Tím vedcov z USA a Taiwanu zachytil prvý jasný obrázok mladej hviezdy obklopenej akrečným diskom. Vo svojom článku publikovanom v časopise Science Advances tím opisuje, ako bol tento obraz zachytený a ďalšie podrobnosti.
Na připojeném obrázku je momentka z počítačové simulace ROMULUS ukazující středně hmotnou galaxii, její jasný centrální region se supermasivní černou dírou a polohy (a rychlosti) „toulajících se“ supermasivních černých děr (ty nepřipoutané k jádru; úsečka 10 kpc odpovídá vzdálenosti přibližně 31 000 světelných roků). Simulace studovala vývoj a četnost toulavých supermasivních černých děr – ty v raném vesmíru obsahovaly většinu hmoty soustředěné v černých dírách.
S deep fieldy se to mělo podobně jako s mnoha dalšími odvážnými nápady – vytáhly se během pauzy na kafe a ne všichni se hrnuli do jejich realizace. Naštěstí v týmu Hubbleova vesmírného dalekohledu zvítězila zvědavost nad opatrností a mnohahodinová expozice na první pohled prázdné části oblohy odhalila více než 1500 galaxií. V dalším díle Rozhovorů si povíme více o těchto nejhlubších snímcích vesmíru a taky o tom, co jsme se dozvěděli z prvního deep fieldu pořízeného Vesmírným dalekohledem Jamese Webba.
Astronomové ze společného projektu Event Horizon Telescope (EHT) zobrazili výtrysk v srdci blízké rádiové galaxie Centaurus A a identifikovali polohu centrální supermasivní černé díry v galaxii s ohledem na rozdělený výtrysk (jet) z jejího jádra. Galaxie Centaurus A je od Země vzdálená zhruba 13 miliónů světelných roků a její poloha se při našem pohledu promítá do souhvězdí Kentaura.
Ke konci minulého roku jsme zachytili doposud nejjasnější gama záblesk, jenž přišel ze vzdálenosti, kterou současná fyzika považuje za vysoce nepravděpodobnou. Je to ojedinělé pozorování narážející na hranice dnešních fyzikálních teorií nebo je takových více? Nabízejí nové teorie gravitace vysvětlení pro tato pozorování?
Při použití radioteleskopu Arecibo a dalekohledu Gemini astronomové detekovali stěhovavou supermasivní černou díru v galaxii pojmenované SDSS J043703.67+245606.8 (zkráceně J0437+2456). Hvězdný ostrov J0437+2456 je spirální galaxií typu Sb, která je od Země vzdálena přibližně 230 miliónů světelných roků a její poloha se promítá do souhvězdí Býka. Supermasivní černá díra, která byla poprvé detekována v roce 2018, má hmotnost zhruba tři milióny hmotností Slunce.
Objev teorie popisující zároveň gravitaci a částicovou fyziku by byl bez pochyby milníkem v pochopení našeho vesmíru. I přes desetiletí velké snahy špičkových vědců se ale bohužel zdá, že k nalezení této teorie jsme stále daleko. Po cestě se však objevilo několik zajímavých souvislostí, které by mohly být indiciemi na cestě za teorii všeho. Zajímá-li vás více o holografii, vztahu gravitace a entropie a dualitách mezi obecnou teorií relativity a částicovou fyzikou, tak si pusťte nový díl Rozhovorů o vesmíru.
Teoretičtí fyzikové z Itálie, Španělska a Argentiny navrhli nový mechanismus pro vytvoření supermasivních černých děr (neboli veleděr) z temné hmoty. Standardní modely vzniku vyžadují normální baryonickou hmotu smršťující se v důsledku působení gravitace do podoby černých děr, které následně v průběhu času zvětšují svůj rozměr nabíráním další hmoty.
Podívejte se na náš rozhovor s astronautem Chrisem Hadfieldem, který se proslavil zejména hudebním číslem na palubě ISS. Jeho úspěchy ale zdaleka u hudebních výstupů nekončí. Hadfield během svých tří letů navštívil stanici Mir, podnikl dva výstupy do volného prostoru, velel pohotovostní opravě ISS a celkem na oběžné dráze strávil 166 dní.
V centrech galaxií se nacházejí supermasivní černé díry (SMBH – SuperMassive Black Holes) o hmotnostech několika miliónů až miliard hmotností Slunce. SMBH obklopují centrální hvězdokupy (NSC – Nuclear Star Clusters), což jsou nejhmotnější známé hvězdokupy, o rozměrech převyšujících 10 pc a hmotnostech okolo miliónu hmotností Slunce. SMBH a NSC se nachází ve středech molekulárních zón (CMZ – Central Molecular Zone) složených z hustých oblak mezihvězdné hmoty, kde se tvoří nové hvězdy. Jak však SMBH vznikají a rostou je jednou z nevyřešených otázek dnešní astrofyziky.
