavé uskupení galaxií se nachází ve vzdálenosti přibližně 763 miliónů světelných roků od Země a jeho poloha se promítá do souhvězdí Rysa.
Kometa C/2019 Y4 (ATLAS) prolétající v blízkosti Slunce je prvním členem skupiny dlouhoperiodických komet pozorovaných při rozpadu již dříve během jejich nejmenšího přiblížení ke Slunci. Na základě použití snímků získaných pomocí Hubbleova vesmírného teleskopu HST během pozorovací kampaně astronomové identifikovali dvě skupiny fragmentů vzniklých v důsledku kometární dezintegrace v roce 2020. C/2019 Y4 (ATLAS) byla kometou s téměř parabolickou dráhou a s oběžnou periodou zhruba 6 tisíc roků.
Vědecký tým kolem Hubbleova vesmírného teleskopu HST uvolnil neuvěřitelně nádherný snímek s označením ACO S 295, což je pozoruhodná kupa galaxií, která se nachází ve vzdálenosti 3,5 miliardy světelných roků daleko v malém jižním souhvězdí Hodiny.
Hubbleův vesmírný teleskop HST krouží kolem Země již 31 roků a při této příležitosti vědecký tým pro HST zveřejnil nádhernou fotografii jasné modré proměnné hvězdy AG Carinae. Hvězda zachycená na publikované fotografii je od Země vzdálená 20 000 světelných roků a její poloha se promítá do souhvězdí Lodního kýlu. Fotografie je složena ze dvou různých expozic pořízených ve viditelném světle a v oboru UV záření kamerou WFC3. Hubbleův teleskop dopravil na oběžnou dráhu kolem Země 24. 4. 1990 raketoplán Discovery při letu STS-31.
Astronomové použili Hubbleův kosmický teleskop HST a pozorovali záhadný temný vír na Neptunu neočekávaně směřující pryč od pravděpodobného zániku na obří modré planetě. Atmosférická bouře, která je větší než Atlantický oceán na Zemi, se zrodila na severní polokouli planety a pomocí HST byla objevena v roce 2018. Pozorování o rok později ukázala, že začala driftovat jižním směrem k rovníku, kde takovéto bouře podle očekávání zaniknou a zmizí z našeho pohledu.
Astronomové nově objevili dvě dvojice kvasarů – J0749+2255 a J0841+4825 – existující před 10 miliardami roků a sídlící v jádrech kolidujících galaxií. Vyplývá to z pozorování skupiny vědců ze Spojených států amerických a z Japonska. Kvasary jsou velmi zářící objekty napájené černou dírou o hmotnosti až několika miliard hmotností Slunce. Jsou roztroušené napříč oblohou a byly mnohem hojnější v době před 10 miliardami roků. Tehdy docházelo často ke spojování galaxií, které přitom hostily černé díry. Proto se astronomové domnívali, že by v té době mohlo existovat mnoho dvojitých kvasarů.
Dvě nové fotografie, které pořídil Hubbleův vesmírný teleskop HST, ukazují planetu Jupiter s jeho turbulentní atmosférou a obrovskými bouřemi. Na jednom snímku je rovněž zachycena Europa, jeden z tzv. galileovských měsíců Jupitera. Jasná, bílá, roztažená bouře pohybující se rychlostí 560 kilometrů za hodinu se objevila 18. 8. 2020 v oblasti středních severních šířek (na snímku vlevo nahoře v místě bílého pruhu). Snímek planety Jupiter pořídil HST dne 25. 8. 2020 v době, kdy byla planeta vzdálena od Země 653 milióny kilometrů.
Astronomové použili Hubbleův vesmírný teleskop HST k pozorování Saturnu, druhé největší planety Sluneční soustavy, a to v letech 2018, 2019 a 2020 hned po tom, co na severní polokouli panovalo období kolem letního slunovratu. Tato pozorování jsou součástí programu OPAL (Outer Planets Atmospheres Legacy). Saturn je šestou planetou od Slunce a obíhá ve vzdálenosti 1,4 miliardy kilometrů. Jeden oběh vykoná za 29 pozemských roků. Za tu dobu se na jeho povrchu vystřídají roční období, přičemž jedno období trvá o něco déle než 7 roků.
