Související stránky k článku U dvojníka Slunce bylo objeveno dvojče Jupiteru
Unikátní vlastnosti dalekohledu Jamese Webba vedly k odhalení úzkého jet streamu (tryskového proudění v atmosféře) nad vrcholky oblačnosti v rovníkové oblasti Jupiteru. Dalekohled umožňuje snímat záření v blízké infračervené oblasti spektra, které jsou vhodné také ke studiu vrstev atmosféry ve výšce asi 25 až 50 km nad vrcholky oblaků. Vítr zde přesahuje rychlost 500 km/h, což na Zemi odpovídá rychlosti větru silného tornáda. Tento jev dosud nemohl být pozorován jinými dalekohledy, pro jejich nízké rozlišení a nepozorovaly jej ani kosmické sondy.
V dalším díle Rozhovorů o vesmíru jsme měli tu čest se seznámit se švýcarským astrofyzikem Michelem Mayorem, který spolu se svým kolegou D. Quelozem objevil první exoplanetu obíhající kolem hvězdy slunečního typu. Motivován technologickým pokrokem, náš host odstartoval novou oblast výzkumu v astronomii.
Úkolem dalekohledu Jamese Webba je odhalovat dosud neviděné detaily v různých oblastech vesmíru. Díky přelomovému vesmírnému dalekohledu vidíme první galaxie a podmínky, ve kterých vznikaly, pozorujeme protoplanetární disky vznikajících hvězd a vidíme i nové molekuly, které je tvoří a dosud nešly spatřit. Zkoumáme atmosféry exoplanet a můžeme detailně pozorovat planety Sluneční soustavy v dosud neviděném detailu v infračerveném oboru spektra. Právě uveřejněným snímkem Saturnu se uzavřelo snímání všech čtyř plynných obrů.
Pomocí Velmi velkého dalekohledu Evropské jižní observatoře (VLT ESO) astronomové objevili exoplanetu obíhající kolem známé Barnardovy hvězdy, nejbližší osamělé hvězdy u našeho Slunce. Na této nově objevené exoplanetě, která má nejméně polovinu hmotnosti Venuše, trvá rok jen něco málo přes tři pozemské dny. Pozorování astronomů rovněž naznačují existenci dalších tří kandidátů na exoplanety na různých oběžných drahách kolem hvězdy.
Po nějaké době se opět schyluje ke startu, který se zařadí mezi největší kosmické události roku a významným písmem se zapíše do dějin kosmonautiky, tentokrát především té evropské. Na vrcholku rakety Ariane 5 na kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně totiž nyní čeká na svůj start sonda JUICE, JUpiter ICy moons Explorer. Jak už název článku i samotné sondy napovídá, jejím cílem se stane největší planeta Sluneční soustavy. Už jen skutečnost, že na oběžnou dráhu této planety doposud vstoupily jen dvě sondy, činí tuto misi výjimečnou. Zároveň se však také jedná o vůbec první sondu, která je zařazena mezi velké vědecké mise Evropské kosmické agentury, které můžeme přezdívat vlajkovými loděmi. Snad největší zajímavostí je ale to, že se má stát první sondou, která bude obíhat měsíc jiné planety. V tomto článku se postupně podíváme na to, jak se projekt JUICE vyvíjel, jak samotná sonda vypadá, jak bude její mise probíhat a jaké jsou její hlavní vědecké cíle.
Hubbleův kosmický dalekohled se v nedávné době zaměřil na červeného trpaslíka s názvem AU Microscopii. Jedná se o mladou hvězdu, která vznikla před přibližně 23 miliony let. Je tedy zhruba 200krát mladší než naše Slunce. Od Země ji dělí jen 32 světelných let. Objektem zájmu vědců se však v tomto případě nestala samotná hvězda, ale jedna z exoplanet, které kolem ní obíhají. Konkrétně ta, která obíhá této hvězdě nejblíže, AU Mic b. Z měření změn jasnosti mateřské hvězdy o ní dokázali astronomové zjistit velmi zajímavé informace.
