Související stránky k článku Rozhovory o vesmíru – třetí díl
HD1, tak zní označení potenciálně úplně nejvzdálenějšího kosmického objektu, který kdy lidé svými přístroji spatřili. Od této galaxie k nám světlo podle prvotních měření letělo 13,5 miliardy let. Díváme se tedy na vzhled objektu, jak vypadal ve chvíli, kdy vesmír existoval pouhopouhých 300 milionů let, což činí jen něco málo přes dvě procenta současné doby existence kosmu. Rudý posuv galaxie se rovná hodnotě 13,3. Tento, podle prvních měření opravdu mimořádný objev učinili vědci z Center for Astrophysics Harvard & Smithsonian Institut.
Jen zlomek hvězd v galaktických kupách putuje mezigalaktickým prostorem. Tyto hvězdy byly kdysi vymrštěny ze svých mateřských hvězdných ostrovů vlivem obrovských slapových sil působících mezi jednotlivými galaxiemi. Světlo vydávané těmito hvězdami je nazýváno „mezigalaktické“, z anglického Intra-cluster Light (ICL). Je však extrémně slabé, jeho jasnost je menší než jedno procento jasnosti nejtmavší oblohy, jež na Zemi můžeme pozorovat. Z vědeckého hlediska je ale velmi hodnotné, protože hvězdy, které ho vydávají při svém pohybu, následují gravitační pole dané galaktické kupy, a tak díky němu můžeme zkoumat rozložení temné hmoty.
Komety jsou naším přímým spojením s ranými okamžiky vzniku a vývoje Sluneční soustavy. Pouze jednou za několik let je objevena nová kometa, která poprvé přiletí do vnitřních oblastí našeho planetárního systému z oblasti Oortova oblaku, z regionu ledových těles obklopujícího naši soustavu. Takové příležitosti poskytují astronomům možnost výzkumu této výjimečné třídy komet.
Tomáš Vorobjov.Autor: Skaw.sk.Vyštudoval informatiku za veľkou mlákou a živí sa vytváraním webových aplikácií. Jeho vášňou je však hviezdna obloha. Astronómiu popularizuje bez prednášok, originálnym spôsobom. Pozorovania z profesionálnych observatórií sprostredkúva stovkám stredných škôl po celom svete a umožňuje študentom zažiť radosť z objavovania. Nedávno ten pocit vychutnal aj on sám, keď po dlhých desaťročiach pribudlo do zoznamu slovenských objaviteľov komét nové meno: Tomáš Vorobjov.
Na připojeném obrázku je momentka z počítačové simulace ROMULUS ukazující středně hmotnou galaxii, její jasný centrální region se supermasivní černou dírou a polohy (a rychlosti) „toulajících se“ supermasivních černých děr (ty nepřipoutané k jádru; úsečka 10 kpc odpovídá vzdálenosti přibližně 31 000 světelných roků). Simulace studovala vývoj a četnost toulavých supermasivních černých děr – ty v raném vesmíru obsahovaly většinu hmoty soustředěné v černých dírách.
Úvodní kompozitní snímek představuje kupu galaxií vytvořenou v důsledku kolize dvou velkých galaktických kup. Horký plyn emitující rentgenové záření je znázorněn růžovou barvou a temná hmota (odvozená z jejího gravitačního působení) je zobrazena modře. Astronomové využili archivní data získaná rentgenovou družicí Chandra X-ray Observatory k vymezení pravděpodobnosti, že záhadná temná hmota ve vesmíru je tvořena tzv. sterilními neutriny.
František Martinek.Autor: Hvězdárna Valašské Meziříčí.Rádi navštěvujete náš server Astro.cz kvůli čerstvým novinkám z astronomie a kosmonautiky? A doslova hltáte informace o objevech zajímavých exoplanet, neotřelého chování černých děr ke svému okolí nebo nových družicích k výzkumu ve zdánlivě temném kosmu? Pak vám jistě neuniklo, že drtivou většinu těchto informací s obdivuhodným nasazením přináší relativně neznámý popularizátor astronomie se jménem František Martinek. Tento valašský astronom však nedávno překonal úctyhodnou metu. Na serveru Astro.cz vydal neskutečných 1000 článků!
