Sluneční soustava
Kosmická sonda NASA s názvem Cassini je zdrojem nových objevů i dlouho po ukončení její činnosti. Na snímcích například v závěru svého výzkumu zachytila oblast o velikosti 120 000 kilometrů čtverečních blízko severního pólu největšího Saturnova měsíce Titan, která vypadala podobně jako „mokrý chodník po velkém dešti“. Tyto dešťové srážky astronomové dávají do souvislosti se změnami ročních období na Titanu přinášejících léto na severní polokouli. Toto jsou první zaznamenané letní dešťové srážky na severní polokouli tohoto měsíce. Avšak je velmi podivné, že déšť přišel bez toho, aby byla pozorována oblačnost.
Rok 2019 začal v oblasti kosmického výzkumu průletem sondy New Horizons kolem tělesa 2014 MU69 z oblasti Kuiperova pásu, ve vzdálenosti více než 6,6 miliardy kilometrů od Slunce. Dne 1. 1. 2019 se sonda přiblížila ke studovanému tělesu na vzdálenost asi 3 500 kilometrů a pokračuje ve vzdalování od Slunce. Mezitím pořídila četné snímky a získala spoustu informací o tělese předběžně pojmenovaném Ultima Thule.
Ve zprávě publikované ve vědeckém časopise Earth and Planetary Science Letters se uvádí, že vzorek horniny odebraný v roce 1971 v rámci mise Apollo 14 obsahuje stopy minerálů s chemickým složením běžným na Zemi, avšak velmi neobvyklým pro Měsíc. Vzorek byl z NASA zapůjčen pracovníkům Curtin University, kde byl studován ve spolupráci s vědci ze Swedish Museum of Natural History, Australian National University a Lunar and Planetary Institute v Houstonu.
Astronomové se domnívají, že na základě nového zpracování údajů z kosmické sondy NASA s názvem Cassini vyřešili dlouholetou vědeckou záhadu ve Sluneční soustavě: Jaká je délka dne (tj. délka jedné otočky) na planetě Saturn. Dospěli k hodnotě 10 hodin 33 minuty 38 sekund. Záhada unikala planetologům po desetiletí, protože obří plynná planeta nemá pevný povrch s výraznými útvary ke změření její rotace. A také má neobyčejné magnetické pole, které zamlžuje periodu rotace planety. Odpověď na otázku se ukrývala v prstencích Saturnu.
Internetem nyní koluje fascinující zpráva, která navzdory své nezvyklosti je skutečně pravdivá. Během pondělního úplného zatmění Měsíce 21. ledna ráno, konkrétně v 5 hodin 41 minut a 43 sekund středoevropského času, zasáhlo kosmické těleso o velikosti několik desítek centimetrů a hmotnosti asi 10 kilogramů Měsíc. Událost jako taková není zas tak vzácná, Měsíc zasahují velké počty vesmírných projektilů denně (neboť Měsíc nemá atmosféru), nicméně v tomto případě samotný dopad zachytily desítky pozorovatelů z celého světa a byli mezi nimi i Češi.
Skupina japonských vědců identifikovala obří protáhlou strukturu uprostřed oblaků pokrývajících planetu Venuši, a to na základě pozorování uskutečněných sondou Akatsuki. Astronomové rovněž odhalili původ takovýchto struktur na základě velkoškálových počítačových simulací klimatu Venuše. Vedoucím skupiny byl profesor Hiroki Kashimura (Kobe University, Graduate School of Science); článek o objevu byl publikován 9. 1. 2019 v Nature Communications.
