Sluneční soustava
Nové druhy organických sloučenin, součástí aminokyselin, byly detekovány v gejzírech tryskajících z povrchu Saturnova měsíce Enceladus. Toto zjištění je výsledkem stále probíhajícího důkladného výzkumu dat získaných v rámci mise Cassini. Mohutné hydrotermální průduchy vyvrhují materiál z nitra měsíce Enceladus, který je následně smíchán s vodou z hlubokého podpovrchového oceánu Enceladu ještě předtím, než je tato směs vyvržena do okolního prostoru v podobě vodní páry a ledových krystalků. Nově objevené molekuly kondenzují na povrchu krystalků ledu, kde byla ve sloučeninách zjištěna přítomnost dusíku a kyslíku.
Venuše měla na svém povrchu po dobu 2 až 3 miliard roků podmínky umožňující přítomnost kapalné vody až do doby, kdy dramatická proměna započatá před 700 milióny roků doslova přetvořila zhruba 80 % povrchu planety. Studie, kterou prezentoval na EPSC-DPS Joint Meeting 2019 Michael Way z Goddard Institute for Space Science, poskytla nový pohled na historii klimatu na Venuši a může mít význam i pro obyvatelnost exoplanet na podobných drahách kolem svých mateřských planet.
Podle nové studie, kterou zveřejnili astronomové z univerzity Adama Mickiewicze v Poznani a z kosmického výzkumného centra Polské akademie věd vyplývá, že druhý mezihvězdný návštěvník Sluneční soustavy – kometa 2I/Borisov – k nám nejpravděpodobněji přilétl ve směru od binární hvězdné soustavy, dvojice červených trpaslíků Kruger 60.
Společnost pro meziplanetární hmotu ve spolupráci s Astronomickým ústavem AV ČR pořádají tradiční seminář, který se uskuteční v době od 11. do 13. října 2019 v Ondřejově na Astronomickém ústavu AV ČR.
Studium dat ze sondy Cassini vede k závěru, že ledové prstence planety Saturn mohou být starší než planety Sluneční soustavy. Nikdo neví přesně, kdy se ikonické prstence Saturnu zformovaly, avšak z nové studie, na které se podíleli i astronomové ze Southwest Research Institute, vyplývá, že mohou být mnohem starší, než si vědci doposud mysleli.
Vnitřní část Sluneční soustavy je vyplněna neustálým proudem částic pocházejících ze Slunce, tzv. slunečním větrem. Byť byly základy teorie slunečního větru položeny v šedesátých letech minulého století, dodnes je tento jev opředen mnoha tajemstvími. Omezená dostupnost pozorování neumožňuje v tuto chvíli plně vysvětlit komplexitu proudění plazmatu od Slunce, ke slovu tedy přicházejí numerické simulace. Petr Hellinger z ASU ve své práci představuje výsledky zaměřené na studium turbulence a nestabilit ve slunečním větru.
Všechny komety možná sdílely společné místo svého zrodu; tak to alespoň vyplývá z nových výzkumů. Vůbec poprvé astronom Christian Eistrup aplikoval chemické modely na čtrnáct dobře známých komet a překvapivě dospěl k jasnému závěru – všechny komety by mohly mít společný původ. Jeho vědecká práce byla přijata k publikování v časopise Astronomy & Astrophysics.
Už několik dní rezonuje astronomickou komunitou vrušená debata, protože nově objevená kometa C/2019 Q4 (Borisov) má velmi pozoruhodné parametry předběžně spočítané dráhy. Astronomové postupně zkoušeli vyloučit jak chyby v pozorovacích datech, tak zvažovali případné negravitační jevy (změny dráhy vlivem proudění hmoty z jádra), až jim asi zbývá jediná možnost. Kometa přilétá z míst mimo sluneční soustavu.
Vítejte v mladé Sluneční soustavě. Hned po tom, co se před více než 4,5 miliardami roků zformovaly planety, naše vesmírné okolí bylo docela chaotickým místem. Proudy komet, asteroidů a dokonce i protoplanet směřovaly do vnitřních oblastí mladé planetární soustavy, mnoho z nich se při svém putování se Zemí srazilo.
Změna klimatu zvyšuje počty dnů s extrémní teplotou a naopak se snižují počty mimořádně chladných dnů v Evropě, což v nadcházejících dekádách znamená určité nebezpečí pro obyvatelstvo. Alespoň to vyplývá z nové studie, podle které se určité části Evropy oteplují mnohem rychleji, než předpokládaly dosavadní klimatické modely.
V USA je zřejmě nejsilnější komunita zastánců Pluta jako planety. Důvody jsou různé, například, že za ni byl vždy považován a že se o něm tak učili, ale i fakt, že definice planety se prostě některým vědcům zdá moc uměle našroubovaná, aby planet nebylo moc. Nedávno se k tomu vyjádřil i administrátor NASA Jim Bridenstine na robotické akci v Coloradu. Náš portál se snaží informovat o novinkách na základě nejnovějších vědeckých poznatků a ne jen podléhat tomu, že když něco řeknou v NASA, je to fakt. Jaký je tedy pohled na tuto problematiku dnes?