Astronomové ze společného projektu Event Horizon Telescope (EHT) zobrazili výtrysk v srdci blízké rádiové galaxie Centaurus A a identifikovali polohu centrální supermasivní černé díry v galaxii s ohledem na rozdělený výtrysk (jet) z jejího jádra. Galaxie Centaurus A je od Země vzdálená zhruba 13 miliónů světelných roků a její poloha se při našem pohledu promítá do souhvězdí Kentaura.
Nové matematické modely naznačují, že temná hmota mohla být vytvořena již před Velkým třeskem v průběhu kosmické inflace, kdy vesmír rapidně rychle zvětšil svůj objem. Astronomové se domnívají, že temná hmota tvoří asi 80 % hmoty vesmíru, avšak její původ a složení patří mezi nejvíce nepochopitelné záhady moderní fyziky. Nová studie provedená na Johns Hopkins University napovídá, že temná hmota mohla existovat již ve zlomku sekundy před Velkým třeskem.
Dvojhvězda tvořená dvěma červenými trpaslíky.Autor: NASAO tom, že astronomové potřebují pro svá pozorování čistou a tmavou oblohu, už vyšlo nemálo článků. Světelné znečištění je zkrátka vážný problém, který neztrápí jenom astronomy. Dokud ale tento dlouholetý boj konečně nedosáhne patřičných výsledků, jsou vědci zejména v Evropě a ve Spojených státech nuceni v blízkosti velkých měst pozorovat v takřka bojových podmínkách. Vyrábí se různé filtry, obtížné algoritmy pro zpracování snímků a jiné postupy. Jak se daří odborná pozorování získat za takových podmínek, konkrétně v Ostravě, nám dnes poví astronomka Hana Kučáková.
Při použití radioteleskopu Arecibo a dalekohledu Gemini astronomové detekovali stěhovavou supermasivní černou díru v galaxii pojmenované SDSS J043703.67+245606.8 (zkráceně J0437+2456). Hvězdný ostrov J0437+2456 je spirální galaxií typu Sb, která je od Země vzdálena přibližně 230 miliónů světelných roků a její poloha se promítá do souhvězdí Býka. Supermasivní černá díra, která byla poprvé detekována v roce 2018, má hmotnost zhruba tři milióny hmotností Slunce.
Temná hmota je jedním z největších tajemství současné astrofyziky a kosmologie. Podle názoru astronomů zahrnuje 90 % veškeré hmoty vesmíru, avšak její existence byla prokázána pouze nepřímo a v poslední době se objevily určité pochybnosti o její existenci. Nové výzkumy uskutečněné mezinárodní školou SISSA (Scuola Internazionale Superiore di Studi Avanzati) však odstranily nedávné pochybnosti o přítomnosti temné (skryté) hmoty uvnitř galaxií vyvrácením empirických vztahů na podporu alternativních teorií.
Hlavní dalekohled na Hvězdárně v PardubicíchRok 2012 nahrává významnému jubileu jedné z českých hvězdáren, která má s Českou astronomickou společností více společného, než by se mohlo zdát. Hvězdárna barona Artura Krause v Pardubicích slaví v březnu krásných dvacet let. Od dob jejího otevření jí prošly desítky mladých zvídavých astronomů, desetitisíce návštěvníků a stará kovová kopule se otevírala kvůli statisícům neopakovatelných pohledů k nebi. O její strastiplné cestě, plánech na oslavy výročí i o mecenáši, po němž východočeská hvězdárna nese své jméno, nám dnes více poví její vedoucí pracovník, Petr Komárek.
