Americká agentura NASA 21. 8. 2016 znovu navázala kontakt se sluneční observatoří STEREO-B. Stalo se tak po téměř dvou letech. Sonda byla chybně orientována na Slunce a její panely slunečních baterií tak přijímaly nedostatečné množství energie. NASA přijímals signál ze sondy po dobu dvou hodin a poté byl vysílač vypnut, aby se ušetřila energie. Aktuálně se prošetřuje, co se vlastně se sondou stalo a v jakém stavu je její vědecké vybavení.
Astronomové využili Hubbleův kosmický teleskop HST a evropskou astrometrickou družici Gaia k uskutečnění nejpřesnějších měření rychlosti rozpínání vesmíru od doby, kdy byla poprvé téměř před sto roky vypočítána hodnota Hubbleovy konstanty. Výsledky publikované v časopise Astrophysical Journal poskytly další důkazy o nesouladu mezi rychlostí rozpínání blízkého okolního vesmíru a vesmíru v počátcích jeho existence.
Americká sonda Juno v současné době není z pohledu zájemce o vesmír nijak zajímavá, vždyť jen letí prostorem a k planetě Jupiter dorazí až skoro za půl roku. Zdání ale klame – v lednu se robotický průzkumník stal nejvzdálenějším kosmickým plavidlem, spoléhajícím na sluneční baterie.
Hubbleův kosmický dalekohled HST vyfotografoval nejvzdálenější aktivní kometu, jakou se doposud podařilo spatřit. V té době byla v ohromné vzdálenosti 2,4 miliardy kilometrů od Slunce, tj. daleko za drahou planety Saturn. Nepatrně zahřívaná vzdáleným Sluncem již začala vytvářet neostrý oblak prachu o průměru 130 000 kilometrů – tzv. komu – obklopující malé pevné jádro zmrzlých plynů a prachu. Tato pozorování představují nejčasnější dosud pozorované známky aktivity komety přilétající poprvé do centra naší planetární soustavy.
Základní parametry nového objevu: Mimořádně velká vzdálenost velmi hmotné kupy galaxií pojmenované IDCS J1426.5+3508, která byla detailně studována třemi velkými kosmickými observatořemi NASA. Publikovaný snímek se skládá z rentgenového záření zachyceného observatoří Chandra (modrá barva), z viditelného světla detekovaného pomocí HST (zelená barva) a infračervená data pořídila družice Spitzer (červená barva). Jedná se o nejhmotnější kupu galaxií detekovanou v tak mladé etapě vývoje vesmíru.
Různé jevy napříč vesmírem emitují záření v celém rozsahu elektromagnetického spektra – od gama paprsků o vysokých energiích na jedné straně, které vznikají při nejenergetičtějších procesech v kosmu, až po mikrovlny a rádiové záření o nízkých energiích na straně druhé.
Při pohledu na první detailní snímek z nízké oběžné dráhy ve výšce 385 km nad povrchem trpasličí planety Ceres se nabízí otázka, na co se to vlastně díváme? Stačí obrázek trochu obarvit do červena a právě vyfotografovaný kráter nám nápadně připomene podobné útvary z Marsu. Pokud potom patříte mezi ty, kdo místo kráterů vidí kopce, nedívejte se na tento záběr v níže uvedeném výřezu moc zblízka, abyste dostali alespoň šanci si uvědomit, že to, co je na snímku zachyceno, je opravdu mladý kráter Kupalo o průměru 26 km. Rozlišení snímku je 35 metrů na pixel. Jméno kráteru připomíná praslovanského boha květů, sklizně a léta vůbec. Jeho svátek by v našem kalendáři vycházel na první dekádu července.
Hubbleův kosmický teleskop HST byl vypuštěn 24. dubna 1990 na palubě raketoplánu Discovery a následujícího dne naveden na oběžnou dráhu kolem Země. Z jeho polohy vysoko nad zkreslujícím vlivem zemské atmosféry pozoruje HST okolní vesmír v oboru blízkého ultrafialového, viditelného a blízkého infračerveného záření. V průběhu uplynulých 27 let vedla pozorování HST k průlomovým objevům, které způsobily doslova revoluci v oblasti astronomie a astrofyziky.