Měsíc je na první pohled známé těleso, které snad každý viděl, rozumí změnám jeho fáze a ví, že se po něm prošlo 12 astronautů. Stále ale neznáme přesný scénář jeho vzniku, důvod odlišnosti odvrácené strany či množství vody. Co tedy o Měsíci víme? Abychom to zjistili, tak jsme si pozvali odborníka na Měsíc, geologa a fotografa Pavla Gabzdyla.
V třetím dílu Rozhovorů o vesmíru Norbert se Samuelem probírají přítomnost vody na osvětlené části Měsíce, Norbiho zážitky s pozorováním na létající observatoři SOFIA a jako hlavní téma si vybrali supermasivní a mikroskopické černé díry.
V době svého objevu rádiové galaxie ve vědecké komunitě nevzbudily příliš velkou pozornost. Dnes ale víme, že jsou to jedny z nejvýznamnějších objektů, které formují náš vesmír. Zjistěte, jak rádiové galaxie pozorujeme, co jsme o nich schopni zjistit, ale také to, čemu stále nerozumíme.
Vzdálenost mezi Sluneční soustavou a zdrojem Sagittarius A*, což je supermasivní černá díra o hmotnosti 4 miliónů Sluncí v centru naší Galaxie – Mléčné dráhy, je přibližně 25 800 světelných roků, tedy zhruba o 1 900 světelných roků méně, než se doposud uvádělo. Vyplývá to z analýzy nových dat japonského projektu VLBI (Very Long Baseline Interferometer) s názvem VERA (VLBI Exploration of Radio Astrometry).
Kromě elektromagnetického záření k nám z vesmíru přichází i spousta jader atomů, které nazýváme kosmické záření. Na jedné z nejúspěšnějších observatoří pozorující kosmické záření se velkou měrou podílejí i Češi. V dalším dílu Rozhovorů jsme si pozvali jednoho ze zakládajících členů oddělení astročásticové fyziky AV ČR, dr. Jiřího Grygara.
Supermasivní černé díry charakterizují pouze dvě veličiny: hmotnost a rotace, které však mají rozhodující vliv na vznik a vývoj galaxií. Rotace objektu Sagittarius A*, což je supermasivní černá díra v centru naší Galaxie – Mléčné dráhy o hmotnosti 4 miliónů hmotností Slunce, byla až doposud špatně zjistitelná. V novém článku publikovaném v časopise Astrophysical Journal Letters skupina amerických astronomů stanovila horní limit pro rotaci objektu Sagittarius A* na základě rozložení hvězd typu S (S-stars) v jeho blízkém okolí.
Hvězdy jsou jedním ze základních stavebních kamenů vesmíru a na chování té nejbližší závisí život každého z nás. V dalším Rozhovoru o vesmíru jsme si proto pozvali prof. Zdeňka Mikuláška, který nám povypráví, jaké typy hvězd pozorujeme, co víme o jejich vývoji, které z nich jsou vhodné pro existenci života a o mnohém dalším.
Nyní víme přesně, jak hmotná nejrychleji rostoucí černá díra ve vesmíru ve skutečnosti je, a stejně tak jak mnoho hmoty doslova „žere“, a to díky novým výzkumům pod vedením Australian National University (ANU). Její hmotnost byla určena na 34 miliard hmotností Slunce a hltá hmotu v ekvivalentu téměř jednoho Slunce každý den, jak uvádí Christopher Onken se svými spolupracovníky.
Vesmírný dalekohled Jamese Webba je bezesporu dalším milníkem ve výzkumu Vesmíru. Abychom se o tomto projektu dozvěděli víc, pozvali jsme si do další epizody Rozhovorů o vesmíru našeho kolegu Martina Topinku, který se na vývoji podílí.
Počítačové simulace provedené astrofyziky na Tohoku University v Japonsku vedly k odhalení nové teorie původu supermasivních černých děr. Podle této teorie předchůdci supermasivních černých děr narůstají nejen pohlcováním mezihvězdného plynu, ale stejně tak i menších hvězd. To pomáhá vysvětlit velké množství supermasivních černých děr pozorovaných v současnosti.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 20. 7. do 26. 7. 2026. Měsíc bude v první čtvrti. Večer je velmi nízko na západě Venuše. Ráno je vidět Saturn a slabý Neptun, nízko nad severovýchodem také Mars a Uran. Aktivita Slunce je zřejmě jen přechodně nízká. Vyhledat můžeme kometu 10P/Tempel 2. Super Heavy Starship nakonec v noci na pátek po zážehu motorů neodstartovala k plánovanému 13. letu, odklad znamená další pokus v tomto týdnu. Před 15 lety jsme mohli naposledy sledovat na obloze raketoplán.
Titul Česká astrofotografie měsíce za květen 2026 obdržel snímek Jakuba Kuřáka a Martina Maška „Kometa R3 PANSTARRS v Orionu“ „Uprostřed léta, kolem sedmnáctého dne měsíce července, se na nebi znenadání zrodila hvězda nesmírné velikosti a nádhery. Žádný z tehdy žijících lidí nikdy nespatřil nic, co
Zachycena trajektorie ISS a Cosmosu 1782 v rozmezí časů od 00.37.36 do 00.44.25 Současně jsou zachyceny dráhy tří letadel.
