Astronomové ze společného projektu Event Horizon Telescope (EHT) zobrazili výtrysk v srdci blízké rádiové galaxie Centaurus A a identifikovali polohu centrální supermasivní černé díry v galaxii s ohledem na rozdělený výtrysk (jet) z jejího jádra. Galaxie Centaurus A je od Země vzdálená zhruba 13 miliónů světelných roků a její poloha se při našem pohledu promítá do souhvězdí Kentaura.
Letošní letní nebe je vskutku jedinečné. Obohacují jej totiž hned tři výrazné planety (na konci léta dokonce čtyři) viditelné v jediný okamžik. Planety Jupiter, Saturn a Mars dosahují okamžiků své opozice se Sluncem za pouhých 79 dnů. Nejblíže tomuto momentu, při kterém bude planeta na opačné straně než Slunce, je Saturn... Všechny planety se krásně vyjímaly i nad klidnou hladinou Sečské přehrady za jasné slunovratové noci. Vychutnejte si tento výhled prostřednictvím obrazu.
Při použití radioteleskopu Arecibo a dalekohledu Gemini astronomové detekovali stěhovavou supermasivní černou díru v galaxii pojmenované SDSS J043703.67+245606.8 (zkráceně J0437+2456). Hvězdný ostrov J0437+2456 je spirální galaxií typu Sb, která je od Země vzdálena přibližně 230 miliónů světelných roků a její poloha se promítá do souhvězdí Býka. Supermasivní černá díra, která byla poprvé detekována v roce 2018, má hmotnost zhruba tři milióny hmotností Slunce.
Po staletí astronomové hleděli za hranice Sluneční soustavy, aby se dozvěděli více o stavbě a struktuře naší Galaxie (Mléčné dráhy). Zatím je stále ještě mnoho věcí, které nedokážeme zjistit, jako je například její přesná hmotnost. Určení celkové hmotnosti je velmi důležité k pochopení vzniku našeho hvězdného ostrova, ale i vývoje celého vesmíru. Proto astronomové zkoušejí změřit skutečnou hmotnost Galaxie různými způsoby.
Teoretičtí fyzikové z Itálie, Španělska a Argentiny navrhli nový mechanismus pro vytvoření supermasivních černých děr (neboli veleděr) z temné hmoty. Standardní modely vzniku vyžadují normální baryonickou hmotu smršťující se v důsledku působení gravitace do podoby černých děr, které následně v průběhu času zvětšují svůj rozměr nabíráním další hmoty.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2017 obdržel snímek „Střecha Slovenska“, jehož autorem je Václav Hýža. Pilíř noci, rozlité mléko bohyně Héry, bývalá cesta slunce, která je dnes v popelu. Také nebeská řeka Inků, most čínských milenců, ale i věčný svit duší, které opustily svět. Napříč nejhlubší historií naší civilizace a napříč všemi kmeny, národy a kulturami je Mléčná dráha bezednou studnou srdceryvných, poučných, ale také dramatických bájí a pověstí, které z ní činí jednoznačně jeden z nejobdivovanějších objektů noční oblohy. A bohužel dnes také – díky přemíře světelného znečištění – se dočkala nezaslouženého škatulkování do oblasti sci-fi, neboť mladé generace už ani nevěří, že se dá uvidět na vlastní oči, aniž by to vyžadovalo nákladné cestování do vesmíru.
V centrech galaxií se nacházejí supermasivní černé díry (SMBH – SuperMassive Black Holes) o hmotnostech několika miliónů až miliard hmotností Slunce. SMBH obklopují centrální hvězdokupy (NSC – Nuclear Star Clusters), což jsou nejhmotnější známé hvězdokupy, o rozměrech převyšujících 10 pc a hmotnostech okolo miliónu hmotností Slunce. SMBH a NSC se nachází ve středech molekulárních zón (CMZ – Central Molecular Zone) složených z hustých oblak mezihvězdné hmoty, kde se tvoří nové hvězdy. Jak však SMBH vznikají a rostou je jednou z nevyřešených otázek dnešní astrofyziky.
Každý z nás, kdo někdy spatřil Mléčnou dráhu, se zjista tázal nad tím, odkud vlastně vzala svůj název. Ačkoliv legenda o rozlitém mléku na obloze je již známa věrně, není a nebyla zdaleka jedinou, která se k "pilíři noci" váže. Pohled do - jak dnes víme - roviny naší Galaxie byl studnou inspirace pro všemožné legendy napříč starodávnými civilizacemi i kulturami. Pojďme si některé stručně představit.
V třetím dílu Rozhovorů o vesmíru Norbert se Samuelem probírají přítomnost vody na osvětlené části Měsíce, Norbiho zážitky s pozorováním na létající observatoři SOFIA a jako hlavní téma si vybrali supermasivní a mikroskopické černé díry.
Využitím nových metod a dat z evropské astronomické družice GAIA astronomové z univerzity v Torontu odhadli, že rychlost Slunce na oběžné dráze kolem středu naší Galaxie je přibližně 240 kilometrů za sekundu. Kromě toho dospěli při výpočtech k závěru, že vzdálenost Slunce od galaktického centra je přibližně 7,9 kiloparseků (kpc) – tedy téměř 26 000 světelných roků.
Vzdálenost mezi Sluneční soustavou a zdrojem Sagittarius A*, což je supermasivní černá díra o hmotnosti 4 miliónů Sluncí v centru naší Galaxie – Mléčné dráhy, je přibližně 25 800 světelných roků, tedy zhruba o 1 900 světelných roků méně, než se doposud uvádělo. Vyplývá to z analýzy nových dat japonského projektu VLBI (Very Long Baseline Interferometer) s názvem VERA (VLBI Exploration of Radio Astrometry).