Hubbleův dalekohled během celé doby své činnosti v určitých časových odstupech pravidelně pozoruje všechny vnější planety Sluneční soustavy. V současné době je tento teleskop naší jedinou šancí, jak mapovat proměny atmosfér plynných planet v průběhu času. Zvláště nenahraditelný je v tomto ohledu v případě Saturnu, Uranu a Neptunu, jelikož žádnou z těchto planet teď nezkoumá aktivní sonda. Nedávno nadešel čas pro další fotografování Jupiteru a Uranu. V tomto článku se podrobněji podíváme na čtyři snímky těchto plynných obrů.
Astronomové využívající data z radioteleskopu ALMA objevili v okolí vzdálené hvězdy útvar, který se pravděpodobně pohybuje po stejné oběžné dráze, jako již dříve nalezená extrasolární planeta. Vědci se domnívají, že by se mohlo jednat o oblak drobnějších těles související s procesem vzniku další planety. Pokud by se tato domněnka potvrdila, půjde o dosud nejpřesvědčivější důkaz, že dvě planety mohou sdílet jednu oběžnou dráhu.
1. a 2. března 2023 se k sobě na obloze přiblížily dvě nejnápadnější planety – Venuše a Jupiter. Nad jihozápadním až západním obzorem jsme je díky velmi příznivému počasí mohli snadno pozorovat jako dvě velmi jasné hvězdy těsně při sobě. 1. 3. byla Venuše vpravo a trochu níže než Jupiter, 2. 3. už byla nad Jupiterem. Po oba dva dny se nám planety vešly do zorného pole dalekohledu. Úhlová vzdálenost mezi nimi byla asi 40 úhlových minut. Fotografie setkání se nám sešla ze všech končin České i Slovenské republiky.
Dalekohled Jamese Webba, konkrétně jeho přístroj MIRI (Mid-InfraRed Instrument), který se zaměřuje na středně dlouhé infračervené záření, pozoroval hvězdu TRAPPIST 1. Kolem ní obíhá rovnou sedm exoplanet, což z něj činí druhý největší jiný planetární systém co se počtu planet týče. Pozorování proběhlo v době, kdy spolu s hvězdou z pohledu od Země bylo možné vidět i jednu z jejích oběžnic, exoplanetu TRAPPIST-1c. Přesněji řečeno v tu chvíli osvětlenou stranu exoplanety. Když naopak vidět opět nebyla, od hvězdy přicházelo světla méně. Odborně můžeme tuto situaci nazvat jako sekundární zákryt. Během něj se dalekohledu podařilo získat důležitá data o teplotě exoplanety a její atmosféře.
Kosmická sonda NASA s názvem Juno (start 5. 8. 2011) zachytila tento pohled na jižní polokouli Jupitera během 39. blízkého průletu kolem planety 12. ledna 2022. Pokud si zvětšíme pravou část tohoto snímku (viz obrázek níže), odhalíme na stejné fotografii ještě dva další světy: Jupiterův úchvatný měsíc Io (vlevo), známý svou hrou barev danou sopečnou činností, a měsíc Europa (vpravo), který prozkoumají budoucí mise, protože je na něm pod ledovou krustou podpovrchový oceán.
Exoplaneta VHS 1256 b se nachází 40 světelných roků od Země a obíhá kolem dvou hvězd v souhvězdí Havrana (Corvus). Obíhá je ve vzdálenosti 4× větší než Neptun kolem Slunce, což astronomům hraje do karet, protože se světlo z hvězdy nemíchá se zářením exoplanety. Jeden oběh jí trvá přes 10 000 let. Již první výsledky naznačují výskyt pohybujících se křemičitanů, vody, oxidu uhelnatého a zřejmě i uhličitého v její atmosféře.
