Související stránky k článku HST pravděpodobně pozoruje gejzíry na Europě
Po nějaké době se opět schyluje ke startu, který se zařadí mezi největší kosmické události roku a významným písmem se zapíše do dějin kosmonautiky, tentokrát především té evropské. Na vrcholku rakety Ariane 5 na kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně totiž nyní čeká na svůj start sonda JUICE, JUpiter ICy moons Explorer. Jak už název článku i samotné sondy napovídá, jejím cílem se stane největší planeta Sluneční soustavy. Už jen skutečnost, že na oběžnou dráhu této planety doposud vstoupily jen dvě sondy, činí tuto misi výjimečnou. Zároveň se však také jedná o vůbec první sondu, která je zařazena mezi velké vědecké mise Evropské kosmické agentury, které můžeme přezdívat vlajkovými loděmi. Snad největší zajímavostí je ale to, že se má stát první sondou, která bude obíhat měsíc jiné planety. V tomto článku se postupně podíváme na to, jak se projekt JUICE vyvíjel, jak samotná sonda vypadá, jak bude její mise probíhat a jaké jsou její hlavní vědecké cíle.
Oznámení o možném vědeckém významu přistávacího modulu (landeru) na povrchu Jupiterova ledového měsíce Europa bylo doručeno NASA a agentura nyní zapojila širokou vědeckou komunitu k zahájení diskuse o těchto návrzích. V úvodu tohoto článku je zveřejněno umělecké ztvárnění koncepčního návrhu potenciální budoucí mise k přistání automatické sondy na povrchu Europy. Přistávací modul je znázorněn s delším ramenem určeným k odběru vzorků, které předtím vyhloubilo malou prohlubeň v blízkosti modulu.
Americká sonda Juno v současné době není z pohledu zájemce o vesmír nijak zajímavá, vždyť jen letí prostorem a k planetě Jupiter dorazí až skoro za půl roku. Zdání ale klame – v lednu se robotický průzkumník stal nejvzdálenějším kosmickým plavidlem, spoléhajícím na sluneční baterie.
Představa průniku vody na povrch měsíce EuropaAutor: NASA/JPL-Caltech Na základě informací získaných pomocí velkého dalekohledu na V. M. Keck Observatory (California Institute of Technology – Caltech) astronomové Mike Brown – známý jako „zabiják Pluta“ vzhledem k objevu těles Kuiperova pásu, což nakonec vedlo k degradování Pluta z kategorie planet a Kevin Hand (Jet Propulsion Laboratory – JPL) nalezli velmi silné důkazy, které potvrzují, že slaná voda z rozsáhlého podpovrchového oceánu na Jupiterově měsíci Europa si opravdu nachází cestu k průniku na povrch.
Nové druhy organických sloučenin, součástí aminokyselin, byly detekovány v gejzírech tryskajících z povrchu Saturnova měsíce Enceladus. Toto zjištění je výsledkem stále probíhajícího důkladného výzkumu dat získaných v rámci mise Cassini. Mohutné hydrotermální průduchy vyvrhují materiál z nitra měsíce Enceladus, který je následně smíchán s vodou z hlubokého podpovrchového oceánu Enceladu ještě předtím, než je tato směs vyvržena do okolního prostoru v podobě vodní páry a ledových krystalků. Nově objevené molekuly kondenzují na povrchu krystalků ledu, kde byla ve sloučeninách zjištěna přítomnost dusíku a kyslíku.
Sonda Juno obíhá Jupiter po protáhlé polární dráze a studuje především jeho magnetické pole. Malá kamerka JunoCam určená pro snímání ve viditelném světle ale poskytuje dechberoucí záběry Jupiterovy atmosféry i detaily povrchu jeho měsíců. Nedávno jsme zažili trojici blízkých průletů kolem Io a v roce 2022 byl zase detailně snímán povrch měsíce Europa. Snímky Juno podporují teorii, že ledová kůra na severním a jižním pólu Jupiterova měsíce Europa změnila polohu. Detailní snímek z kamery určené pro orientaci na hvězdy odhalil místa, kde mohla nedávno na povrch proniknout slaná voda.