Léto – to kalendářní –- je sice již za námi, ale do naší redakce stále chodí fantastické vzpomínkové portréty toho, co nabídlo noční nebe. Zejména pak snímky Mléčné dráhy, pilíře noci, zdobící hvězdnaté nebe daleko od měst. Je až s podivem, jak se letos doslova roztrhl pytel s tímto fenoménem. Snad fotografy motivoval čím dál větší přísun podobných záběrů ze zahraničí, či výskyt letošních planetárních favoritů, Marsu a Saturnu, promítajících se na obloze poblíž centra Mléčné dráhy. Tak jako tak, jezdili jste daleko či vysoko do někdy i nedostupných míst české a slovenské krajiny, abyste se s námi podělili o pohledy k naší Galaxii nad vašimi oblíbenými místy střední Evropy a my vám za to moc děkujeme. Jako odměnu přinášíme tuto galerii.
Nyní víme přesně, jak hmotná nejrychleji rostoucí černá díra ve vesmíru ve skutečnosti je, a stejně tak jak mnoho hmoty doslova „žere“, a to díky novým výzkumům pod vedením Australian National University (ANU). Její hmotnost byla určena na 34 miliard hmotností Slunce a hltá hmotu v ekvivalentu téměř jednoho Slunce každý den, jak uvádí Christopher Onken se svými spolupracovníky.
Dnes naposledy vychází ubývající Měsíc ještě před půlnocí na začátku astronomické noci. V dalších dnech se už budeme moci stále delší dobu kochat tmavou oblohou a Mléčnou dráhou klenoucí se nad našimi hlavami. Období od konce července až do září je typické tím, že po setmění můžeme pozorovat souhvězdí Labutě vysoko na obloze. Ačkoli je nám čím dál více upírán pohled na nádherný oblouk tvořený miliardami hvězd naší Galaxie, ohlédnutí za fotografiemi čtenářů ze začátku července ukazuje, že je o co stát a že taková místa v naší vlasti pořád existují.
Počítačové simulace provedené astrofyziky na Tohoku University v Japonsku vedly k odhalení nové teorie původu supermasivních černých děr. Podle této teorie předchůdci supermasivních černých děr narůstají nejen pohlcováním mezihvězdného plynu, ale stejně tak i menších hvězd. To pomáhá vysvětlit velké množství supermasivních černých děr pozorovaných v současnosti.
Upozornění na krásy nočního nebe může v typicky vlhkém až deštivém červnovém počasí střední Evropy vyznít poněkud nepatřičně. Ano, rádi bychom si vychutnali letní Mléčnou dráhu, ale asi si budeme muset počkat až na léto. I to je možnost. Jinak na to šel Ondrej Králik, jeden z našich čtenářů, který neváhal podělit se s námi o úchvatné pohledy do exotického nebe.
Mohou mít supermasivní černé díry své souputníky? Podstata vzniku galaxií napovídá, že odpověď zní ano, a ve skutečnosti dvojice supermasivních černých děr mohou být ve vesmíru docela běžné. Supermasivní černá díra, která se ukrývá v centru naší Galaxie a kterou označujeme jako Sagittarius A*, má hmotnost odpovídající zhruba 4 miliónům hmotností Slunce.
Tento působivý nový pohled na Mléčnou dráhu byl zveřejněn u příležitosti dokončení přehlídky ATLASGAL (APEX Telescope Large Area Survey of the Galaxy). V rámci tohoto programu prováděl radioteleskop APEX z jižní polokoule první mapování rozsáhlých oblasti oblohy podél roviny Galaxie v pásmu submilimetrového elektromagnetického záření – mezi infračerveným a rádiovým zářením – a to s lepším rozlišením, než umožňují současné kosmické dalekohledy. Průkopnický radioteleskop APEX s anténou o průměru 12 m astronomům umožňuje zkoumat chladné objekty ve vesmíru: plyn a prach o teplotách pouhých desetin stupně nad absolutní nulou.
Protoplanetární disky kolem hvězd nemusí být jediným místem pro vznik planet. Vyplývá to z práce týmu teoretických astronomů z Japonska. Výzkumníci navrhli novou oblast pro vznik těles planetárních rozměrů: prachový torus v okolí supermasivních černých děr v jádrech aktivních galaxií.
Pomocí Hubbleova kosmického dalekohledu HST astronomové zjistili, že staré přísloví „co letí vzhůru, musí spadnout dolů“ se dokonce vztahuje i na obrovský oblak plynného vodíku ve vnější oblasti naší Galaxie – Mléčné dráhy. Neviditelný oblak letí směrem na naši Galaxii rychlostí přibližně 1 130 000 kilometrů za hodinu.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 19. do 25. října 2026. Měsíc po první čtvrti přibývá k úplňku, který nastane až v pondělí 26. října. Mezitím bude ještě tmavé ráno 22. října, kdy nastává maximum meteorického roje Orionidy, tvořeného částicemi Hallyeovy komety. Večer je vidět Saturn, ráno Mars s Jupiterem. Venuše prochází na denní obloze zdánlivě pod slunečním kotoučem a 24. října bude v dolní konjunkci. V pondělí 19. října má z Tanegašimy odstartovat japonská sonda MMX určená k průzkumu Marsovských měsíců. Před 425 lety zemřel v Praze Tycho Brahe. V neděli 25. října ve 3:00 SELČ se čas mění na 2:00 SEČ.
Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče „LDN 1251“ Hluboko v souhvězdí Cefea, v oblasti oblohy bohaté na mezihvězdný prach a plyn, se nachází objekt označený jako LDN 1251. Na první pohled připomíná prázdnou, téměř černou skvrnu na pozadí vzdálených hvězd. Ve
Mars poblíž otevřené hvězdokupy M44 Jesličky v souhvězdí Raka.
