Související stránky k článku Pozůstatek supernovy z Velkého Magellanova mračna očima Chandry a Hubblea
Zdroj 160 000 světelných roků dlouhého výtrysku částic pojmenovaný PSO J352.4034-15.3373 (zkráceně PJ352-15), rychle rostoucí supermasivní černá díra neboli kvasar, se nachází zhruba ve vzdálenosti 12,7 miliardy světelných roků a jeho poloha se promítá do souhvězdí Vodnáře. „Okolo supermasivních černých děr, jak předpokládáme, mohou výtrysky neustále získávat dostatečné množství energie; přítomný materiál může padat dolů a černá díra může růst,“ říká Thomas Connor, astronom na NASA’s Jet Propulsion Laboratory.
Na základě pozorování pomocí družice NASA s názvem TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) a několika dalších pozemních dalekohledů astronomové objevili planetu velikosti Jupitera obíhající kolem hvězdy typu bílého trpaslíka s označením WD 1856+534. Soustava WD 1856+534 je známá též jako TIC 267574918 nebo LP 141-14 a nachází se ve vzdálenosti 80 světelných roků od Země; její poloha se promítá do souhvězdí Draka.
Supernova mnohonásobně jasnější a energetičtější, a pravděpodobně mnohem hmotnější než jakékoliv doposud zaznamenané jevy, byla identifikována mezinárodní skupinou astronomů pod vedením University of Birmingham. Vědecký tým, který zahrnuje odborníky Harvard University, Northwestern University a Ohio University, se domnívá, že supernova pojmenovaná SN2016aps může být příkladem extrémně vzácného případu supernovy s tzv. ´pulsující párovou nestabilitou´, která možná vznikla ze dvou hmotných hvězd, které před explozí splynuly v jeden objekt.
Tým astronomů vedený univerzitou v Cambridgi pozoroval pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu těžce zachytitelný jev. Dalekohled zaznamenal malý ohyb světla vzdálené hvězdy, před kterou proletěl bílý trpaslík LAWD 37.
Astronomové předpokládali po desetiletí, že se vesmír rozpíná stejnou rychlostí ve všech směrech. Avšak nová studie zpracovaná na základě dat z rentgenové družice XMM-Newton (ESA), rentgenové observatoře Chandra X-ray Obsevatory (NASA) a dřívějších pozorování německé družice ROSAT vedou k závěru, že tyto klíčové předpoklady současné kosmologie mohou být chybné.
Kosmická observatoř NASA s názvem Kepler byla zkonstruována za účelem objevování exoplanet na základě tranzitní metody, kdy dojde k zeslabení jasu hvězdy v důsledku přechodu planety přes její kotouček. Náhodou ji dělá stejná konstrukce ideální pro pozorování jiných přechodných jevů – objektů, které mění svoji jasnost v průběhu času. Nový výzkum archivních dat z družice Kepler vedl k odhalení vzácného super-vzplanutí dříve neznámé trpasličí novy. Soustava zjasnila 1 600× za dobu kratší než jeden den a následně pomalu slábla.
Přehled událostí na obloze od 7. 10. do 13. 10. 2019. Měsíc bude v úplňku až v neděli. Večer je nízko nad jihozápadem Jupiter a u jihu Saturn a na tmavé obloze nad ránem ještě Uran a zimní souhvězdí. Aktivita Slunce je velmi nízká, přesto lze vidět severské polární záře. ISS má plnou šestičlennou dlouhodobou posádku a probíhá další výstup z její paluby. Před 415 roky byla vidět supernova a před 55 lety letěla poprvé tříčlenná posádka do vesmíru v lodi Voschod-1.
Dva nejznámější vesmírné dalekohledy znovu zkombinovaly svá data a vytvořily dechberoucí pohled na dva hvězdné ostrůvky v temnotě VV 191. Hubbleův vesmírný teleskop (HST) dodal data z ultrafialového a viditelného spektra a světlo v blízké infračervené vlnové délce zachytil vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST). Fotografie z JWST pomohly zvýraznit vzdálené galaxie a spirální ramena hvězdného ostrovu v popředí.
Na základě dat z evropské kosmické observatoře XMM-Newton a rentgenové družice NASA s názvem Chandra X-ray Observatory společně s pozemními radioteleskopy v Austrálii a Indii astronomové zaregistrovali důsledek nejsilnější doposud pozorované exploze ve vesmíru. Mohutný výbuch se odehrál v kupě galaxií v souhvězdí Hadonoše (Ophuichus), což je uskupení několika tisíc galaxií ve vzdálenosti zhruba 390 miliónů světelných roků od Země. Exploze byla zhruba pětkrát větší než dosavadní zaznamenaný rekord, pozorovaný v kupě galaxií MS 0735.6+7421.
Vědcům se pomocí dalekohledu ESO/VLT podařilo nalézt důkazy přítomnosti velké extrasolární planety v blízkosti hvězdy typu bílý trpaslík. Planeta obíhá kolem žhavého odhaleného jádra hvězdy podobné Slunci v malé vzdálenosti a její atmosféra je neustále rozrušována silným ultrafialovým zářením. Uvolněný plyn se formuje do disku kolem hvězdy a nakonec dopadá na povrch bílého trpaslíka. Tento jedinečný systém nám nabízí představu o tom, jak by jednou v daleké budoucnosti mohla vypadat Sluneční soustava.