Hubbleův vesmírný teleskop HST uskutečnil svoji roční grand tour po vnějších oblastech Sluneční soustavy. To je království obřích planet – Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu – sahající až do vzdálenosti 30 AU, tj. 30násobku vzdálenosti Země-Slunce. Na rozdíl od kamenných terestrických planet, jako jsou například Země a Mars, které se nacházejí blízko žhavého Slunce, tyto vzdálené světy jsou většinou složeny ze studené plynné „polévky“ – z vodíku, hélia, čpavku, metanu a dalších stopových plynů zahalujících horká kompaktní jádra planet.
Objevy extrasolárních planet odhalují bohatost planetárních systémů ve vesmíru. Ján Šubjak z ASU byl hlavním autorem studie, která se zabývala hledáním planet v systémech s hnědým trpaslíkem na vzdálené oběžné draze a jejich možnými vlivy na vlastnosti planetárního systému.
Skupina japonských astronomů oznámila objev záblesku na povrchu Jupiteru, který zachytil jejich automatický detekční software 15. října 2021. Ten má pravděpodobně na svědomí dopad tělesa do atmosféry planety. K zachycení záblesku došlo jen měsíc po tom posledním, který detekovalo několik amatérských astronomů 13. září 2021. Pokud se objev potvrdí, půjde o jedenáctý takto zaznamenaný dopad planetky nebo komety na Jupiter od dopadu jader komety Shoemaker-Levy 9 v červenci 1994.
V posledních dnech nám dalekohled Jamese Webba nabízí doopravdy jeden objev za druhým. V tomto trendu pokračuje i nedávno zveřejněné pozorování prašného disku u nedaleké mladé hvězdy. Je to poprvé, co dalekohled Jamese Webba pozoroval dříve známý prašný disk na daných vlnových délkách v infračervené části spektra. Mimo jiné nám toto pozorování odhaluje možné složení tohoto disku a jeho vnitřní fungování.
V roce 1994 narazila kometa Shoemaker-Levy 9 do Jupiteru, který ji krátce předtím zachytil (a jeho gravitace následně roztrhala). Událost plnila přední stránky novin, protože šlo o první přímé pozorování mimozemské srážky objektů Sluneční soustavy. Náraz byl tak silný, že zanechal skrvny, které přetrvaly několik měsíců a byly patrnější než Velká rudá skvrna na Jupiteru.
Již před několika měsíci dalekohled Jamese Webba provedl první spektrální analýzy atmosfér exoplanet, přičemž se mu v nich podařilo nalézt vodu i oxid uhhličitý, nebo dokonce planetu přímo vyfotografoval. Ve všech případech se však jednalo o již dříve objevené světy. Nyní jsme se poprvé dočkali i potvrzení existence exoplanety nové.
Pomocí radioteleskopu ALMA, jehož evropským partnerem je ESO, se týmu astronomů podařilo poprvé přímo změřit rychlost větru ve středních vrstvách atmosféry planety Jupiter. Na základě studia chemických pozůstatků po dopadu komety do atmosféry planety na začátku 90. let 20. století vědci zjistili, že se v této vrstvě atmosféry Jupiteru vyskytuje extrémně silné proudění, jehož rychlost v blízkosti pólů dosahuje až 1 450 km za hodinu. Ve Sluneční soustavě se tak jedná o zcela unikátní extrémní meteorologický systém.
Astronomové využívající dalekohled ESO/VLT objevili v atmosféře extrasolární planety baryum – dosud nejtěžší chemický prvek, jaký byl tímto způsobem zaznamenán. Nalezení barya ve vysokých vrstvách atmosféry hned u dvojice mimořádně horkých plynných obrů WASP-76 b a WASP-121 b – planet obíhajících kolem dvou různých hvězd ležících mimo Sluneční soustavu – bylo pro vědce překvapením. Nečekaný objev přináší řadu otázek týkajících se vlastností takto exotických atmosfér.
