Po delší době máme možnost na severní obloze spatřit jasnější supernovu, která je ve vizuálním dosahu středně velkých dalekohledů. Supernova se objevila v galalaxii NGC 6946, ve které bylo za posledních 100 let bylo zaznamenáno rekordních 10 vzplanutí supernov.
Astronomové využívající dalekohled ESO/VLT a další pozemní i kosmické přístroje objevili nový exotický typ dvojhvězdy. Systém AR Scorpii tvoří bílý a červený trpaslík. Bílý trpaslík s vysokou frekvencí otáčení urychluje elektrony ve svém okolí téměř na rychlost světla. Tyto vysoce energetické částice následně generují záblesky elektromagnetického záření, které dopadá na sousední hvězdu. Celý proces způsobuje výrazná zjasnění systému v oborech od ultrafialového po rádiové záření, která se opakují s periodou 1,97 minuty. Výzkum byl prezentován 28. července 2016 ve vědeckém časopise Nature.
Modří veleobři – hvězdy mnohonásobně větší a hmotnější než Slunce – procházejí dramatickými proměnami během svého života. Nová studie využívající družici TESS zkoumá, jak se tyto hvězdy vyvíjejí a jaké informace lze vytěžit z jejich proměnlivosti. Díky podrobné analýze jednačtyřiceti těchto hvězd získáváme nové poznatky o jejich vnitřní stavbě, rotaci, pulsacích i záhadném šumu nízkých frekvencí, jehož původ stále uniká jistému vysvětlení.
Po mnoho rokov povaha supernov spôsobovala astronómom veľa ťažkostí. Pred 30 rokmi vedci objavili jednu supernovu približne za dva mesiace. Avšak vďaka Intermediate Palomar Transient Factory (iPTF), novému prieskumu s pomocou automatizovanych procedúr vyhľadávania supernov, sa tieto objavy vyskytujú denne, niekedy dokonca v priebehu niekoľkých hodín, a to vďaka novej metóde objavovania dvoch výskumných pracovníkov z Berkeley National Laboratory, ktorú opisujú v časopise Astrophysical Journal Letters.
Bílí trpaslíci jsou závěrečnými stádii vývoje hvězd podobných Slunci. To z nich dělá nesmírně zajímavé objekty pro vědecký výzkum, neboť dozvídáme-li se o těchto hvězdách, dozvídáme se i o budoucnosti naší mateřské hvězdy a jejího planetárního systému, tedy i o budoucnosti své vlastní. Adéla Kawka a Stéphane Vennes z ASU prozkoumali nově objeveného bílého trpaslíka NLTT 19868, jehož atmosféra má velmi neobvyklé chemické složení.
Jak se ve skvrnách na Slunci pohybují jasné útvary zvané penumbrální zrna, a co tento pohyb říká o vnitřní dynamice a magnetickém poli Slunce? Nová studie pomocí pokročilé počítačové simulace nabízí odpovědi, které rozšiřují výsledky předchozích pozorování a odhalují, jak složitý a proměnlivý je život penumbrálních zrníček.
Až dosud se vědci domnívali, že mimořádně jasný bodový zdroj světla, který zaznamenali v roce 2015 v jedné vzdálené galaxii, byl nejjasnější supernovou, jakou kdy spatřili. Ale následná pozorování objektu, který dostal označení ASASSN-15lh, provedená řadou přístrojů včetně dalekohledů ESO jeho původní klasifikaci nyní zpochybňují. Tým astronomů pracující s daty proto navrhuje nové vysvětlení. Původcem pozorovaného jevu mohla být událost ještě mimořádnější a vzácnější – roztrhání a zánik hvězdy v blízkosti rychle rotující černé díry.
Mezinárodní tým astronomů zkoumal pomocí dalekohledu ESO/VLT pozůstatky destruktivní interakce mezi mrtvou hvězdou a tělesy v jejím okolí. Tento systém by mohl být předobrazem vzdálené budoucnosti Sluneční soustavy.