Občas je to neuvěřitelné, kolik mohou mít společného různé vědní obory. Odborníci ze skupiny Fyziky galaxií se zabývali obohacováním mezihvězdného okolí prachem vznikajícím při výbuších supernov. Překvapivě zjišťují, že v hustých hvězdokupách se tento prach chová podobně jako pyroklastické výtrysky při vulkanických explozích.
Astronomové prozkoumali hvězdu HD 222925, která leží, v galaktickém měřítku, relativně blízko našemu Slunci. Objevili, že se v ní nachází 65 chemických prvků, což je nejvyšší počet, jaký byl kdy u jiné hvězdy než Slunce identifikován. Napomůže to objasnění tzv. r-procesu, jaderné reakci probíhající ve hvězdách, při níž se tvoří kolem poloviny prvků těžších než železo. Tato reakce, jinak nazývaná záchyt neutronu při silném neutronovém toku, spočívá ve srážce atomového jádra s jedním nebo více neutrony, vedoucí k jejich připojení k danému jádru a následně vzniku nového prvku.
Titulní obrázek dnešního článku znáte asi všichni. Mediálním světem vloni v dubnu rezonovala historicky první fotografie černé díry. Ono historické pozorování provedla soustava pozemských radioteleskopů Event Horizon Telescope (EHT). Dnes ale nebude řeč o slavné fotografii z loňska, ale o výzkumu, který prováděla kosmická observatoř Chandra. Ta se zaměřila na horké výtrysky směřující z centra galaxie M87 v rentgenovém oboru elektromagnetického záření a přinesla nové zajímavé poznatky.
Astronomové použili přístroj KPED (Kitt Peak Electron Multiplying CCD Demonstrator) na NSF’s Kitt Peak National Observatory k pozorování objektu ZTF J153932.16+502738.8, což je dvojice bílých trpaslíků, kteří kolem sebe obíhají a navzájem se zakrývají. Jeden oběh vykonají za doposud nejkratší známou oběžnou dobu. Tento binární systém se nachází ve vzdálenosti téměř 8 000 světelných roků a jeho poloha se promítá do souhvězdí Pastevce (Bootes). Jedná se zároveň o druhou nejrychlejší dvojici doposud pozorovaných bílých trpaslíků.
Dvě blízké supernovy, které explodovaly přibližně před 2,5 miliónem a před 8 milióny roků mohly mít za následek postupné zničení ozónové vrstvy na Zemi, což zřejmě mělo nepříznivé důsledky pro pozemský život. Zejména před 2,5 miliónem roků se podmínky na Zemi měnily velmi dramaticky. Období pliocénu, které bylo velmi teplou a klidnou epochou ve vývoji Země, skončilo.
Hubbleův dalekohled pozoroval velmi starou kometu s extrémně velkým jádrem, vůbec největším v historii záznamů. Tento konkrétní objekt nese označení C/2014 UN271 (Bernardinelli-Bernstein). Jádro této komety by podle odhadů mohlo v průměru měřit až 135 km, což je zhruba padesátkrát více než u obvyklých těles tohoto typu. Nyní se nachází ve vzdálenosti méně než dvě miliardy kilometrů od Slunce, přičemž nejvíce se k němu přiblíží v roce 2031. Nepřekročí ale ani oběžnou dráhu Saturnu.
Astronomové využívající data z kosmické observatoře NASA s názvem Chandra X-ray Observatory (zkráceně Chandra) a dalších vesmírných dalekohledů společně vytvořili detailní mapu velmi vzácné kolize, do které se „připletly“ čtyři kupy galaxií. Nakonec všechny tyto kupy galaxií – každá o hmotnosti přinejmenším několika stovek biliónů hmotností Slunce – splynou v jeden mimořádně hmotný vesmírný objekt.
Astronomové používající k pozorování dalekohled Gran Telescopio Canarias (GTC) objevili objekt o velikosti málo hmotné planetky v prachoplynném disku kolem hvězdy s označením SDSS J122859.93+104032.9, což je bílý trpaslík nacházející se ve vzdálenosti přibližně 410 světelných roků od Země, v souhvězdí Panny. Astronomové zvažují, že se může jednat o zbytek jádra kamenné planety velikosti Země či Marsu, jejíž vnější vrstvy již byly odtrženy.
Astronomové dlouho studovali explodované hvězdy a jejich pozůstatky – známé jako pozůstatky po výbuchu supernov – za účelem lepšího pochopení toho, jak hvězdy vytvářejí a následně rozšiřují po vesmíru většinu chemických prvků pozorovaných na Zemi. Vzhledem ke svému unikátnímu postavení je Cassiopeia A (Cas A) jedním z nejpodrobněji studovaných pozůstatků supernov. Je od Země vzdálen 11 000 světelných roků. Studovaný útvar s rozptýlenými chemickými prvky je s teplotou několika miliónů stupňů velmi horký a září převážně v rentgenovém oboru, které registrovala observatoř Chandra X-ray Observatory.
Astronomové za pomoci Hubbleova dalekohledu nalezli protoplanetu během intenzivního, „násilného” procesu nazvaného nestabilita disku. V této fázi protoplanetární disk obklopující hvězdu chladne a vlivem gravitace je rozdělen na jednu nebo více planet. Vědci dlouhou dobu hledali jasný důkaz tohoto procesu, kterým by se mohla stát protoplaneta AB Aurigae b, kterou pozoroval Hubbleův dalekohled.