V centrech galaxií se nacházejí supermasivní černé díry (SMBH – SuperMassive Black Holes) o hmotnostech několika miliónů až miliard hmotností Slunce. SMBH obklopují centrální hvězdokupy (NSC – Nuclear Star Clusters), což jsou nejhmotnější známé hvězdokupy, o rozměrech převyšujících 10 pc a hmotnostech okolo miliónu hmotností Slunce. SMBH a NSC se nachází ve středech molekulárních zón (CMZ – Central Molecular Zone) složených z hustých oblak mezihvězdné hmoty, kde se tvoří nové hvězdy. Jak však SMBH vznikají a rostou je jednou z nevyřešených otázek dnešní astrofyziky.
Naše Galaxie je ve svém bezprostředním okolí obklopena několika desítkami malých satelitních průvodců. Některé vědecké práce poukazují na jejich neobvyklé prostorové uspořádání, jaké nelze jednoduše vysvětlit s pomocí standardního kosmologického modelu. Podobné uspořádání mají i satelity blízké galaxie M31 v Andromedě. Michal Bílek se svými spolupracovníky vysvětlují uspořádání satelitů Mléčné dráhy a M31 jejich dávnou slapovou interakcí. Tento vývojový scénář připouští pouze model postavený na alternativní teorii gravitace.
Observatoř La SillaAdéla Kawka, vědecká pracovnice Stelárního oddělení Astronomického ústavu, získala včera cenu udělovanou Akademií věd mladým vědeckým pracovníkům. Přinášíme rozhovor s laureátkou o její vědecké práci a zkušenostmi s pozorováním dalekohledy ESO.
Vzdálenost mezi Sluneční soustavou a zdrojem Sagittarius A*, což je supermasivní černá díra o hmotnosti 4 miliónů Sluncí v centru naší Galaxie – Mléčné dráhy, je přibližně 25 800 světelných roků, tedy zhruba o 1 900 světelných roků méně, než se doposud uvádělo. Vyplývá to z analýzy nových dat japonského projektu VLBI (Very Long Baseline Interferometer) s názvem VERA (VLBI Exploration of Radio Astrometry).
Podstata temné (skryté) hmoty, která podle všeho představuje nejméně 23 % hmotnosti a energie vesmíru, je stále ještě jednou z největších neobjasněných záhad současné vědy. Nedostatek experimentálních důkazů, které by umožnily odlišit elementární částice předpověděné teoretiky, stejně jako nedávné odhalení gravitačních vln uvolněných při srážce dvou černých děr (jejich hmotnosti zhruba 30× převyšovaly hmotnost Slunce) pomocí detektorů LIGO (Laser Interferometer Gravitational Wave Observatory) oživilo zájem o možnost, že by temnou hmotu mohly představovat primordiální černé díry o hmotnostech v rozmezí 10 až 1 000 hmotností Slunce.
Bára Mikulecká. Zdroj: UDiF.cz.Před několika lety byla zkratka ÚDiF jen řadovým bodem pestrého programu akcí moravské metropole, především jako třešnička na dortu v repertoáru brněnské hvězdárny. Velice rychle však "herci" Úžasného Divadla Fyziky začali dobývat svým neobvyklým nadšením pro experimentální a nám nesmírně blízkou fyziku celou republiku a přišli tak s novým druhem představení do současného světa české zábavy. Že fyzika námi ze školních lavic mnohdy až nenáviděná může být ve skutečnosti nejen bezednou studnou inspirace, nám ve svém rozhovoru dokáže Bára Mikulecká, studentka teoretické fyziky a astrofyziky na Masarykově univerzitě v Brně.
Supermasivní černé díry charakterizují pouze dvě veličiny: hmotnost a rotace, které však mají rozhodující vliv na vznik a vývoj galaxií. Rotace objektu Sagittarius A*, což je supermasivní černá díra v centru naší Galaxie – Mléčné dráhy o hmotnosti 4 miliónů hmotností Slunce, byla až doposud špatně zjistitelná. V novém článku publikovaném v časopise Astrophysical Journal Letters skupina amerických astronomů stanovila horní limit pro rotaci objektu Sagittarius A* na základě rozložení hvězd typu S (S-stars) v jeho blízkém okolí.