Ačkoli první náznaky o vzhledu planetky doputovaly na Zemi už na Nový rok, to hlavní bylo očekáváno až 2. ledna 2019 ve 20:00 SEČ, na kdy byla připravena tisková konference NASA. Jak už víme, planetka je určitě protáhlého tvaru (vypadá to, že nejde o dvě tělesa obíhající kolem společného těžiště, ale vyloučit se to nedalo). A už z náznaků je jasné, že se máme na co těšit. Pokud půjde vše podle náznaků, mohli bychom se dočkat nejen detailních snímků kamery LORRI, ale i barevné fotografie kamerou MVIC. V článku vám proto stručně ukážeme to nejzajímavější, co se na tiskovce objeví.
Publikovaný obrázek ukazuje, jak by mohla vypadat hromada čerstvého nepošlapaného sněhu – což je snem pro každého milovníka zimní dovolené. Bohužel, nachází se poněkud daleko pro zimní výlet v podobě last-minute: tento charakteristický útvar známý jako kráter Koroljov byl objeven na planetě Mars a je zde vyobrazen v nádherném detailu, jak byl pozorován sondou Mars Express, kterou provozuje Evropská kosmická agentura ESA.
Rok 2019 bude přát astronomickým úkazům, včetně dobrých pozorovacích podmínek pro několik meteorických rojů. První z nich, Kvadrantidy (nebo též Quadrantidy), vrcholí už v pátek 4. ledna 2019 v časných ranních hodinách za bezměsíčné noci. Na tmavé obloze daleko od měst proto uvidíme v době okolo maxima ve 3:20 SEČ počty meteorů s frekvencí až 80 za hodinu. Znovu budou mít Kvadrantidy takto příznivé podmínky až v roce 2022.
Nové výzkumy NASA potvrzují, že planeta Saturn postupně ztrácí svoji ikonickou ozdobu v podobě prstenců poměrně velkou rychlostí odhadnutou na základě pozorování, která uskutečnily kosmické sondy Voyager 1 a Voyager 2 před více než dvěma desetiletími. Prstence jsou přitahovány na planetu Saturn její gravitací v podobě deště ledových zrníček ovlivňovaných magnetickým polem Saturnu.
Na základě použití nové metody pro dálkové měření poměru izotopů vody a oxidu uhličitého astronomové zjistili, že voda v Saturnových prstencích a jeho měsících je neočekávaně podobná vodě na Zemi. Výjimku představuje Saturnův měsíc Phoebe, kde je voda mnohem odlišnější v porovnání s doposud studovanými tělesy ve Sluneční soustavě. Studie vede k závěru, že potřebujeme upravit modely vzniku Sluneční soustavy, protože nová pozorování jsou v rozporu se současnými představami.
Nejočekávanější kometární divadlo roku je prakticky za dveřmi a při dobrém počasí se podle vývoje z posledních dnů můžeme opravdu těšit na hodně. Kometa 46P Wirtanen, která v neděli 16. prosince učiní 10. nejbližší dokumentovaný kometární průlet kolem Země v historii lidstva (bude "jen" 30x dále než náš Měsíc, což je v kosmických měřítcích opravdu kousek), se již přehoupla nad hranici pozorovatelnosti pouhýma očima. Skutečně, vydáte-li se dostatečně daleko od přesvětlených měst a zorientujete se pomocí nějaké mapky, najdete bezbarvý mlhavý flíček viditelný zejména v první polovině noci mezi slabými hvězdami souhvězdí řeky Eridanus. Na fotografiích září nápadnou azurovo-zelenou barvou.
Jupiterův ledový měsíc Europa má na svém povrchu chaotický terén, který je rozlámaný a popraskaný, z čehož vyplývá, že má za sebou dlouhou geologickou aktivitu. Nová série čtyř snímků měsíce Europa pořízených soustavou radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) pomohla astronomům vytvořit první globální teplotní mapu tohoto studeného satelitu obří plynné planety. Nové snímky mají rozlišení zhruba 200 kilometrů, což je dostačující ke studiu vztahů mezi variacemi teploty na povrchu a pozorovanými hlavními geologickými útvary.