Ačkoli se dva nejjasnější objekty kromě Slunce a Měsíce potkávají alespoň jednou za dva roky, ne vždy jejich konjunkce je tak výrazná, jako jsme mohli vidět kolem maxima meteorického roje Perseid 12. 8. 2025. Někdy jsou dokonce k sobě i blíže, například v březnu 2023. Poslední setkání vyšlo sice na ranní hodiny, ale obě planety při něm byly vidět ještě za tmy, jak vychází nad obzor a zářily spolu poměrně vysoko nad východem až do převzetí vlády Slunce nad oblohou.
Nedávno jsme mohli oslavit další zajímavé, a hlavně důležité výročí z oblasti pilotované kosmonautiky. Dne 18. června to bylo přesně 42 let od historické mise raketoplánu Challanger, na jehož palubě vzlétla ke hvězdám Sally Ride, žena, která se stala první Američankou v kosmu. Byl to tehdy první let raketoplánu s pětičelennou posádkou. První ženou, která se dostala na oběžnou dráhu, byla 16. 6. 1963 Valentina Těreškovová na palubě Vostoku 6. Nebyla to však příliš úspěšná mise.
Vědci ze Southwest Research Institute (SwRI) objevili plynný vodík v gejzírech plynů tryskajících nad povrch Saturnova měsíce Enceladus. Analýza dat z kosmické sondy NASA s názvem Cassini ukázala, že přítomnost plynného vodíku lze nejlépe vysvětlit na základě chemických reakcí mezi kamenným jádrem měsíce a teplou vodou z podpovrchového oceánu. Objevy vědeckého týmu pod vedením SwRI naznačují, že dno oceánu na měsíci Enceladus může obsahovat útvary analogické hydrotermálním průduchům na Zemi, které, jak známe, podporují rozmanitý život na mořském dně.
Zemská biosféra obsahuje všechny známé ingredience nezbytné pro život, jak jej známe. Nejvíce zmiňovanými jsou: kapalná voda, alespoň jeden zdroj energie a zásoba biologicky potřebných chemických prvků a molekul. Avšak nedávný objev snad biogenního fosfinu v oblacích Venuše nám připomíná, že přinejmenším některé z těchto ingrediencí existují rovněž jinde ve Sluneční soustavě. Takže kde jsou jiné nejslibnější lokality pro existenci mimozemského života?
Vědcům se díky vesmírnému dalekohledu Jamese Webba podařilo poprvé detailně zachytit, jak se záhadné záře na pólech obří planety mění v čase i prostoru. Zdejší polární záře jsou mnohem silnější než na Zemi. Způsobuje je nejen interakce magnetosféry Jupiteru se slunečním větrem, ale také s nabitými částicemi uvolněnými sopečnou činností z měsíce Io. Překvapivě se ukázalo, že jsou jinak jasné v infračerveném oboru, kde pozoroval JWST a v ultrafialovém, kde současně pozoroval HST.
Lidstvo vůbec poprvé přímo spatřilo jeden z pólů Slunce, a to díky evropské sondě Solar Orbiter, na jejímž vývoji se podíleli i čeští vědci. Tento historický milník přináší nové možnosti, jak Slunce zkoumat, a může zásadně přispět k porozumění jevům, jako jsou sluneční cykly a fungování kosmického počasí.
Už od chvíle, kdy americká sonda Galileo zjistila, že Jupiterův měsíc Europa má velmi pravděpodobně masivní vodní oceán, stal se z tohoto tělesa o velikosti zhruba našeho Měsíce předmět zájmu všech hledačů mimozemského života. Pokud se potvrdí naše dosavadní odhady, pak Europa obsahuje dvakrát více vody, než kolik máme na Zemi. Přidejme si k tomu několik desítek kilometrů silnou vrstvu ledu, který blokuje škodlivé záření a nebo teplo generované slapovými silami Jupitera a máme tu jednoho z nejžhavějších kandidátů pro vznik života mimo Zemi. Není tedy divu, že v rámci nové kosmické mise bude Europa v centru výzkumných experimentů.