Astronomové díky vesmírné observatoři XMM-Newton poprvé potvrdili přítomnost aktivního galaktického jádra (AGN) v tzv. „zeleném hrášku“ – zvláštním typu trpasličí galaxie s překotnou tvorbou hvězd. Tato objevná studie ukazuje, že i méně zářivé černé díry mohly hrát klíčovou roli při reionizaci raného vesmíru a poskytuje tak cenný pohled na růst černých děr v jeho prvních epochách.
Astronomové z projektu ASAS-SN objevili v galaxii vzdálené přes dvě miliardy světelných let supernovu svítivější než 500 miliard Sluncí. Tato pravděpodobně nejsvítivější supernova, jaká kdy byla doposud detekovaná v celém vesmíru, tak přináší velké otazníky do současných astrofyzikálních modelů. Vědci se zatím marně snaží se vysvětlit její vznik.
Binární systém tvořený dvěma bílými trpaslíkyGravitační vlny jsou notoricky známé, podobně jako nedávno objevený Higgsův boson - ale oba fenomény jsou jen velmi obtížně pozorovatelné. Astronomové poprvé detekovali gravitační vlny ve struktuře prostoročasu přímo, a to prostřednictvím rádiových signálů přicházejících z binárního systému pulsar-neutronová hvězda. Nyní výzkumný tým detekoval stejný efekt na vlnové délce viditelného světla v záření zakrývající se dvojice trpasličích hvězd.
Ne všechny hvězdy se chovají přesně podle kolonky, do níž spadají. Některé z hvězd například vykazují anomálie v chemickém složení, takové označujeme jako chemicky pekuliární. Marek Skarka ze Stelárního oddělení ASU vedl tým, který studoval hned dvojici chemicky pekuliárních hvězd v systému 50 Draconis. Práce ukazuje, že jde o velmi zajímavý systém, v němž se uplatňuje hned několik neobvyklých fyzikálních procesů.
Prostřednictvím Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy (SOFIA), což je stratosférická létající observatoř NASA pro infračervenou astronomii, objevil mezinárodní vědecký tým, že supernovy jsou schopny produkovat velké množství materiálu, z kterého se mohou zformovat planety podobné Zemi.
Prach hraje zásadní roli v mezihvězdném prostředí, ovlivňuje vznik hvězd a planetárních systémů, ale také interakci se supernovami. Jaký osud čeká prachové částice po hvězdných erupcích a explozích supernov? Nová studie pomocí pokročilých numerických simulací zkoumá, jak různé faktory – včetně geometrie okolního prostředí a načasování výbuchu – určují, zda prach přežije, nebo bude zničen. Výsledky ukazují, že prach může být odolnější, než se dříve myslelo, a jeho osud závisí na složitém propojení fyzikálních procesů.
HST pořídil snímek nejvzdálenější supernovyAutor: NASA/ESA Hubblův kosmický dalekohled HST překonal dosavadní rekord a objevil nejvzdálenější supernovu typu, který je využíván k určování vzdáleností ve vesmíru. Supernova s označením UDS10Wil přezdívaná SN Wilson podle 28. prezidenta USA, kterým byl Woodrow Wilson, explodovala před více než 10 miliardami roků. V té době byl vesmír v počátečním vývojovém stadiu, kdy hvězdy vznikaly ve velkém počtu.