Za účelem využití úplného zatmění Měsíce v lednu 2019 použili astronomové Hubbleův kosmický teleskop HST k měření množství ozónu v atmosféře naší planety. Tato metoda slouží jako zkušební model pro to, jak pozorovat exoplanety podobné Zemi přecházející před jejich mateřskými hvězdami při pátrání po mimozemském životě.
Hubbleův vesmírný dalekohled nabídl pohled na podstatu exoplanety Fomalhaut b. Domnělá planeta za hranicemi Sluneční soustavy zdánlivě zmizela z dohledu. Astronomové se nyní především domnívají, že zcela dospělá planeta ve skutečnosti nikdy neexistovala. Hubbleův vesmírný teleskop HST místo toho pozoroval expandující oblak velmi jemných prachových částic vytvořených při obří kolizi mezi dvěma ledovými tělesy velikosti asteroidu obíhajícími kolem jasné hvězdy Fomalhaut, která je od Země vzdálena 25 světelných roků.
NASA publikovala nádherné snímky planety Saturn a jejích prstenců, pořízené Hubbleovým kosmickým dalekohledem HST. Vesmírný teleskop byl použit k pozorování Saturnu 4. července 2020, kdy byl tento plynný obr vzdálen od Země přibližně 1,35 miliardy kilometrů. Nové snímky byly pořízeny jako součást projektu Outer Planets Atmospheres Legacy (OPAL) v době, kdy na severní polokouli Saturnu panuje léto.
Komety tráví většinu svého života ve velkých vzdálenostech od mateřských hvězd; během tohoto času zůstává složení jejich nitra relativně nezměněno. Pozorování komet mohou poskytnout přímý pohled na chemické složení, které získaly v průběhu svého zrodu v období formování planet. Na základě pozorování pomocí radioteleskopu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) a Hubbleova vesmírného teleskopu HST dva týmy astronomů zjistily, že plyny unikající z komety 2I/Borisov, první pozoruhodně aktivní mezihvězdné komety objevené ve Sluneční soustavě, obsahuje nezvykle vysoké množství oxidu uhelnatého.
Hubbleův vesmírný teleskop (HST) odhalil detailní krásu spletitých oblaků planety Jupiter na novém snímku pořízeném 27. 6. 2019 pomocí kamery WFC-3 na palubě HST. V okamžiku pořízení fotografie planetu dělilo od Země 644 miliónů kilometrů. Nápadným rysem planety je především Velká rudá skvrna (Great Red Spot) a intenzivnější paleta barev v oblacích vířících v turbulentní atmosféře planety, než jsme mohli pozorovat v uplynulých letech.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 29. 4. do 5. 5. 2024. Měsíc bude v poslední čtvrti a je vidět hlavně ráno a dopoledne. Slunce je poměrně hodně aktivní. Večer je velmi nízko Jupiter a ráno extrémně nízko Saturn. Pozorovat můžeme několik slabších komet. Český tým studentů uspěl se svým projektem v Houstonu. Čína chystá start rakety CZ-5 s návratovou misí Chang’e 6 pro vzorky z odvrácené strany Měsíce. Sonda Voyager 1 po pěti měsících opět komunikuje normálně a brzy by měla posílat i vědecká data. Před 70 lety objevil Kuiper měsíc Neptunu Nereida a před 30 lety se k Venuši vydala sonda Magellan.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2024 obdržel snímek „IC 2087“, jehož autorem je Zdeněk Vojč Souhvězdí Býka je plné zajímavých astronomických objektů. Tedy fakticky ne toto souhvězdí, ale oblast vesmíru, kterou nám na naší obloze souhvězdí Býka vymezuje. Najdeme