Kolosální čelní srážka mezi planetou Jupiter a zárodkem vznikající planety (tzv. protoplanetou) v době utvářející se Sluneční soustavy – zhruba před 4,5 miliardami roků – by mohla vysvětlit překvapivé informace z kosmické sondy Juno, kterou k Jupiteru vyslala americká NASA. Vyplývá to z nové studie nedávno publikované v časopise Nature. Tuto událost znázorňuje připojené umělecké ztvárnění.
Hubbleův vesmírný teleskop (HST) odhalil detailní krásu spletitých oblaků planety Jupiter na novém snímku pořízeném 27. 6. 2019 pomocí kamery WFC-3 na palubě HST. V okamžiku pořízení fotografie planetu dělilo od Země 644 miliónů kilometrů. Nápadným rysem planety je především Velká rudá skvrna (Great Red Spot) a intenzivnější paleta barev v oblacích vířících v turbulentní atmosféře planety, než jsme mohli pozorovat v uplynulých letech.
V březnu 2017 Bruno Morgado, astronom z Brazilian National Observatory se svými spolupracovníky, využil začínající přechody planety Jupiter přes velmi hustý hvězdný region v centru naší Galaxie a zorganizoval pozorovací kampaň za účelem získání dat z předpovězených zákrytů hvězd Jupiterovým ledovým měsícem Europa. K zákrytům hvězd dochází tehdy, když je jejich světlo, které přichází k pozorovateli, blokováno tělesem v popředí – například planetou, měsícem, prstencem nebo planetkou.
Mezi planetkami najdeme páry nebo celé skupiny, jejichž orbitální parametry si jsou natolik blízké, že s vysokou pravděpodobností pocházejí z jednoho původního tělesa. Petr Pravec z ASU vedl početný mezinárodní tým ve studii, která vyústila ve dva rozsáhlé impaktované články zabývající se problematikou rotačního štěpení planetek. Autoři se zabývali vlastnostmi jednak asteroidálních párů, ale také celých shluků těles s podobnými drahami.
Rok 2019 není na jasné komety příliš bohatý, nicméně je tu několik očekávaných komet, které by ve druhé polovině roku mohly být v dosahu běžných amatérských dalekohledů. V článku přinášíme jejich přehled.
O negativních vlivech sluneční aktivity na pozemní infrastrukturu bylo napsáno mnoho. Geomagnetické superbouře po sobě často zanechávají poškozená zařízení. Ve Spojených státech se nedávno objevila studie poukazující, že i malé události mají svůj vliv na poruchovost zařízení. Představujeme práci, jejíž autoři provedli podobnou studii pro zařízení české rozvodné sítě. I zde byla nalezena zvýšená závadovost klíčových zařízení v období zvýšené sluneční aktivity.
Jednou z činností Společnosti pro meziplanetární hmotu je soustavné pozorování komet a měření jejich jasnosti přes elektronická záznamová zařízení, nebo pořizování vizuálních odhadů. Taková pozorovnání jsou důležitá, pomahají určit fotometrické chování komet v různých vzdálenostech od Slunce, umožňuje jejich třídění podle různých projevů aktivity a odhadnout jejich velikost, nebo aktivní povrch. Zde přinášíme souhrn pozorování komet za rok 2018.
Kyanid a oxid uhelnatý jsou smrtelnými jedy pro člověka, avšak sloučeniny obsahující železo, kyanid a oxid uhelnatý v meteoritech bohatých na uhlík, které objevil tým vědců z Boise State University a NASA mohly pomoci rozvoji života na Zemi. Tyto mimozemské sloučeniny nalezené v meteoritech se podobají aktivním místům u tzv. hydrogenáz, což jsou enzymy, které pomáhají získávat energii bakteriím a archebakteriím (archea) rozkladem molekul vodíku (H2). Závěry vědců naznačují, že tyto sloučeniny byly rovněž přítomny na mladé Zemi ještě předtím, než se zde objevil život. A to v období, kdy Země byla nepřetržitě bombardována meteority a atmosféra byla pravděpodobně bohatá na vodík.
Astronomové objevili prostřednictvím Hubbleova kosmického teleskopu HST, že žlutě zbarvené oblasti na povrchu Europy, druhého Galileovského měsíce podle vzdálenosti od planety Jupiter, jsou ve skutečnosti pokryty chloridem sodným, což je známá kuchyňská sůl. Z objevu, který byl 12. 6. 2019 publikován v časopise Science Advances, vyplývá, že podpovrchový oceán Europy se chemickým složením podobá pozemským oceánům více, než jsme doposud předpokládali.