Jedna z hlavních otázek současné astronomie je, jak se planety kolem hvězd dostávají na své pozorované oběžné dráhy, které jsou mateřské hvězdě mnohem blíže, než pozorujeme v naší Sluneční soustavě. K rozřešení této záhady může přispět výzkum sklonů oběžných drah exoplanet. Některé studie ukazují, že oběžné dráhy exoplanet mohou být různě orientované vůči rotačním osám mateřských hvězd, což pravděpodobně souvisí s jejich dynamickou historií. Planet, u nichž je taková informace známa, však není mnoho, a každá další je důležitým střípkem do skládačky vývoje planetárních systémů. Jiří Žák z ASU vedl studii, která měřila sklon oběžných drah exoplanet pomocí tzv. Rossiterova-McLaughlinova efektu. Tyto poznatky pomáhají pochopit, jak planetární soustavy vznikají a vyvíjejí se v průběhu milionů let. Významně přispívají i k debatě o stabilitě a obyvatelnosti exoplanetárních systémů.
Superbublina DEM L50 s vyznačenou polohou supernovyAutor: X-ray: NASA/CXC/Univ of Michigan/A.E.Jaskot, Optical: NOAO/CTIO/MCELS Publikovaný kompozitní snímek ukazuje superbublinu DEM L50 (N186), která se nachází ve vzdálenosti 160 000 světelných roků od Země. Je součástí blízké nepravidelné galaxie – Velkého Magellanova mračna. Superbubliny jsou nalézány v oblastech, kde se v období uplynulých několika miliónů roků zformovaly velmi hmotné hvězdy.
Modelování pozdních fází vývoje velmi hmotných hvězd je jednou z největších astrofyzikálních výzev současnosti. Navíc jen omezená dostupnost reálných pozorovacích dat činí pokusy o modelování ještě složitějšími, protože je velmi obtížné teoretické výsledky ověřit na skutečných datech. I proto je velmi zajímavou studie Michalise Kourniotise přijatá k publikaci v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Práce se zabývala opravdu zvláštní hvězdou s označením HD 144812.
Obří superbublina v LMC - znázorněná modrou barvou - na základě měření X zářeníTento kompozitní snímek představuje superbublinu ve Velkém Magellanově oblaku (Large Magellanic Cloud, LMC), který je malou satelitní galaxií doprovázející naši Galaxii (Mléčnou dráhu). Od Země je vzdálena 160 000 světelných roků. Nacházejí se zde četné nové hvězdy, z nichž některé jsou velmi hmotné, a které vznikly v otevřené hvězdokupě NGC 1929, která je součástí mlhoviny N44.
Velmi rychlé spršky meteorů, označované jako klastry, jsou zřejmě pozůstatky velmi čerstvých rozpadů těles meziplanetární hmoty. Pavel Koten byl hlavním autorem práce, která zevrubně studovala takovou spršku pozorovanou videokamerami v paluby letadla během maxima τ-Herkulid v roce 2022.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 12. 1. do 18. 1. 2026. Měsíc mezi poslední čtvrtí a novem je vidět ráno a dopoledne. Večer je jihozápadem Saturn s Neptunem a nad jihovýchodem jsou Jupiter a Uran. Tři nejmenší planety jsou v zorném poli koronografu SOHO. Aktivita Slunce je trochu zvýšená a nastala i slabší polární záře. Po startu Falconu 9 z Kalifornie mohli pozorovatelé v Evropě spatřit jeho horní stupeň, když vypouštěl zbytky paliva před deorbitací. Mise Crew-11 na ISS končí asi o měsíc dříve pro zdravotní potíže jednoho z členů. Je možné, že 17. ledna začne vývoz rakety SLS mise Artemis II kolem Měsíce. Před 40 lety sledovala sonda Voyager 2 zblízka planetu Uran.
Titul Česká astrofotografie měsíce za listopad 2025 obdržel snímek „Tulip Nebula“, jehož autorem je astrofotograf Peter Jurista Víte, že nejkrásnější tulipán nekoupíte v Holandsku, ale objevíte jej na noční obloze? Zejména v létě vysoko nad našimi hlavami brázdí bůh Zeus, proměněný v Labuť, když
Náhodné pozorování vypouštění paliva druhého stupně rakety Falcon 9 před vstupem do atmosféry v Loděnici u Berouna.