Záhadný mezihvězdný poutník pojmenovaný jako 1I/Oumuamua proletěl perihelem loni 9. září. Přestože už dávno zmizel z dosahu našich dalekohledů, stále motá astronomům hlavy. V posledních dnech se objevila doslova „skandální“ studie, která otevírá možnost, že by se mohlo jednat o mimozemskou sondu, vybavenou solární plachtou. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a vědecká komunita už zasypává hrob této odvážné myšlence - mělo by se jednat jen o cizí kometu. Jak to tedy ve skutečnosti je?
Uplynulo pět roků od okamžiku, kdy družice s názvem GOCE (Gravity Field and Ocean Circulation Explorer) provozovaná Evropskou kosmickou agenturou ESA ukončila svoji činnost. Avšak výsledky její práce jsou stále ještě skrytým bohatstvím – poskytly například nový pohled na pozůstatky ztraceného kontinentu ukrytého hluboko pod ledovou pokrývkou Antarktidy. Vědecký tým pracovníků z Kiel University v Německu a z British Antarctic Survey (BAC) publikoval svůj poslední objev na základě dat z družice GOCE v časopise Scientific Reports.
Je to již téměř 4 roky, co jsme měli možnost spatřit pouhým okem viditelnou kometu z našich zeměpisných šířek. Bylo to na přelomu let 2014 a 2015, kdy kolem Země prolétala zelená kometa C/2014 Q2 (Lovejoy). Na konci letošního roku bychom mohli takové komety uvidět hned dvě.
Pozoruhodné struktury pohybujícího se vzduchu v atmosféře planety Jupiter, které vypadají podobně jako vlny, byly poprvé detekovány sondami NASA s názvem Voyager během jejich průletů kolem obří plynné planety v roce 1979. Kamera JunoCam na palubě sondy Juno kroužící v současné době kolem Jupitera rovněž pořizovala snímky atmosféry této obří planety. Na základě pořízených snímků astronomové odhalili sled atmosférických vln – vysoko čnících atmosférických struktur – které následují jedna za druhou a putují napříč planetou s největší koncentrací poblíž rovníku obří plynné planety Jupiter.
Vysoko přes vrcholek dlouho mrtvého vulkánu v blízkosti marťanského rovníku se táhnul napříč zdejší oblohou nadýchaný bílý oblak. Na první pohled vypadal podobně jako kouřová vlečka vytvořená při vulkanické erupci, avšak planeta Mars je světem se „studeným a mrtvým srdcem“. Ačkoliv to vypadá, že se oblak vynořil z vrcholku vulkánu, astronomové z Evropské kosmické agentury ESA se domnívají, že se zkrátka jedná o něco zcela jiného. Na Marsu nebyly pozorovány erupce sopek po milióny roků, takže je nulová šance, že právě oblast Arsia Mons je na pokraji svého probuzení.
V sobotu 17. listopadu 2018 od 10 hodin sluneční sekce ČAS pořádá již tradiční setkání svých členů, na němž, kromě výměny zkušeností členů zabývajících se pozorováním Slunce a sluneční fyzikou jako takovou, bude hlavní náplní několik přednášek známých osobností. Z toho důvodu toto setkání není určeno jen členům sluneční sekce, ale srdečně zváni jsou všichni, kdo mají zájem o Slunce a vše, co se na něm děje, a nebo třeba se jen chtějí o něm dovědět něco zajímavého.
Kometa C/2016 R2 (PanSTARRS) je návštěvníkem vnitřních oblastí Sluneční soustavy ze vzdáleného Oortova oblaku vytvářející velmi komplexní ohon, ve kterém převládá modré světlo. Chvost je mimořádně bohatý na oxid uhelnatý a dusík. Vyplývá to z pozorování, která uskutečnili astronomové na pařížské observatoři pod vedením Nicolase Bivera. C/2016 R2 je dynamické staré těleso z Oortova oblaku s odhadovanou oběžnou periodou kolem 21 600 roků.