1. ledna 1801 objevil Giuseppe Piazzi první planetku za dráhou Marsu. Posléze se ukázalo, že jich tam je statisíce a že tato je pouze největší. Dokonce se vešla do kategorie trpasličích planet. V současnosti kolem ní operuje sonda DAWN a od prosince je na nejnižší oběžné dráze, která pro ni byla plánována. Jde o výšku kolem 385 km nad povrchem. To je asi třetina vůči průměru planetky, která má bezmála 1000 km. Začínají přicházet první snímky. A je to opravdu jiná dimenze pohledů na toto vesmírné těleso.
Publikovaná fotografie planety Jupiter byla pořízena v době, kdy se obří plynná planeta nacházela ve vzdálenosti 670 miliónů kilometrů od Země. Hubbleův kosmický teleskop HST odhalil spletité detaily nádherné oblačnosti Jupiteru uspořádané do pásů v rozdílných šířkách planety. Tyto pásy jsou vytvářeny vzdušnými proudy, které vanou odlišným směrem v jednotlivých planetárních šířkách. Světle zbarvené oblasti – tzv. zóny – jsou oblasti vysokého tlaku, kde atmosféra vystupuje výše. Tmavší oblasti nízkého tlaku, kde vzduch naopak klesá dolů, jsou označovány jako pásy.
Když všichni tvrdí, že něco nejde, objeví se někdo, kdo to neví, a udělá to. Asi takto by se dal popsat naprosto bezkonkurenční výsledek dlouhodobé práce známého českého matematika, prof. Miloslava Druckmüllera z VUT v Brně. Ten už v minulosti vyrazil dech té nejzaujatější (nejen) astronomické komunitě svými neotřelými matematickými postupy, které odhalily z digitálních fotografických dat ty nejúchvatnější detaily do té doby jen těžce zachytitelných jevů. Ukázal nám například korónu při zatmění Slunce jako nikdo před ním, odhalil struktury prchlivých rudých skřítků nebo kometu ISON při jejím zániku nad Sluncem jako jediný pozorovatel na Zemi. To vše prostřednictvím matematiky. Ale nyní přišel s revolucí, která opravdu dokazuje, že pro Miloslava Druckmüllera neexistuje slovo „ne“. Z už tak pozoruhodných dat z kosmické sondy NASA SDO dokázal prostřednictvím matematiky bez nadsázky vyždímat maximum a světu předvést ty nejostřejší snímky Slunce. Odhalil tak dosud známé bouřlivé jevy ve zcela nové dimenzi. A vy se na to můžete podívat.
Hubbleova konstanta – míra rozpínání vesmíru – je jednou z fundamentálních veličin popisujících náš vesmír. Skupina astronomů v rámci spolupráce programu H0LiCOW, jejímž vedoucím je Sherry Suyu, profesorka na Technical University Mnichov (TUM) a Max Planck Institute for Astrophysics v Garchingu, Německo, použila Hubbleův kosmický teleskop HST a další vesmírné observatoře ke studiu pěti galaxií za účelem uskutečnění nezávislého měření Hubbleovy konstanty. Tento výzkum byl prezentován v článku publikovaném v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.
Dávka novinek z konce minulého týdne byla věnována objevu vodního ledu na trpasličí planetě a také barevnému tónu atmosféry. Když se řekne New Horizons, každému se vybaví Pluto, někteří doplní, že tahle sonda snímkovala i největší měsíc Charon. Ale co zbylé měsíce? I na ně sonda pohlédla svými kamerami, ale jelikož jde o malá tělesa, která navíc obíhají relativně daleko od Pluta, bylo už předem jasné, že není možné pořídit mimořádně detailní fotky. Opět si neodpustím poznámku, že ještě před pár měsíci jsme Pluto znali pouze jako tečku o několika málo bodech. Plným právem proto můžeme o aktuálním období mluvit jako o vědecké sklizni.
Dvě kosmické sondy NASA s názvem Vyoager 1 a Voyager 2 se řítí napříč neprobádaným prostorem na své cestě za hranicemi naší Sluneční soustavy. Neustále provádějí měření mezihvězdného prostředí podél trajektorie letu, doposud záhadného prostředí mezi hvězdami. Hubbleův kosmický teleskop HST poskytnul cestovní mapu – na základě měření látky podél trajektorie sond při jejich pohybu vesmírem. Dokonce i po ukončení dodávky elektrické energie, kdy sondy Voyager již nebudou schopny posílat na Zemi nová data, což se může přihodit zhruba během příštího desetiletí, astronomové mohou využívat pozorování z Hubbleova teleskopu k určení charakteristik prostředí, skrz které tito mlčící vyslanci lidstva budou prolétávat.