Unikátní vlastnosti dalekohledu Jamese Webba vedly k odhalení úzkého jet streamu (tryskového proudění v atmosféře) nad vrcholky oblačnosti v rovníkové oblasti Jupiteru. Dalekohled umožňuje snímat záření v blízké infračervené oblasti spektra, které jsou vhodné také ke studiu vrstev atmosféry ve výšce asi 25 až 50 km nad vrcholky oblaků. Vítr zde přesahuje rychlost 500 km/h, což na Zemi odpovídá rychlosti větru silného tornáda. Tento jev dosud nemohl být pozorován jinými dalekohledy, pro jejich nízké rozlišení a nepozorovaly jej ani kosmické sondy.
V úterý 23. července tomu bylo 25 let od zážehu motorů raketoplánu Columbia, v jehož nákladovém prostoru se nacházela rentgenová observatoř Chandra - jeden z nejvýznamnějších kosmických dalekohledů se vydal na svou misi. Teleskop navzdory předpokládané aktivní životnosti, která byla původně odhadována na 5 let, pracuje od roku 1999 až dodnes. Již celé čtvrtstoletí nám posílá vědecky velmi cenná data, jež jsou základem mnoha důležitých objevů. V tomto článku si misi legendární observatoře Chandra připomeneme.
Úkolem dalekohledu Jamese Webba je odhalovat dosud neviděné detaily v různých oblastech vesmíru. Díky přelomovému vesmírnému dalekohledu vidíme první galaxie a podmínky, ve kterých vznikaly, pozorujeme protoplanetární disky vznikajících hvězd a vidíme i nové molekuly, které je tvoří a dosud nešly spatřit. Zkoumáme atmosféry exoplanet a můžeme detailně pozorovat planety Sluneční soustavy v dosud neviděném detailu v infračerveném oboru spektra. Právě uveřejněným snímkem Saturnu se uzavřelo snímání všech čtyř plynných obrů.
Český tým LASAR zvítězil v celosvětové soutěži Conrad Challenge ve dvou kategoriích ze tří. Před odborníky z NASA a v konkurenci více než dvou tisíc týmů představili řešení, jak restartovat nekomunikující družice na oběžné dráze Země. Stali se jedněmi z mála evropských týmů ve finále a vůbec prvními z České republiky.
Hubbleův dalekohled během celé doby své činnosti v určitých časových odstupech pravidelně pozoruje všechny vnější planety Sluneční soustavy. V současné době je tento teleskop naší jedinou šancí, jak mapovat proměny atmosfér plynných planet v průběhu času. Zvláště nenahraditelný je v tomto ohledu v případě Saturnu, Uranu a Neptunu, jelikož žádnou z těchto planet teď nezkoumá aktivní sonda. Nedávno nadešel čas pro další fotografování Jupiteru a Uranu. V tomto článku se podrobněji podíváme na čtyři snímky těchto plynných obrů.
V pátek 23. února krátce po půlnoci středoevropského času přistál na povrchu Měsíce lunární lander Nova-C se jménem Odysseus. Stojí za ním americká soukromá firma Intuitive Machines, která se tím stala první společností v historii, které se kdy něco takového povedlo. Doposud toho byly schopny jen vládní agentury USA, Sovětského svazu, Číny, Indie a Japonska. Zároveň se jedná o první americké přistání na měsíčním povrchu od mise Apollo 17, která se uskutečnila v roce 1972, tedy před více než půl stoletím. Pojďte se s námi podívat na to, jak tento projekt vůbec vznikl, jaké jsou jeho cíle, co všechno už se během této zajímavé mise událo a co to vůbec znamená pro průzkum Měsíce jako takový.
1. a 2. března 2023 se k sobě na obloze přiblížily dvě nejnápadnější planety – Venuše a Jupiter. Nad jihozápadním až západním obzorem jsme je díky velmi příznivému počasí mohli snadno pozorovat jako dvě velmi jasné hvězdy těsně při sobě. 1. 3. byla Venuše vpravo a trochu níže než Jupiter, 2. 3. už byla nad Jupiterem. Po oba dva dny se nám planety vešly do zorného pole dalekohledu. Úhlová vzdálenost mezi nimi byla asi 40 úhlových minut. Fotografie setkání se nám sešla ze všech končin České i Slovenské republiky.