Curiosity se nyní plynule posouvá dál na jihovýchod podél tmavých dun, které lemují úpatí kopce Aeolis Mons, známého také jako Mt. Sharp. Než se robot dostane mezi vysoké skalní srázy v úbočí hory, musí překonat dunové pole tmavého písku. To bylo zatím řešeno tak, že se Curiosity posouvá jižněji, kde postupně duny končí. Na posledních snímcích, které nám robot přináší, se objevily natolik bizarní útvary, že se nejde na ně nepodívat.
Mezihvězdná předpověď pro blízkou hvězdu zní: silný déšť komet. Hubbleův kosmický dalekohled HST objevil komety prudce padající do atmosféry hvězdy HD 172555, jejíž stáří se odhaduje na pouhých 23 miliónů roků. Stálice se nachází ve vzdálenosti 95 světelných roků od Země. Exokomety – komety mimo naši Sluneční soustavu – nebyly přímo pozorovány v okolí hvězdy, avšak jejich přítomnost byla odvozena na základě detekce plynů, které pravděpodobně vznikly vypařením zbytků jejich ledových jader.
Udivující geologie Pluta v jediném záběru. I to je aktuálně publikovaný snímek Pluta ve velmi vysokém rozlišení, který se objevil ve čtvrtek 24. 9. 2015 na webu NASA. Snímek pořízený barevnou kamerou je publikován ve zvýrazněných barvách, které dobře odlišují oblasti s různým složením povrchu. Podívejme se na vybrané části i celkový záběr.
Kulové hvězdokupy poskytují jeden z nejvíce působivých pohledů na noční oblohu. Tyto třpytivé koule obsahují stovky tisíc hvězd a nacházejí se převážně na periferii galaxií. Naše Galaxie – Mléčná dráha – obsahuje více než 150 kulových hvězdokup. Jednu z nich s názvem NGC 362 vidíme na fotografii, která byla pořízena pomocí Hubbleova kosmického teleskopu HST (NASA/ESA). Je to jedna z výjimečných kulových hvězdokup.
Vždy, když už si říkáme, jak úžasné obrázky nám sonda New Horizons poslala od Pluta, překvapí nás nový obrázek. NASA naštěstí zvolila politiku týdenních aktualizací a tak tu máme novou várku obrázků, z nichž ten úvodní je zase zřejmě ten nejúžasnější, jaký jsme mohli dosud spatřit.
Za drahou Neptunu je známa více než tisícovka objektů, tzv. transneptunických těles. Mezi nimi je i několik dalších těles, která mohou být zařazena do kategorie trpasličích planet, až budou upřesněny jejich rozměry. Největším z nich je těleso objevené v roce 2007, které bylo předběžně označeno 2007 OR10. Průměr tělesa, které ještě nemá své jméno, byl nedávno upřesněn na 1535 kilometrů. Kolem Slunce oběhne jednou za 547 roků. Jeho dráha je od Slunce vzdálena 33 až 101 astronomických jednotek AU (podobná jako u Eris). Nejblíže Slunci se objekt 2007 OR10 nacházel pravděpodobně v roce 1857. Ze spektroskopických výzkumů vyplývá, že povrch tělesa je pokryt vodním ledem a zmrzlým metanem.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 3. 10. do 9. 11. 2025. Měsíc bude v úplňku. Saturn je dobře vidět večer, později v noci se přidává Jupiter, ráno končí viditelnost Venuše. Čeká nás poslední týden viditelnosti komety C/2025 A6 (Lemmon) a v neděli začne další okno viditelnosti slabší komety C/2025 R2 (SWAN) na tmavé večerní obloze. Z evropského kosmodromu Kourou v jihoamerické Francouzské Guayáně má startovat raketa Ariane 6 s radarovou družicí Sentinel-1D. V rámci sdílené mise Bandwagon-4 byla vynesena také česká družice CevroSat-1. Na Floridě proběhl statický zážeh velké rakety New Glenn. Před dvaceti lety začala mise sondy Venus Express jež přinesla velmi zajímavé poznatky o atmosféře Venuše.
Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2025 obdržel snímek „Když se blýská v dáli“, jehož autorem je astrofotograf Lukáš Veselý Měsíc září je již dávno za námi a s ním i další kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce. A tentokrát se porota opravdu „zapotila“. Ze 42 zaslaných snímků vybrat ten
Při čekání na polární záři se mi dostal do záběru meteor.
